Cesta na Spine Race
„Hory miluju a mou vášní je se v nich volně pohybovat, tam se cítím svobodná.“ Tato slova vystihují osobnost nenápadné, skromně vyhlížející, ve skutečnosti ovšem zdravě sebevědomé a inspirativní britské běžkyně s českými kořeny, Jasmin Paris.
Vystudovaná veterinářka přijala pozvání organizátorů Inov-8 trail running festivalu ve Vizovicích. Na inspirací a motivací nabité přednášce „Three rounds, one baby, and The Spine“ pohovořila o svých třech rekordních pokusech na ostrovních „rounds“, návratu k běhání po narození dcery, a především o vítězství na jednom z nejbrutálnějších ultra závodů na světě – The Spine Race.
Závod, který se koná v lednu, má 268 mil a jeho trasa sleduje Pennine Way, dálkovou trasu vedoucí podél pohoří Penniny označovaného za „páteř Anglie“. Jasmin jej dokázala vyhrát v celkovém pořadí a časem 83:12:23 překonala stávající rekord (držel jej Eoin Keith) o více než 12 hodin. Výsledek ji nesmazatelně zapsal mezi legendy nejen britské běžecké scény. Takový úspěch a skutečnost, že v době závodu stále kojila svou dceru, přitáhl nebývalou pozornost médií a letos byla oceněna titulem Sportswomen of the Year v kategorii Inspiration.
Vzpomínala jsi na rok 2016, který byl pro tebe veleúspěšný, nabitý závody a vítězstvími. Z těch největších zmiňme celkové vítězství ve skyrunningové sérii, rekordy na Bob Graham Round, Charlie Ramsay Round, Paddy Buckley Round, třetí místo na Skyrunning Championship nebo šesté místo na UTMB. Nepřemýšlela jsi, že bys po takto úspěšné sezóně na chvíli opustila kariéru veterinářky a věnovala se běhání naplno?
Je pravda, že mě to samozřejmě napadlo, ale pro mě je práce hodně důležitá. Nevím, jestli bych pak z běhání měla stejnou radost, kdyby se stalo prací, měla bych pocit, že něco musím, a dělala si starosti ohledně výsledku. Teď mi to vyhovuje, můžu si vybrat, který závod chci a necítím na sobě žádný tlak. Právě rok 2016 už byl hodně nabitý a ten tlak jsem trochu cítila. Jakmile jsem zjistila, že jsem těhotná, vyřešilo se to samo a vše ze mě spadlo.
Teď běhám za Inov-8 a jsem s tím moc spokojená, protože vše funguje na domluvě a absolutně do ničeho mě netlačí. Padaly i nějaké nabídky od jiných firem s možností kontraktu, ale já jsem jim řekla, že nemám zájem, protože už vlastní práci mám. Teď jsem specialistka a věnuji se i výzkumu, ze své kariéry mám radost a chci ji dělat i v budoucnu. Na druhou stranu, kdybych nemusela pracovat na plný úvazek, bylo by to asi vše trochu snazší.
A jak u tebe probíhal návrat k běhání po porodu?
Měla jsem velké štěstí, že celé mé těhotenství probíhalo bez komplikací. Ještě čtyři dny před porodem jsem byla na závodech. Po sedmi měsících na mateřské jsem se vrátila zpátky do práce a doma zůstal na pár měsíců manžel Konrad. Pak se o Rowan skoro pořád starala moje máma a když jí bylo jeden a půl roku začala chodit do školky. V dubnu, čtyři měsíce po porodu jsem běžela British Fellrunning Championships v Mourne Highline. I když jsem se cítila značně nepřipravena, k mému překvapení se mi jej podařilo vyhrát. Pomohl mi těžký terén a také mlhavé počasí, ve kterém se ostatní soupeřky ztratily. To mě nakoplo k dalšímu tréninku. V červnu jsem se zúčastnila mého oblíbeného závodu Jura Fell Race, který jsem taky vyhrála (11 minut za svým osobákem). V létě jsme pak s Konradem běželi Lowe Alpine Mountain Marathon, což je vlastně dvoudenní orienťák. Zvládli jsme to i s dcerou, o kterou se starala moje máma. Měli jsme naplánovaná místa setkání, kde jsem ji kojila. Bez pomoci rodiny a mojí mámy by tohle dobrodružství nebylo možné a já jsem za to moc vděčná.
Takže návrat proběhl hladce, nemusela jsi řešit žádné potíže spojené s těhotenstvím?
Měla jsem trochu problémy s diastázou, řešila jsem to s fyzioterapeutkou, ale naštěstí to nebylo nijak strašné a v běhání mě to neomezovalo.
Na Spine Race ses přihlásila hlavně proto, abys měla motivaci a dostala se na takovou úroveň, jako před otěhotněním. Co pro tebe bylo nakonec těžší, závod nebo porod?
Určitě porod. Ne že by to bylo nějak komplikované, ale dcerku jsem rodila nohama napřed a to jsme nevěděli, najednou bylo kolem plno doktorů a taky trochu stresu. Nakonec vše dobře dopadlo a večer jsme byli doma. Spine Race byl těžký, ale řekla bych, že víc jsem si protrpěla Paddy Buckley Round. Bylo to na konci hodně náročné sezóny a už jsem byla neskutečně unavená hned na startu. Naštěstí se to povedlo i s rekordem.
Poprvé za svoji kariéru sis najala trenéra (Damian Hall), aby tě na tento těžký závod připravil. Je obdivuhodné, jak to všechno zvládáš. Jak dokážeš skloubit práci, rodinu (manžel Konrad je také výborný běžec) a takto náročný trénink?
Vstávám kolem páté hodiny, abych mohla trénovat ráno. V týdnu mi trénink nezabere tolik času. Manžel je v práci flexibilnější, tak toho stíhá odpoledne víc, večeříme všichni společně kolem půl sedmé. Máme psa, a tak jej při těch výbězích bereme s sebou vyvenčit. Po večeři jde Jeřabinka spát a my máme čas pro sebe. O víkendech jdeme někdy na dlouhý výlet a neseme ji na zádech. Nebo jsme si poslední dobou oblíbili Parkrun, který je v Anglii čím dál tím populárnější. Je to pětikilometrový okruh, který se běhá skoro ve všech parcích po celé Británií. Pokud se jej účastníme, tak se střídáme – jeden běží s kočárkem a druhý závodí a pak si to vyměníme. Je to zadarmo a prostě běžíme, co nejrychleji to jde. Chodí tam všechny skupiny lidí a my to máme fakt rádi.
Takže jste si nastavili, zdá se, ideální podmínky…
Je pravda, že v noci k dceři vstávám víc já, ale to je asi ještě zvyk z doby, kdy jsem ji kojila. Celkově si myslím, že to máme rozdělené dobře – ráno vypravuje Konrád a odpoledne vyzvedávám já.
Spát do zásoby se bohužel nedá, myslíš, že ti vstávání k dítěti a spánková deprivace, která k mateřství patří, pomohly i při Spine Race? Krom fyzické připravenosti je to z velké části závod v nespaní a zrovna tvůj útok na vítězství a rekord je toho důkazem. Připomenu, že za tři dny jsi spala jen asi tři hodiny.
V tomhle mi, myslím, Rowan hodně pomohla. Nebyla zrovna spáč. Celou noc prospala, až když jí bylo 14 měsíců, jinak to nikdy nebylo víc než šest hodin. Na startu Spine Race byli skoro samí muži a žádná žena, která by doma měla malé miminko. Tak v tomhle směru jsem měla natrénováno nejvíc a věděla jsem, co mě čeká.
A jak to bylo nakonec s kojením při závodě? Některé titulky psaly, že jsi kojila na checkpointech.
Tak to nebylo, dcera za mnou na občerstvovačky nepřijížděla. To pro ně byla spíš taková senzace. Já jsem jen musela odstříkat mléko. Rowan měla v té době už 14 měsíců a já jsem předpokládala, že už mě nebude potřebovat. Na Vánoce byla nemocná a asi pět dní nic nejedla, tak jsem se místo odstavení ke kojení vrátila. Při závodě to pak pro mě znamenalo o trochu delší pauzy na checkpointech oproti mužským soupeřům. Postupem času se tyto pauzy samozřejmě zkracovaly. Tělo pochopilo, že vyrábět mléko už je velký luxus. Nakonec to byl vlastně takový nenásilný způsob odstavení.
–––
Rozsáhlý rozhovor s Jasmin Paris jste si mohli přečíst ve čtvrtém čísle časopisu B (jaro 2017).