Závody Jana Pešavy 2

Po loni zveřejněném záznamu českého rekordu na 10 000 m přinášíme další ze série videí z archivu Jana Pešavy, sestřih digitalizované nahrávky na VHS pořízené z televizního přenosu desetikilometrového závodu na mistrovství Evropy v Helsinkách 1994, kde Jan Pešava obsadil 7. místo. Video doplňujeme o úryvek z rozhovoru, který s Janem Pešavou pro první číslo časopisu B (podzim 2015) pořídil Tomáš Šponar.

–––

Zaujal mě jeden tvůj starší výrok, že jsi nikdy neuznával nějakou taktiku v závodech…

Ne, neuznával.

Takže takové to okřídlené: Začneme naplno a budeme postupně přidávat?

Mě prostě nebavilo běžet tak, že se půjde na poslední stovku nebo něco podobného. Běžím to, na co mám. Měl jsem svoje tempo. Samozřejmě, že na extralize jsem věděl, že mi bude stačit běžet pětku na čtrnáct minut. Tak jsem si ji tak prostě naběhl a snažil jsem se ostatním utéct hned od začátku.

Měl jsi někdy chuť ignorovat dané tempo a jít do toho tzv. prsama?

Ne, to ne. Zas tak blbej jsem nebyl (smích).

Ani v závodě na mistrovství Evropy v Helsinkách v roce 1994 na 10 kilometrů, který tě proslavil a který jsi vedl do finiše a dokončil ve skvělém čase 28:10 na sedmém místě?

Hele to byla nádhera. Já mám nahraný záznam z České televize, ve kterém Vláďa Drbohlav celou dobu povídá něco o tom, jak běžci v České republice nestojí za nic a já se mezi tím, necelý kilometr před cílem probiju na špici, ale lidi v televizi slyší: „Ano, a do čela jde Franke…“ Pak je asi dvacet vteřin hrobové ticho a po něm: „Pozor, to není Franke, ale Pešava!“ Pak se mi Vláďa omlouval: „Nezlob se, já jsem takovej vůl, mě vůbec nenapadlo, že bys mohl bejt na čele…“

To musel být ohromný okamžik, i když v cílové rovince jsi na některé soupeře nakonec ztratil.

Já jsem měl jasné zadání, držet si své tempo. Držet se dokud to půjde. Běželo se, ale docela nestandardně, pořád se cukalo a víc než dvě kola před cílem čelo zase zpomalilo a mě švihlo v palici a řekl jsem si, že poběžím. I když jsem věděl, že s nimi asi nemám šanci, protože tam byli skvělí spurteři.

Takže chytly saze? Je to něco, co patří k tvému stylu?

Ne, to ne. Já si jen vybavím, že mi hlavou jelo: „Hele, proč se neběží?“ A běžel jsem to, co jsem měl. Víc jsem neřešil. V podobných situacích jsem se choval stejně… Jen mě napadá, že jsem Róbertovi Štefkovi zkazil bronz. Musel nastoupit, aby spolu s ostatními zachytil moje tempo a už mu nezbylo tolik sil do závěru. Takže čtvrté místo.

Byl na tebe Róbert naštvaný?

Ne, vůbec ne. Naše vztahy byly vždycky dobré. Dokázali jsme spolu trénovat, jezdit na soustředění, ale na závodní dráze jsme byli prostě soupeři. Se vším, co k tomu patří, ale taky v tak přátelském duchu, v jakém to šlo. My jsme i po Helsinkách jezdili na soustředění do Tater, byli jsme spolu v Americe, v Portugalsku, byli jsme spolu dokonce i na dovolené…

Jak vypadaly vaše tréninky…

Robo je samorost, ale dokázali jsme vyjít. Já jsem si od něj bral hrozně moc, jako od zkušenějšího běžce a učitele. Myslím, že i já jemu jsem dokázal něco nabídnout.

Jak ses na Helsinky připravoval?

V roce 1994 jsem absolvoval opravdu vysokou kilometráž. Takže potud byla jarní příprava naprosto v pořádku. Matně si vybavím, že jsem pak zaběhl limit na Evropském poháru ve Valencii v čase 28:32. Tam mně bylo přislíbeno, že mám jistou účast a tudíž klid. Po té jsem ovšem onemocněl. Přišla viróza, která mě na týden vyřadila z přípravy. Pak jsem navázal se šesti nebo sedmi týdny přípravy na mistrovství Evropy. Z toho 14 dní na horách v Krkonoších, tam jsem nabral nějaké další kilometry. Pak už šlo standardní odladění, včetně účasti na mistrovství republiky na deset kilometrů. Žádný výrazný trénink tam nebyl, snad poslední intenzivní sedmkrát kilometr stupňovaně od 2:40 do 2:32 s tříminutovou pauzou, abych prokázal, že tam nějaká forma je.

Tohle mistrovství Evropy to byl ale vlastně začátek. O čtyři roky později přišel Strahov, Memoriál Josefa Odložila 1998 a s ním tvůj republikový rekord na desítku.

Tam se běželo slušně tempově na nějakých osmadvacet minut. Byli s námi velmi dobří borci, mimo jiné Stefano Baldini. Jednu chybu jsem ale udělal. Cítil jsem se hodně dobře a už tři kilometry před cílem jsem chtěl stupňovat tempo. Trenér mě sice na chvíli zabrzdil, ale 1200 metrů před cílem jsem přeci jen šel do čela a finišoval v čase 27:47. 9. Kdybych nenastoupil příliš brzy, tak to mohlo být o osm, deset vteřin lepší.

I tak je to platný národní rekord. To, že jsi při něm doběhl na druhé pozici, jako by potvrzovalo tvé tvrzení, že rekordy jsou důležitější než medaile.

Tak jsem si to určil sám. Mezi patnácti a osmnácti jsme měli skvělou běžeckou partu. Pravidelně jsme se hecovali. Když jsme třeba běhali úseky na čas, tak jsme se vsázeli o blbosti. O lahev koly třeba. Za komunistů to mělo určité kouzlo. Vyhrával jsem. Když to mělo být 300 metrů za 48 vteřin, tak jsem je měl za 48 vteřin nula a nic. Vybral jsem si časy, ne medaile a tak ty medaile nemám.