Zvyknout si zvládat nezvyklé

Kanadský rodák Brett Larner se přestěhoval do Japonska v roce 1997 kvůli hudbě. Ta však časem ustoupila jeho zájmu o běh. Nejprve psal o japonské běžecké scéně pro Runnerʼs World, v roce 2007 pak založil vlastní blog Japan Running News, který se rychle stal nejobsáhlejším informačním zdrojem o japonském běhu v angličtině. Nyní žije v Tokiu a pomáhá japonským běžcům účastnit se zahraničních závodů. Ke krátkému rozhovoru jsme se s ním sešli v Praze, kam doprovázel Júkiho Kawaučiho při jeho startu na Volkswagen Prague Marathonu.

–––

Jak jste se dostal k tomu, že jste založil blog Japan Running News?

Do Japonska jsem se přestěhoval v roce 1997 a postupně tam začal běhat místní závody, kde jsem se potkával s velmi rychlými běžci. Další věc je, že v průběhu sezóny od října do března až dubna je v Japonsku možné téměř každý týden sledovat běžecké závody v televizi, kde se divák dozví hodně o japonském běhu a jeho historii. Navíc má žena je Japonka a podílí se na vydávání japonských běžeckých časopisů, je redaktorkou časopisu Běžci, hlavního japonského časopisu zaměřeného na amatérské běžce, ale nyní více píše i pro časopis věnovaný dráhové atletice. V době konání mistrovství světa v atletice v Ósace roku 2007 jsme se bavili o tom, že v angličtině není dostatek informací o japonských sportovcích a závodech, že nikdo v podstatě neví, co se v Japonsku děje. Má žena tak navrhla vytvořit něco na způsob blogu, který by se tomuto tématu věnoval.

Vy sám jste začal běhat kdy? Jaká je Vaše běžecká historie?

To bylo na střední škole. Do té doby jsem hrál fotbal, ale na střední škole jsem si uvědomil, že ze mě dobrý fotbalista nebude. Moje máma bývala velmi dobrou běžkyní a tak mi navrhla, abych zkusil běhat. Běh jsem si oblíbil a běhal jsem na střední škole i na univerzitě, ale velmi dobrý běžec jsem nikdy nebyl.

Pokud se nepletu, nyní jste běžeckým trenérem?

Už ne. Téměř deset let jsem trénoval v místním amatérském běžeckém klubu, ale skončil jsem zhruba před rokem a půl. V současné době hodně spolupracuji s atlety jako Kawauči a domlouvám jejich starty na závodech v zámoří. Spolupracuji s některými závody mimo Japonsko a snažím se zprostředkovat účast japonských amatérských běžců na těchto závodech. Je to hodně různorodé.

Je možné pozorovat v současném japonském běhu nějaký pohyb, změnu oproti nedávné minulosti?

Ano, v souvislosti s blížící se olympiádou v Tokiu lze sledovat výrazný výkonnostní růst. Řada mladých běžců se chce nominovat do národního týmu. Dva různí běžci překonali v nedávné době japonské rekordy na 5000 m a 10 000 m. Rovněž půlmaratonské výkony se hodně zlepšily. V maratonu to zatím vidět není, ale jedná se vesměs o mladé běžce a běžkyně, které maraton teprve čeká. Obecně lze říct, že nastupující generace běhá mnohem rychleji než generace předcházející.

Objevuje se v poslední době víc japonských běžců a běžkyň, kteří by chtěli trénovat a závodit v zahraničí? Do širšího povědomí se dostal pouze Suguru Osako, běhající za Nike Oregon Project. Je kromě něj někdo další, kdo by běhal např. v USA?

Jsou tu dva běžci studující na univerzitách v USA, Júsuke Učikoši a Takeši Okada, kteří se rozhodli, že nepoběží Hakone ekiden a pokusí se zaběhnout slušné výsledky ve Spojených státech.

Proč není podobných běžců víc?

V mužích a ženách je velmi odlišná situaci. U mužů hraje rozhodující roli Hakone ekiden. Ten je v Japonsku nejsledovanější televizní událostí za celý rok a každý univerzitní běžec se jej chce zúčastnit. Vzhledem k tomu, jak vysokou má úroveň, je pro běžce mnohem prestižnější než třeba univerzitní mistrovství ve Spojených státech. U žen je to složitější. Ve větší míře přecházejí ze střední školy přímo do korporátních týmů. Zhruba polovina žen po střední škole pokračuje v běhání na univerzitě a druhá polovina běhá za poloprofesionální firemní týmy. Hlavním důvodem je však pravděpodobně míra znalosti angličtiny, která je u většiny Japonců velmi nízká a pro studium na univerzitě ve Spojených státech by představovala velký problém.

Obecně většina japonských běžců z korporátních týmů velmi málo závodí v zahraničí. Postoj mnoha japonských trenérů je takový, že závodění mimo Japonsko je jen trénink a jediné závody, na kterých záleží, jsou závody v Japonsku. Pokud se chce běžec zúčastnit například některého z velkých zámořských maratonů, pak to bývá často jen proto, aby získal zkušenost se závoděním v zahraničí, ale na samotný výsledek závodu se příliš důraz neklade. Jen málokdy se setkáte s běžci, kteří by chtěli závodit v zahraničí s tím, aby tam co nevíce uspěli. Kawauči je velkou výjimkou v tom, že se soustředí na zahraniční závody a na to, aby v nich dosáhl co nejlepších výsledků.

Mohlo by být pro japonské běžce při závodech v zahraničí výhodou, že nejsou pod tak velkým mediálním tlakem jako doma, zejména při velkých ekidenech?

Asi ano, při zahraničních startech jsou však japonští běžci vystaveni značnému tlaku, který vyplývá z jejich nezkušenosti a z neznámého prostředí. Nejsou zvyklí na časový posun, cizí jídlo, nerovný povrch – silnice v Japonsku jsou prakticky všude perfektní a např. s úseky po dlažbě jako v Praze se běžci vůbec nesetkají – nebo nerovnoměrné tempo závodů. Osobně si myslím, že to je možná jejich největší slabina. Právě tohle jsou věci, které by se měli naučit, pokud chtějí být úspěšnější na velkých soutěžích jako olympiáda nebo mistrovství světa. Na posledních několika olympiádách a mistrovstvích světa japonští vytrvalci vyhořeli a předvedli jen zlomek toho, čeho by měli být schopni.

–––

Za zprostředkování rozhovoru děkujeme Tadeáši Mahelovi z RunCzech.