Ukážeme jim, jak umíme běhat

U řady postav ve filmech Hajao Mijazakiho máme pocit, že když nemohou létat, tak alespoň běží. Ašitaka v Princezně Mononoke sbíhá z hor s neuvěřitelnou lehkostí, téměř se nedotýká země (kolikrát se mi jen zdálo o tom, jak se podobným způsobem pohybuji v horském terénu), a dokonce i obtloustlý mnich Džigo v dřevácích dokáže vyvinout obdivuhodnou rychlost. Nakonec je to právě Džigo, který v konfrontaci s loupeživými vesničany pobídne Ašitaku slovy: „Ukážeme jim, jak umíme běhat.“ A vzápětí jim zmizí z dohledu. Někdy je třeba se rozběhnout, aby bylo možné vzlétnout, jako to dělá Naušika, než naskočí na svůj kluzák. Jindy je nutné běžet, protože nelze jinak, jako v případě Sacuki hledající mladší sestru Mei ve filmu Můj soused Totoro, ačkoli tím správným, skutečně efektivním způsobem cestování je jízda létajícím kočkobusem. Díky běhu se lze pohybovat na rozhraní živlů, a to nejen země a vzduchu, ale i vody a vzduchu jako Ponjo běžící po mořských vlnách. Opravdový letec, jakým je Porco Rosso, ovšem neběhá. Běhají nanejvýš vzdušní piráti, jenže při tom vypadají směšně. Obzvlášť dobře to vynikne při srovnání jejich běhu s během dětí (ať už v Laputě, kde se děti a piráti přímo střetávají, nebo v případě dětí i ve většině ostatních Mijazakiho filmech). Zatímco děti běží s celý tělem nakloněným vpřed a nohy protáčejí pod sebou, vzdušní piráti jsou téměř v záklonu a nohy valí před sebou, stylem běhu tak připomínají spíš skokany o tyči než běžce. Možná že někdy mají děti při běhu příliš rozhozené ruce, ale samotný trup zůstává téměř bez hnutí a prakticky po celou dobu běhu drží velmi dobrou formu. Vytrvalostní výkon, který předvedla už zmiňovaná Sacuki, nebo styl, jakým Čihiro v Cestě do fantazie sbíhá ze schodů, jsou fascinující. Běh v jejich podání vypadá jako zcela přirozený způsob pohybu, stejně přirozený, jako když San, princezna Mononoke, běží s vlky. Vzpřímený běh za pomoci dvou dolních končetin je zároveň pohybem, jenž je pro člověka charakteristický a vyděluje jej z živočišné říše. Aniž by o to stála, San zůstává člověkem a Ašitaka jí to důrazně připomíná. K tomu, aby se Ponjo proměnila v lidskou bytost, potřebuje nohy. Teprve tehdy, když vymění plynulý pohyb ryby za klopýtavý běh člověka, se dokáže vymanit z vodního živlu a rozběhnout se za Sosukem. Běží za svým snem. Přestože Mijazakiho postavy často musí před něčím utíkat, okamžiky, které si pamatujeme nejlépe, jsou ty, kdy běží za něčím – prozkoumat nový dům, pozdravit přítele, uvidět letadlo. Lehkost, s níž běhají, odráží skutečnost, že běh je pro ně prostředkem k tomu, aby se přiblížily svým snům nebo si je uchovaly. Jak říká italský letecký konstruktér Giovanni Caproni ve filmu Zvedá se vítr: „Letadla tu nejsou kvůli válce nebo, aby vydělávala peníze. Letadla jsou nádherné sny, které čekají, až se ztratí v oblacích.“ Možná, že vzpřímený běh představoval evoluční výhodu, která umožnila lidskému druhu přežít, ale především je projevem naší snahy pokusit se o nemožné.