Amalgám: 64 příběhů o rtuťovitém Emilovi

Pata Butchera Quicksilver

Jan Pipek
30. duben 2017

Pat Butcher: Quicksilver. The Mercurial Emil Zátopek (Globerunner Productions, 2016).

–––

„If I couldnʼt run like Emil Zátopek, the next best thing was to write a book about him,“ říká Pat Butcher na úvod své knihy Quicksilver: The Mercurial Emil Zátopek. Já nedokážu psát jako Butcher, a tak zkusím alespoň stručně jeho zátopkovskou biografii představit. Oč jde? Jak již bylo řečeno a napsáno jinde, rok 2016 byl rokem Emila Zátopka nejen oficiálně pro český olympionismus, ale i zcela neoficiálně pro anglosaské (hlavně britské) čtenářské publikum. Po Richardu Askwithovi (Today We Die a Little: The Rise & Fall of Emil Zátopek, Olympic Legend, na jaře 2017 vyjde i v češtině) a Ricku Broadbentovi (Endurance: The Extraordinary Life and Times of Emil Zátopek (česky již vyšlo jako Vytrvalost – Emil Zátopek, viz recenze) do třetice všeho dobrého (přinejmenším ne špatného) o pár měsíců později vychází i Butcherovo o něco útlejší dílo (navíc vlastním nákladem).

V knize najdete vše podstatné, co již bylo napsáno a řečeno jinde, především v Dana a Emil Zátopkovi vypravují (že do značné míry tuto knihu převypravuje, s tím se autor ani netají), relace platí ovšem i v opačném směru, a tak nečekejte, že se o Emilově životě či závodění dozvíte nové zásadní informace nad rámec „povinné četby“. Přesto Butcher čerpal i z četných rozhovorů vedených v průběhu několika let (samozřejmě s manželkou Danou, s několika československými běžci poválečné éry, nebo například s Michaelem Žantovským) a vlastních zkušeností (sám byl slušným atletem a už jako novinář se věnoval rivalitě mezi Ovettem a Coem, napsal také životopis Alaina Mimouna), a tak není nouze o neotřelé pohledy a názory. Zbývá dodat, že autor měl nejspíš dost času se seznámit s prací obou svých autorů-konkurentů – snad i proto už nehlásí všechny mezičasy na kilometr v klíčových závodech, ani jak dlouho vydržel Emil se zadrženým dechem; naopak se více zaobírá dobou posrpnovou a hranicí mezi hrdinstvím a konformitou.

„Rtuť“ je rozdělená na 64 převážně krátkých a volně spjatých kapitol až esejů, které tak lze číst poměrně nezávisle (stručný návod pro geeky: za přečtení stojí především kapitoly očíslované mocninami dvojky). Některé popisují jednotlivé milníky Emilovy kariéry, životní epizody nebo klasické historky, jiné jsou méně časově omezené a odrážejí pohledy souputníků nebo následovníků, věnují se Československu, případně spekulují o tréninku a pojetí běhu jako takového, bez nutné provázanosti čistě se Zátopkem. Jistá ztráta koherence a jednotící linie je ale bohatě vyvážena množstvím pozorovacích úhlů.

Velmi sympatickým rysem je, že se Butcher nebojí pustit si hubu na špacír – o Tirunesh Dibabaové říci, že je „nudná“, spekulovat o animozitě mezi Kořánem a Roudným, nesouhlasit s Danou Zátopkovou v pohledu na Echenozovu knihu Běhat. Pokud Zátopka považuje za největšího běžce všech dob (spoiler: ano, považuje), nebojí se říci proč: sloužil mu jako tajemstvím opředený idol v počátku jeho vlastní kariéry, fascinoval ho nejen výkony, ale i bujarostí a otevřeností, která si nevšímala železné opony, a konečně odvahou, s níž se stavěl nejen protivníkům, ale i invazním vojskům.

Mimochodem, když rozebírá Emilovy tréninkové metody a jejich proměnu v čase, prokládá popis užitečnými (i když jistě subjektivními) hodnotícími komentáři: v zásadě souhlasí se zatížením a rozvržením v počátku kariéry (vycházejícími ze zkušeností Jany Haluzy a zprostředkovaně z německé předválečné školy), ale rozhodně už ne s absurdní gradací s přibývajícími lety a především s množstvím závodů, které Zátopek každoročně absolvoval („I feel exhausted just writing this“). Navíc tvrdí, že taková příprava by statisticky měla vyústit ve znatelně lepší časy než 13:57,2, potažmo 28:54,2. Ale o tom Quicksilver úplně není – je totiž nejen životopisem jednoho běžce (navíc hlavně mimo atletické ovály), ale do značné míry osobní zpovědí jednoho britského sportovního novináře.

Je to málo? Je to moc? Kdyby mi Emila Zátopka někdo úplně vymazal z paměti a já si měl znovu přečíst jedinou knihu o něm, tato by to spíš nebyla, ale věřím, že mírně obeznámeného čtenáře dokáže inspirovat k přemítání o naší největší běžecké legendě, tak jako inspirovala i mě.

Jan Pipek

Jan Pipek je postdoktorandem na Istituto Nazionale di Fisica Nucleare v Catanii.