Během proti běhu času

Román Melancholie odporu (Az ellenállás melankóliája, 1989) maďarského spisovatele Lászla Krasznahorkaie (nar. 1954) vypráví o menší apokalypse, která jedné zvlášť tuhé zimy stihne jedno okresní maloměsto na jihovýchodě Maďarska. Fiktivní městečko připomínající autorovo rodiště (Gyula) je již dříve z nejasných příčin poznamenáno nezadržitelným úpadkem, proti němuž jsou místní obyvatelé bezmocní: vlaky dávno nedodržují jízdní řád, pouliční lampy zhasínají už v osm večer, protože se lidé po setmění bojí vycházet, chodníky pokrývá hustá vrstva zledovatělých odpadků… Román nemá příběh s jasnou zápletkou, spíš jen děj, v němž se epizodicky míhají a míjejí jednotlivé postavy místních – zejména učitel hudby György Eszter a jeho odcizená žena Tünde, obecní blázen Jánoš Valuška a jeho matka, ovdovělá paní Plaufová, šéf místní policie, hostinský Hagelmayer a další. Vyprávění krouží kolem jediné ústřední události: do města přitáhl cirkus s velrybou a podivným Princem a s ním i dav pochybných přespolních existencí, které Princi (přesněji jeho tlumočníkovi) naslouchají, jako by snad byl prorokem. Jedné noci se tato horda vandalů – snad ve vytržení z toho či onoho Princova temného výroku – nebezpečně rozvášní, strhne s sebou i pár místních budižkničemů (včetně, jak se zdá, Jánoše Valušky) a město brutálně vyplení. Konec malého světa se však nakonec přesto nekoná. Nastalého chaosu pouze využije jedna chytrá osoba a s pomocí přivolané armády ovládne městskou samosprávu, ve jménu rádoby lidového hnutí za „čistý dvůr“, za obnovu pořádku doma i na veřejnosti. (Ano, román je to vskutku prorocký.)

Klíčovou postavou vyprávění je právě nevinný pošťák a prosťáček Valuška, který už přes třicet let pobíhá po městě „s hlavou v oblacích“ – k velké ostudě své spořádané matky a velkému pobavení místních. Valuška má spoustu „drahých přátel“, ale jen jediného opravdového přítele, někdejšího ředitele hudební akademie a nyní poustevnicky žijícího pana Esztera. Ten se (podobně jako Valuška) také nesnadno vyrovnává se zarážejícím rozporem, který panuje mezi nízkostí lidské existence a ušlechtilými intelektuálními představami o něm, ať už tyto představy pocházejí z oblasti hudební nauky (dokonalé ladění klavíru), přírodních věd (dokonalost vesmíru) či teologie (dokonalost Božího stvoření). Mezi lidmi se Valuška cítí jakžtakž doma jedině v hospodě pana Hagelmayera, majitele firmy Pfeffer & Co., která se nachází v Mostní ulici a nikdo jí neřekne jinak než u Pífeffera. Mezi štamgasty je proslulý zejména výstupem, při němž opilcům těsně před zavíračkou předvádí, jak na Zemi dochází k zatmění Slunce. Představení pokaždé zahajuje prologem o „mrzkém postavení člověka v ohromném řádu vesmíru“, načež uprostřed narvané krčmy – za liknavé spolupráce vybraných pijanů (z vyčáhlého závozníka udělá Slunce, ze svalnatého skladníka Sergeje Měsíc a ze zavápněného malíře pokojů Zemi) – nechává Zemi obíhat kolem Slunce, Měsíc kolem Země a názorně přitom demonstruje, jak je životadárné Slunce postupně zastíněno Měsícem: „Zřítí se na nás nebesa? Otevře se nám země pod nohama a pohltí nás? Nevíme. Nastalo úplné zatmění.“ Valuškova hospodská šou je v románu vylíčena v oddíle nazvaném „Werckmeisterovy harmonie. Vyjednávání“ a bezprostředně předchází zde uvedené ukázce, v níž se upřesňuje povaha Valuškových nebeských vidění i to, jak souvisejí s jeho pravidelným „během“ po městě.

Proč běhá Valuška po městě? V jakém smyslu vidí pouze nebesa, když nebe nad ním je ve skutečnosti skoro stále zatažené a on při „běhu“ upírá oči na zem, aby neviděl, jak město kolem něj upadá? Prostřednictvím Valuškovy postavy pojímá Krasznahorkai protiklad mezi nebem a zemí jako zvláštní souboj a také nepoměr mezi spolehlivou, průzračně jasnou, nadčasovou neměnností cyklických pohybů, v nichž se odehrávají přírodní děje (ať už jde o stálé „kolotání“ v podobě oběhů vesmírných těles, o pravidelné střídání světla a stínu, či o pozemský koloběh vody), a nespolehlivým, proměnlivým, úpadkovým děním mezi pozemšťany. Pozemské dění mívá povahu nejasného sledu příčin a následků v čase, v jehož ubíhání převažuje nejen nahodilé a často jaksi náměsíčné „křižování“, ale hlavně pomíjivost, dynamika postupujícího rozkladu jen chabě zastíraná kosmetickými úpravami povrchů (viz pravidelně obnovovaná fasáda nezadržitelně se drolícího Almássyho paláce). Zatmění Slunce, které Valuška předvádí štamgastům u Pífeffera, lze spolehlivě předpovědět a zároveň se lze spolehnout i na to, že pokaždé znovu skončí, že nastalou tmu vytěsní světlo a Slunce obnoví své životadárné působení. Běžná lidská hnutí a pohyby takto předvídatelné a smysluplné nebývají. Román Valuškovu neblahou zkušenost s nimi (jejíž počátek se zřejmě datuje do dne, kdy zemřel, přesněji kdy byl pohřben jeho otec) bohatě potvrzuje, a to zničujícím způsobem, který na rozdíl od vesmírných epifanií neslibuje žádné obrození, vzkříšení či zmrtvýchvstání.

V jádře Valuškovy zkušenosti se skrývá bolestný paradox: k věčnému, průzračnému, absolutně svobodnému nebi (řeč je o svobodě jako poznané nutnosti, ano) se člověk obrací právě proto, aby se vymanil z odporně malého, obtížně prokouknutelného, otrockého světa lidské omezenosti, a to v trojím smyslu zaslepenosti, přízemnosti a smrtelnosti (úpadku). Jenže každý pomyslný přesah, transcendentální únik – v němž se ošklivě nedokonalý lidský „běh“ (zvlášť ve Valuškově tu cupitavém, tu kolébavém, tu dusajícím provedení) ideálně připodobňuje dokonale hladkému vesmírnému „letu“ – zůstává čirým sebeklamem. Člověk pobíhající prakticky poslepu po městě a neúnavně snící o věčném kroužení po volných vesmírných drahách nepřestává být jen proto pozemským vězněm „běhu času“, toho času, kvůli jehož ubíhání všechno stárne a chátrá. I nadále přízemně šlape po „oběžných drahách“ ohraničenými zaplevelenými periferiemi města – a navíc se při svém chaotickém poletování sem a tam stává snadnou kořistí těch spoluobčanů, kteří na rozdíl od rozlétaného snílka stojí nohama (obutýma do kožených bagančat) pevně na zemi a mají všechny kroky pečlivě načasované.

V Melancholii odporu (podobně jako v mnoha dalších Krasznahorkaiových románech) se čtenář postupně pročítá k melancholické pravdě. Člověku, který pociťuje odpor k lidské omezenosti, je souzeno upínat se k nějakému nadlidskému nekonečnu, ať už je představují nebesa, hudba, nebo nějaký ten romanticky vznešený leviatan. Avšak ani schopnost „nebeského vidění“ jej vposledku nevymaní z okovů zaslepenosti, přízemnosti a smrtelnosti. Jakkoliv jurodivě vzhlíží k nebi a oddává se božské závrati z volného pádu, jako by byl „kapkou vody, která se pustila svého mraku“, zůstává bytostí náchylnou, obrazně řečeno, k uklouznutí na nebezpečně zledovatělé, zaneřáděné, křivolaké cestě – a jako takovému se mu lpění na nekonečnu stává osudným v nekonečném opakování malých, ale zničujících apokalyps.

–––

Melancholie odporu (ukázka)
László Krasznahorkai

Nebylo zbytí, museli se smířit s tím, že večer nadobro skončil: z hospody je vykopli, ať si jdou každý po svém. A tak se jeden za druhým vytrousili mlčky ze dveří, a zatímco většina štamgastů nejevila touhu po další zábavě, našlo se i pár jedinců, kteří poté, co jim dal Valuška u východu dobrou noc (rozloučit se s každým zvlášť dost dobře nešlo, protože někteří, zejména ti, kdo byli vytrženi ze spánku a vypoklonkováni ven, začali na ledovém vzduchu rázem zvracet u venkovní zdi), za ním ještě hleděli a stejně jako včera v noci a za poslední roky už kdoví pokolikáté sledovali, jak je zanechává u putyky a dosud pod vlivem svých vidin vyráží na cestu svou typicky zaťatou chůzí, v předklonu, s hlavou skloněnou, jak cupitá drobnými krůčky, divže se liduprázdnou ulicí nerozběhne („jako by měl něco důležitého na práci“, chichotali se do dlaně), a teprve když zabočil u vodárenské věže, vybuchli v halasný, zdravý smích, protože kromě něj tu toho k smíchu už věru mnoho nebylo – obzvlášť v časech, jako jsou ty naše, kdy tento závozník, skladník, malíř pokojů i pekař všichni do jednoho pociťovali, jako by se „čas tak ňáko zastavil“ – zatímco Valuška, se kterým je to, jak vždycky říkávali, „laciná šou“ – už to jeho směšné vzezření, věčně se lesknoucí laní oči, nos, který zabarvením i rozměry připomíná mrkev, neodmyslitelná poštovní brašna i nemožně dlouhý kabát přehozený přes vyzáblé tělo –, Valuška jim kdovíproč sloužil tím vším jako nevyčerpatelný zdroj obveselení a osvědčoval se takto jako věčný pramen jejich jen zřídkakdy dobrého rozmaru. Srocení před Pífefferem se nakonec ve svých dohadech tak úplně nemýlilo, protože Valuška „něco důležitého na práci“ opravdu měl. Jak se jim nesměle pokusil vysvětlit, když za ním pokřikovali a utahovali si z něho, musí ještě „před spaním proběhnout až na konec“ neboli lesem potemnělých pouličních lamp, které byly v předchozích dnech touto dobou, tedy kolem osmé, dávno vypnuté, neboť jejich světlo pozbývalo na významu, a rozhlédnout se po městě ztuhlém mrazem až do zmrtvělého ticha od svatojosefského hřbitova až po hřbitov Nejsvětější Trojice, projít od Bárdošova příkopu přes prázdná náměstí až k nádražní stanici a obejít i všeobecnou nemocnici, hrad a obří, chátrající, neopravitelnou budovu Almássyho paláce, na které co deset let obnovovali aspoň fasádu. K čemu to všechno bylo, jaký to mělo smysl, to nikdo najisto nevěděl, a na celou věc nevrhalo více světla ani to, když Valuška v odpověď na neodbytné vyptávání toho či onoho měšťana zničehonic zrudl a prohlásil, že ho „bohužel pohání jakési neustálé vnitřní puzení“; byť to neznamenalo nic víc, než že není schopen (a tedy ani ochoten) rozlišovat mezi vlastním domovem v bývalé prádelně na Harrerově dvorku a domovy místních lidí, ani mezi tiskovou kanceláří a hospodou u Pífeffera, případně mezi nádražním kolejištěm a ulicemi či zdejšími parčíky, jinými slovy, že mezi vlastním životem a životy druhých nedokáže postřehnout zásadní, neodstranitelný rozdíl, a tím pádem považuje za své obydlí doslova celé město od Nagyváradské třídy až po továrnu na výrobu mléka v prášku, a protože každý hospodář musí pravidelně vykonat každodenní obchůzku, i on tudíž – s bezpodmínečnou důvěrou v druhé, chráněn pověstí obecního blázna a uvyklý při své neutišitelné představivosti „volnosti vesmírných drah“ – obchází městem, jako jakýmsi titěrným hnízdem, takřka poslepu a neúnavně, už téměř pětatřicet let. A protože celý jeho dosavadní život nebyl tím pádem než nekonečnou pochůzkou po vnitřních stanovištích jeho nocí a dní, bylo i tvrzení, že musí „ještě před spaním proběhnout městem“, poněkud zjednodušující, jednak proto, že co se týče spánku, spával jen pár hodin před rozbřeskem (a to ještě plně oblečený a napůl bdělý, takže o spánku v pravém smyslu slova nemohla být řeč), a také proto, že pokud jde o jeho zvláštní „běh“, posledních dvacet let se prostě potácel po městě sem tam, bez ladu a skladu, takže zatažené okno pana Esztera, kancelář, křižovatka, podnik U Chmelů (odkud nosil oběd svému nemocnému příteli) anebo přímo hospoda za vodárenskou věží byly v jeho věčném letu spíš styčnými body nežli skutečnými zastávkami. Jeho neutuchající dusání – které samo o sobě postačovalo k tomu, aby na něj místní pohlíželi, jemně řečeno, spíš jako na zdejší kolorit než coby na jednoho z nich – ovšem nepředstavovalo nějaký druh setrvalého, žárlivého a zatvrzelého hlídkování, a už vůbec nemohlo platit za jakýsi pošetilý druh dozoru, jakkoliv je za ně někteří lidé přece jen považovali, když na to přišla řeč, ať už proto, že to tak bylo jednodušší, anebo pod tlakem hluboce zakořeněného přesvědčení. Valuška totiž město vůbec „neviděl“, neboť si uvykl zírat výhradně na zem pod nohama, v nenaplněné touze mít stále na očích závratnou nebeskou klenbu. V sešmajdaných botách a v těžkém pošťáckém kabátě, v pošťácké čapce s odznakem a s brašnou, která jako by mu vyrůstala z boku, vyšlapával – shrbený a s nezaměnitelně kolébavým krokem – své nekonečné pochůzky okolo chátrajících budov rodného města, pokud však jde o to, co při tom viděl, byla to jen zem, rovné či klikaté chodníky, asfalt, kočičí hlavy a pěší stezky vyšlapané na periferii, které byly pro ostatní kvůli zamrzlým odpadkům už prakticky neschůdné. A zatímco nejrůznější stoupání a klesání, praskliny a vytrhané kostky neznal nikdo líp než on (i se zavřenýma očima dokázal říct, kde se právě nachází, podle toho, jaký povrch cítil pod podrážkami bot), o zdech, které stárly spolu s ním, o plotech, brankách a drobných detailech okapů nevěděl zhola nic, jednoduše proto, že by byl neunesl ani ten nejmenší rozpor mezi jejich současným vzezřením a obrazem, který uchovával ve své představivosti, a tak je bral na vědomí jen z podstaty (jinými slovy uznával jen to, že tam jsou), podobně jako bral na vědomí celou zemi, splývající roční období i lidi, kteří ho obklopovali. Procházel týmiž ulicemi dokonce i v nejranějších vzpomínkách – které se datovaly zhruba do doby, kdy mu pohřbili otce –, ovšem opět jen v podstatě (protože doopravdy znal tehdy jen oblast těsně kolem Maróthyho náměstí, kam se odvážil vystrčit nos coby šestileté dítě), a aby pravdu řekl, mezi osobou, jíž byl tehdy, a jeho současnou osobou nezela téměř žádná propast, opravdu ne, dokonce ani postřehnutelná demarkační linie, protože od onoho okamžiku (datujícího se nejspíš jeho návratem ze hřbitova?), kdy byl poprvé schopen pozorovat a chápat, si ho podmanilo jedno a totéž hvězdné nebe se světýlky mihotajícími se v nedozírných vesmírných dálavách. Od té doby sice povyrostl, pohubl, vlasy mu na spáncích začaly prokvétat, ale stejně jako tehdy mu i dnes scházel potřebný smysl pro proporce a nedokázal přijít ani na to, jak vyměnit nerozdílné kolotání vesmíru, jehož byl součástí (byť nutně prchavou), za moudrou vnímavost vůči pomíjivosti. Pomalému přílivu lidských záležitostí čelil bez emocí i osobního zaujetí, s jakousi chmurnou nechápavostí, a každá jeho snaha konečně pochopit a prožít, co že to od sebe navzájem chtějí jeho „drazí přátelé“, se ukázala být marnou, neboť holé, opojné vědomí čehosi většího jej bezmála zbavilo orientace v pozemských záležitostech a uzavřelo jeho bytí (k nesmytelné hanbě jeho matky a nesmírnému pobavení místních) do neprodyšné bubliny věčného, neporušitelného, průzračného okamžiku.

A tak dál obcházel, vlekl se, pobíhal – ne zcela beze smyslu, jak jednou prohlásil jeho velký přítel [pan Eszter] – „slepě a neúnavně… s nevyléčitelnou krásou vlastního vesmíru“ v duši (celá desetiletí zíral na totéž nebe nad hlavou a nohama šlapal po téže plevelem zarostlé, zabetonované trase), a bylo-li v jeho životě něco, co by se dalo nazvat historií, patřila tato historie od chvíle, kdy opustil bezprostřední okolí Maróthyho náměstí, až do doby, kdy jeho obchůzky obsáhly celé město, právě oněm pětatřiceti letům stále se prohlubujících oběžných drah, neboť jinak zůstával zarážejícím způsobem přesně tou osobou, jakou byl v dětství, a podobně jako to nelze tvrdit ani o jeho osudu, neprošlo pražádnou zásadní proměnou ani jeho myšlení, smysl pro úžas je totiž – byť by trval třebas dvakrát pětatřicet let – ahistorický. Byla by ovšem chyba věřit (tak jak to, jemu za zády, činili například štamgasti u Pífeffera), že nevnímá nic z toho, co se kolem něj děje, nebo snad nemá nejmenší potuchy, že ho okolí považuje za slaboduchého, a především že k němu nedoléhá nic z oněch poťouchlých pohledů a pozornosti, v nichž je mu souzeno na tento způsob žít. Vnímal to všechno naprosto zřetelně, a kdykoli byl náhle vytržen ze svého náměsíčného křižování, ať už v hospodě, či na ulici, v hotelu U Chmelů nebo u křižovatky, potměšilým, neomaleným zvoláním „Tož jaká, Janku? Jak je ve vesmíru?“, vycítil na dně toho výsměšného tónu stopy spontánní náklonnosti, a tehdy se zarděl a sklopil oči jako někdo, kdo byl právě přistižen „s hlavou v oblacích“, a tím svým zastřeným falzetem si mumlal cosi pod fousy. I on sám totiž uznával, že jeho se tedy – jak úchvatné je přitom už jen to pomyšlení! – „nebeský klid Universa“ netýká snad ani coby vidina a že jej během jeho věčných myšlenkových poutí (pro něž měl jedinou omluvu, totiž tu, že se o své skrovné vědění, jakož i o všechno ostatní snaží dělit také s nezřídka usouženým panem Eszterem i celou kumpanií od Pífeffera) ostatní právem upozorňují na to, zda by neměl namísto tajuplných potěch veškerenstva upřít pozornost spíše k vlastní žalostné existenci a politováníhodné neužitečnosti. Nejenže nezvratný odsudek veřejnosti chápal, ale – což nebylo žádné tajemství – dokonce s ním i dalece souhlasil a často sám sebe prohlašoval za „opravdického blázna“, jehož by ani nenapadlo vzpírat se něčemu tak zjevnému, a který taky dobře ví, jak nesmírně je zavázán městu za to, že jej „nezavřelo tam, kam patří“ a strpí mu i to, že navzdory svému provinilému vhledu není schopen odtrhnout zrak od toho, co „na věčné časy stvořil Bůh“. Kolik upřímného pokání se v tomto jeho vhledu skrývalo, Valuška nikdy neprozradil, na každý pád však skutečně nedokázal odtrhnout své tak často vysmívané „lesknoucí se oči“ od pohledu do oblak: což ovšem nebylo potřeba a ostatně ani možno chápat tak úplně doslova, už jen proto, že přinejmenším ve zdejším závětrném údolí pod Karpatami bylo neposkvrněné Boží dílo, „stvořené Pánem na věčnost“, téměř neustále zahaleno hustým oparem vlhké mlhy či neproniknutelných mračen, takže i sám Valuška byl nucen spoléhat se na chatrnou paměť krátkých a čím dál tím kratších, už takřka nepostřehnutelným tempem vyhasínajících let, chtěl-li šťastně zavzpomínat – řečeno opět nenapodobitelným slovníkem pana Esztera – na „letmou vidinu vystříbřeného veškerenstva“, zatímco pod klenbou nebes kabonících se takřka na povel a po celý nadcházející rok sledoval nerovný povrch chodníčků a reliéf tlustého nánosu odpadků.

Věci, které viděl, jej svou velkolepostí trhaly na kusy a vzápětí zas bezodkladně scelovaly, a třebaže nedokázal mluvit o ničem jiném (neboť věřil, že „tato věc je v zájmu všech“), nikdy nenacházel oněch pár slov, jimiž by se byť jen přiblížil vyjádření viděného. Když prohlašoval, že o vesmíru neví zhola nic, nevěřili mu a nechápali, co tím chce vlastně říct – Valuška přitom o vesmíru skutečně nic nevěděl, jeho znalosti totiž opravdu nepředstavovaly vědění. Scházel mu smysl pro proporce, jakož i neurotické nutkání vysvětlovat, hlad po tom, aby sám sebe znovu a znovu poměřoval s průzračným, úchvatným mechanismem „bezhlučného chodu nebes“ – bylo mu totiž zřejmé, že fakt, že on sám se vztahuje ke všemu ve vesmíru, ještě neznamená, že se také celý vesmír vztahuje k němu. Pakliže pak právě toto nahlížel, viděl taktéž zemi i město, ve kterém žije – a protože jej zkušenost naučila, že každá událost a každá příhoda, každičký pohyb i záměr jsou i zde na zemi pouhým cyklickým opakováním sama sebe, pohyboval se mezi svými bližními s nevědomým přesvědčením člověka neschopného vnímat proměnlivost tam, kde žádná není – takového, který tudíž jen bez ustání koná, podoben dešťové kapce, jež se pustila svého mraku, co mu bylo předurčeno. Prošel pod vodárenskou věží a obešel obrovský betonový okruh lemovaný ospalými duby Göndöcsových zahrad, ale protože tutéž cestu vykonal už odpoledne i dopoledne, včera i předevčírem a i bezpočet dalších dopolední a odpolední, večerů i rán, nemělo nyní, kdy znovu odbočil do Mostové ulice souběžné s hlavní třídou a vydal se vzhůru po ní, žádný smysl rozlišovat mezi dnešním zážitkem a všemi předchozími, pročež Valuška ani nic takového nečinil.

–––

Překladatelská poznámka: Český překlad jsem původně pořídila z anglického vydání The Melancholy of Resistance (New Directions, New York 2000) v překladu George Szirtese z roku 1998. Szirtesův překlad se však při pozdějším srovnání s maďarským originálem ukázal být příliš volným. Zde uvedená verze proto odráží podstatné opravy a úpravy, které na základě tohoto srovnání navrhla hungaristka Adéla Gálová. Případné omyly a neobratnosti, které snad i přes to zůstaly, jdou výhradně na můj vrub. Alena Dvořáková