Tohle jsem toužila udělat už léta

V běhu je cosi osvobozujícího, podobně jako v plavání. Na své první procházce s Marianne se Héloïse náhle rozběhne a zastaví se až těsně na okraji srázu nad mořem. Chvíli hledí dolů a pak se otočí směrem k Marianne. „Tohle jsem toužila udělat už léta.“ „Zemřít?“ zeptá se Marianne. „Běžet,“ odpoví Héloïse a téměř se přitom usmívá. Běh má ke smrti tak blízko a zároveň je jejím protikladem. Héloïse zůstane naživu jen díky tomu, že se zastaví. Pokud by se však nerozběhla, neměla by nic, co by mohla uchovat, nikdy by nebyla živá. Běh osvobozuje, ne však od života, ale do něj. Ničemu neutečeme, ale dokážeme jít dál. Nutnost dělat další a další kroky nám umožňuje žít. V kontaktu se zemí a vzduchem se při běhu střetáváme s něčím, co nás přesahuje, co je mimo nás, prostřednictvím čeho se navracíme sami k sobě; jako při plavání, kdy se noříme do cizího živlu, abychom se rozložili a následně opět poskládali dohromady. Héloïse si chce zaplavat, navzdory tomu, že neví, zda to umí. Po koupeli v moři se zeptá, zda tedy umí plavat. „To nevím, ale umíte splývat,“ odpoví Marianne. Tehdy se Héloïse skutečně usměje.