Utíkejte, africký strašidlo!
Čtvrt století stopoval, takhle objel celou planetu. V den čtyřicátých narozenin přestal a poslední rok denně běhá – letos zvládl například maratony v Bostonu, Praze i Aténách. Novinář Tomáš Poláček se pořádně rozběhl ve chvíli, kdy potkal uprostřed černého Konga bílý přízrak.
–––
Běžel jsi někdy o život?
Hm… Jednou jsem běžel v šoku, hrůzou – asi kilometr džunglí. To jsem ale věděl, že přežiju; jen jsem – šup, šup, šupito presto pronto – potřeboval být z dohledu těch nevidoucích očí.
O čem to mluvíš?
Vím, neodpovídám ti na otázku. Začnu jinak: občas si nejsem jistý, zda to se mnou při závodě nesekne. Ve mně se spojují dva póly, totiž slabé tělo a silná vůle – a například na pražském maratonu v květnu 2018 mi už na třicátém kilometru takzvaně došlo; dostal sem brutální hlad, kapsy u trenek měl prázdné, z Lidický jsem křičel na čumily, hoďte po mně někdo půlku sušenky, teplota vystoupala na pětadvacet, protože, vzpomeň si, tehdy začalo léto už v dubnu a trvat mělo do října. Motala se mi hlava, u srdce bolelo,…
… ale?
No nějak jsem to doběhl. V cíli mě chytly křeče, o kterých jsem nikdy ani nečetl, svíraly mi dokonce i žebra, dvě hodiny jsem se svíjel na zemi.
Co cílový čas?
Tři hodiny dvaatřicet minut něco – jak si prej lidi vždycky pamatujou svý rekordy na vteřinu, tak já ne. Vím, k čemu směřuju, ale jak rychle budu běhat cestou, to dvakrát důležitý není.
Směřuješ k čemu?
Do svých padesátin, které budou v prosinci roku 2027, chci zvládnout maraton za 3:10. Na to snad při troše chytrého tréninku mám.
Nemohl by ses vrátit k tomu svému šup, šup, šupito presto pronto?
Bylo to uprostřed podzimu 2017 na jihu Demokratické republiky Kongo, u hranic se Zambií. Z kostela slyším zvláštní nářek, tak se tam vypravím: o co jde? V chrámu stovka lidí, všichni se hlasitě modlí, jsou to žalozpěvy, v ústech bublají slzy. Samozřejmě jsou černí, jen jedna žena bílá. Stojí ke mně zády, vlasy má žluté jak Švédka, extaticky rozpíná náruč ke Kristu, jehož nevidím, ale ona ho má zjevně na dosah. Poklepu ji na rameno, protože potkat v Kongu bělošku a nepozdravit se s ní, to by byla velká a zbytečná frajeřina. Pomalu se ke mně otáčí a…
A?
No a já mám na zádech patnáctikilovou krosnu. A pak je taky horko. Čtyřicet pět stupňů… Nezajímá tě, jak a proč jsem kdysi s během začal?
Teď ani ne – vole.
Ale ono to je zajímavý, protože já do svých dvaatřiceti vůbec neběhal, ani mě to nenapadlo, chyběl důvod, nikdy jsem například nevážil víc než pětašedesát kilo, a to jsem mohl tři dny v kuse svíčkovou zapíjet prazdrojem.
Nechceš mi konečně dopovědět, co se stalo?
Vždyť mě nepřerušuj, prosím tě. Všechno začalo roku 2010, kdy se toho stalo víc.
Boha jeho!
Začátkem března se mi narodila dcera Apolena a koncem dubna prasklo srdce kamarádovi, nejlepšímu a nejvtipnějšímu novináři své generace Ladislavu „Denisovi“ Vereckému.
Takže teď už to dokonce nemá nic společného s během?
Má, má… Má máma má – o mě strach… Znáš to? Píseň Xaviera Baumaxy: Když trochu páchneš, tak zadrž pach… Adršpach: Jednou jsem jel na kole Adršpachem, tam je božsky, ale já nebyl nikdy ani cyklista, nanejvýš si tak kopnout si s klukama malej fotbal za FC Prase, udělat si žízeň a zaslouženě zachlastat… Nicméně v březnu toho roku 2010 přišel na poradu našeho magazínu Mf Dnes šéf a pravil, drazí kolegové, někdo z vás si v sobotu musí zaběhnout pražskej půlmaraton a napsat o tom reportáž do příštího magáče.
A to byl ten tvůj první běh?
Na koho jinýho to mohlo padnout? Verecký běžet nemohl, tomu už pukalo srdce, takže jsem to byl já, kdo si za redakčních třináct stovek koupil nové tenisky, od ženy, toho času oblbnuté šestinedělím, si půjčil elasťáky, a vyrazil na start.
Doběhls?
No jasně, já vždycky všechno doběhnu – ačkoli skoro po celý jedenadvacátý kilometr šlo spíše o kulhavou chůzi. A potom následující tři dny! Nevermore, říkal jsem si, nemoha vyjít schody nebo přelézt přes ten půlmetrovej rantl do vany, nevermore, krákal jsem jak těžce raněnej krkavec.
To zná každý začátečník: čtvrtého dne ses probudil a po běhu se ti stejskalo…
Ani ne. Ale došlo mi, že kdybych chtěl, můžu bejt solidní vytrvalec. Ten první půlmaraton jsem dal v přibližně stejném čase jako fotbalista Pavel Nedvěd, kolem hodiny padesát. Vrátil jsem se do hospod a ke krabičce marlbor denně, ale od té doby jsem to v sobě nesl jako možnost: Až se jednou budeš nudit, zkus dlouhý běhy – třeba zazaříš!
Neběhal jsi vůbec?
Když jsem musel, tak jo. Abys pochopil – já dělal od roku 2000 v Mladý frontě a brzy jsem si tam vybudoval funkci takzvaného odborníka na pičoviny, takže když bylo třeba, aby někdo o Vánocích přeplaval Vltavu, rozpočítávadlo ukázalo na mě. Když byl zájem o reportáž z paraglidingu, tak jsem letěl. Mimochodem, mám doma bronzovou medaili z mistrovství republiky. V kategorii tandemů. Startovaly jen čtyři. A jeden spadl. Mým jediným úkolem bylo nepoblejt se…
Takže jsi pak znovu běžel kvůli nějaké reportáži?
Běžel je silný slovo – spíš šel. Beskydskou sedmičku. Trvalo mi to dvacet čtyři hodin, v cílovém městě Frenštátě jsem omdlel, ale odfajfkováno – a zas jsem mohl do hospody.
Nebo na stopa, viď?
Přesně tak, já jsem od patnácti let stopoval po světě a i o těchhle cestách jsem psal články; pár lidí dodnes vzpomíná na to, jak jsem s prstem v nose za tři týdny dojel z Prahy do Pekingu na olympiádu. Čímž se dostáváme k momentu, kdy jsem začal brát běhání přeci jen vážněji – roku 2014 se přihodily dvě (pro naše povídání důležité) události. Za prvé koupil Andrej Babiš vydavatelství Mafra, načež část lidí opustila Mladou frontu. Můj dlouholetý šéfredaktor Robert „Čenda“ Čásenský založil měsíčník Reportér, nabídl mi v něm místo, a já řekl: Beru to za předpokladu, Čendo, že mi do čtyřicátin umožníš objet stopem planetu – tehdy se na autostop vykašlu a začnu se věnovat něčemu dospělejšímu.
Přepokládám, že šéf kývl. Co ta druhá událost?
V téže době zavolal Carlo Capalbo, šéf pražského maratonu, že má jedno novinářské startovní číslo na maraton do New Yorku, a že ho chce dát mně. Měl jsem radost, protože já v New Yorku nikdy dříve nebyl, ale musel jsem říct Carlovi pravdu: Když já už nejsem v Mladý frontě! Ptal se, kde teda jsem, a já: V časopise Reportér, kterej ještě nevychází, teprve ho připravujeme… Carlo řekl slovo „socmel!“, dodnes nevím, co to znamená, a začal hledat adepty v jiných denících a časopisech. Jenomže nenašel.
Nekecej. Nikdo nechtěl do New Yorku?
Asi ne. Respektive možná chtěl, ale redakce mu nedala peníze na letenku. Nebo nevím. Prostě po dvou týdnech Carlo volá, že tomu našemu zatím neexistujícímu Reportérovi věří a že poletím. Vzpomínám, že byl konec srpna, a já tehdy poprvé v životě dva měsíce běhal, abych v Americe nebyl za debila.
Zážitek?
Obrovskej. První půlku jsem se držel za jakýmsi nádherným zadkem, musel jsem vypadat jak Jirka Straka těsně před poslední Spartakiádou, ale pak mi ta holka utekla a já se začal propadat. Najednou jsem ale zahlídl v tom megadavu běžců šediny a záda s nápisem I. PRAŽSKÝ LÉKAŘSKÝ TRIATLONOVÝ KLUB, tak jsem ještě zasprintoval a kardiochirurg Honza Pirk mi říká, no nazdar kuřáku, tys ještě nevzdal? Drž se mě, na třicátým čeká ségra, dá nám redbulla! Nevím, jak ty, ale já doktory poslouchám. Na Honzovi jsem to uvisel skoro k Central Parku, a až někdy pět kilometrů před cílem štěkl: „Kašli na mě, sraz na hotelu!“ Na těch pěti kilometrech mi dal snad čtvrt hodiny; pokud si správně pamatuju, doběhl jsem v čase 3:52, ale tentokrát jsem ani neomdlíval, protože v New Yorku je finiš euforickej, diváci řvou a ty letíš, veškerou bolest převálcujou endorfiny.
Takže od téhle chvíle tě lze považovat za běžce?
Pořád ještě ne, zas jsem přestal. Ale v hlavě už bylo rozhodnuto, že se v den čtyřicátin rozběhnu jako Forrest. Já když si něco umanu, tak to bude – a ono to tak o pár let později opravdu bylo.
Ta nedopovězená historka z úvodu rozhovoru se stala při stopu kolem zeměkoule?
Při poslední etapě přes celou Afriku, na podzim roku 2017. Za pár týdnů mi mělo být čtyřicet. Za pár týdnů, sliboval jsem si, nazuju běžecké boty a už je nesundám. Jen teda ještě bylo třeba projet extrémně obtížnou, nebezpečnou a zlou tropickou Afriku, v první řadě obě Konga, z nichž horší je to spodní, větší, s hlavním městem Kinshasa.
Bývalý Zair.
Jo. Srdce temnoty… Blonďatá paní, kterou jsem považoval za zatoulanou Vikinžku, se ke mně v chrámu pomalu otáčí, já nejdřív na zlomek vteřiny strnu, načež se s tou těžkou krosnou tryskem rozeběhnu, kilometr letím mezi palmami, přes pot nevidím, asi trochu řvu.
Co se stalo?
A nezajímá tě, jakým stylem běhám dnes?
Varuju tě – ukončím rozhovor.
V den svých čtyřicátin jsem se vrátil do Prahy s těžkou malárií, vážil jsem o dvanáct kilo méně než normálně, Dachau hadr. Primář na Bulovce řekl, že běhat nesmím, ať prý děkuju všem svatejm, že vůbec žiju, tak jsem až do Silvestra ležel, ale na Novej rok 2018 jsem se zvedl a vyběhl cyklostezkám v parcích vstříc – žebra bubnovala do rytmu. Od té doby běhám dejme tomu osmadvacetkrát měsíčně, vždycky nejmíň sedm kilometrů.
Ale…
… o tři měsíce jsem zvládl Boston, pak Prahu, zase tu Beskydskou sedmičku, na podzim Atény. Maratony zatím těsně zvládám za tři a půl hodiny a kousek, ale nevadí, ono to půjde líp, ještě mám čas. Hlavní je, že se cítím dobře jako nikdy před tím, poprvé v životě jsem chytrej, přestal jsem se rozčilovat kvůli blbostem, věřím, že dokážu cokoli. Nic se mi nemůže stát. Svět je nádhernej.
Co ten Boston?
Velehrůza skoro jako v Kongu, tři stupně nad nulou, celou dobu prudce lilo, než se pak vymotáš z cílového prostoru, zmrzneš, ale znáš to – večer u piva jsi rád. Něcos viděl. Zažil. Dokázal.
Kdo byla ta ženská?
Ještě ti řeknu, k čemu směřuju.
K maratonu za 3:10.
Jasně, a taky k ultramaratonům. Nevím kdy a kde, ale roku 2019 si nějakej zkusím. Tu dekádu mezi čtyřicítkou a padesátkou prostě válčím s případnou krizí středního věku dlouhými běhy, to je teď můj život.
A po padesátce?
Snad pojedu s jedním ze svých dětí stopem okolo světa.
I do Konga?
Kongu se nějak musíme vyhnout… Ta ženská nebyla Švédka, ale albínka; žluté měla nejen vlasy, žlutá byla celá. A vůbec neměla oči, dokonce ani důlky, jen čelo a pod ním až rozpláclej nos. Modlící se strašidlo: Haleluja, zašeptala.
Vrací se ti do snů?
Ne. Ve snech běžím. Včera se mi zdálo, že dávám stovku za 9:59.
A jinak dobrý?
Právě, že dobrý. Výborný. Vůbec nic mě nebolí…