Cesta pana Finna
Adharanand Finn: The Way of the Runner. A journey into the fabled world of Japanese running (London: Faber & Faber, 2015).
–––
Pro pravidelné čtenáře blogu Japan Running News nic nového, pro ostatní však bude pravděpodobně nejsilnějším momentem Finnovy knihy The Way of the Runner popis doběhu univerzitního půlmaratonu v japonském městě Ageo v roce 2013. Vítěz dobíhá v čase 62:36, téměř současně s ním protíná cílovou pásku druhý běžec, třetí pak ztrácí pouhou vteřinu. Pod 63 minut se vejde osmnáct běžců. Doběh mezi 63. a 64. minutou závodu vypadá jak v Praze někde kolem jedné hodiny a tři čtvrtě. Stý závodník probíhá cílem v čase 64:49, dvoustý za 66:08. Na diváka to působí jako zjevení. Odkud se všichni ti běžci berou? Jak je možné, že je japonská běžecká špička tak široká a kvalitní? Přitom sledujeme jen část z ní, v Ageu zcela chybí početná skupina profesionálů (těch je v Japonsku registrováno okolo 1500) i amatérů, kteří už mají školu za sebou. Jak to, že u nás nemáme každý rok alespoň deset patnáct běžců, kteří by dokázali zaběhnout půlmaraton pod 65:00, když je Japonců sotva třináctkrát víc než Čechů?
Podobné otázky přiměly britského novináře Adharananda Finna k tomu, aby se i s rodinou na půl roku přestěhoval do Japonska a pokusil se přímo na místě pochopit, proč je vytrvalostní běh v Japonsku tak populární a jak je možné, že v něm Japonci dosahují tak skvělých výsledků, ačkoli se nezdá, že by k němu byli po fyzické stránce nějak zvlášť předurčeni. Daří se mu to však jen částečně. Do značné míry je to dáno uzavřeností japonského běhu postaveného především na systému univerzitních a korporátních týmů, do něhož je krajně obtížné proniknout. Nemalou část knihy tak tvoří popisy marné snahy o zapojení se do tréninku některého z profesionálních týmů. Obdobným způsobem pak autor selhává i v případě, kdy se snaží více přiblížit legendárním maratonským mnichům z hory Hiei, přičemž se dobírá k nikoli překvapivému zjištění, že mniši se v běžném životě přinejmenším navenek prakticky neodlišují od ostatních lidí. (Zájemcům o bližší seznámení s touto japonskou duchovní tradicí nelze než doporučit knihu Johna Stevense The Marathon Monks of Mount Hiei.)
Druhým, neméně podstatným problémem je jistá uzavřenost samotného autora, který ve střetu s odlišnou kulturou často setrvává u zažitých klišé a stereotypů, jak upozorňuje i J. J. OʼDonoghue ve své recenzi Finnovy knihy pro Japan Times, a více než běhání druhých ho zajímá to jeho vlastní, což bylo patrné už v jeho předchozí knize Běhání s Keňany. O tréninku japonských vytrvalců se tak dozvíme jen velmi málo, zato se podrobně seznámíme s potížemi, které autor měl s achilovkami, či s jeho ambicemi v nadcházejících závodech. Přesto jsou některé Finnovy postřehy týkající se japonského běhu značně podnětné a například fenomén štafetových závodů ve vytrvalostním běhu, ekiden, zachycuje velmi zdařile.
Právě obrovská popularita ekidenu může z velké části jak za úspěchy japonského vytrvalostního sportu, tak za jeho problémy. Sledovanost televizních přenosů nejvýznamnějších ekidenů, jako je třeba novoroční univerzitní Hakone ekiden, dosahuje desítek procent. Veškeré snažení běžeckých týmů se tak soustředí právě na tyto závody a vše ostatní je odsouváno na vedlejší kolej. To se projevuje především v mužské kategorii. Ženské ekideny nejsou zdaleka tak oblíbené a ženy se díky tomu mohou více věnovat přípravě na velké mezinárodní soutěže jako mistrovství světa či olympiáda, kde se jim daří ve srovnání s muži uspět výrazně častěji. Ústřední postavení ekidenu je i příčinou naprosté dominance silničního běhu v Japonsku, kde ostatní běžecké disciplíny jako přespolní běh, běh do vrchu či orienťák stojí zcela na okraji zájmu dobrých běžců.
V úvodu zmíněné otázky nakonec pro Finna vyústily v otázku poněkud odlišnou: Jak to, že japonští vytrvalci nejsou ještě lepší? Čím to, že navzdory neuvěřitelně široké a kvalitní běžecké základně nedokáží porážet nejlepší africké běžce? Faktorů, které zde hrají roli, je více. Pomineme-li spornou a neprokázanou představu o horších fyzických dispozicích japonských běžců, pak se zdá, že je třeba pozornost věnovat především právě ekidenu, jenž v sobě zrcadlí lesk i bídu japonského běhu. Systém přípravy je v Japonsku už na úrovni středoškolských týmů postaven na velkých objemech, přičemž téměř vše je odběháno na asfaltu. Trénink středoškoláků je zároveň neskutečně tvrdý a náročný, neboť na výsledcích v rámci středoškolských soutěží závisí, do jak kvalitních univerzitních týmů se běžci dostanou a jaké budou jejich další šance pokračovat v běžecké kariéře. Řada běžců tak kvůli zdravotním potížím a zraněním skončí s běháním ještě dříve, než dokončí vysokou školu. Dalším limitujícím faktorem je, že podle keňských běžců žijících v Japonsku a závodících za tamní univerzitní a korporátní týmy Japonci běhají příliš mnoho a příliš pomalu. Jejich tréninky navzdory velkým objemům kvalitou neodpovídají úrovni, na které běhají. I zde je pravděpodobně na vině ekiden, neboť cílem je sestavit silný vyrovnaný tým, nikoli rozvinout maximální potenciál jednotlivých běžců. Trénink směřuje k tomu, aby v případě výpadku bylo možné libovolného běžce nahradit běžcem novým, srovnatelně dobrým. Tempa jsou pak mnohdy uzpůsobena nejslabším členům týmu, které je třeba vytáhnout na úroveň ostatních, nikoli aktuální úrovni konkrétních běžců.
Na druhou stranu obliba ekidenu umožňuje masivní vyhledávání a podporu talentovaných běžců už na středních školách, což je, vedle neuvěřitelné tréninkové morálky a odhodlání japonských vytrvalců, pravděpodobně hlavní příčina obrovského rozdílu mezi českou a japonskou běžeckou špičkou. Talenti tu nepochybně musí být, jen dělají jiné sporty, případně vůbec nic, neboť vytrvalostní běh bolí a vyhlídky na úspěch jsou značně nejisté. V neposlední řadě pak velkou roli hraje přináležitost k týmu. Každý, kdo někdy běžel štafetový závod, ví, že štafeta se nevzdává a běžec se při ní snaží dostat ze sebe maximum. Běh je sice individuální sport, ale opakovaně se ukazuje, že nejlepších výkonů často dosahují běžci, kteří jsou součástí fungujícího týmu, v němž se jednotliví členové navzájem táhnou k co nejlepším výkonům, ať už se jedná o společně trénující keňské běžce, americké univerzitní týmy či orientační běžce připravující se na závody štafet. S výjimkou několika málo tréninkových skupin u nás nic podobného nemá tradici. Duch ekidenu nám zde zjevně chybí.
–––
Recenze na knihu Adharananda Finna The Way of the Runner byla poprvé publikována v druhém čísle časopisu B (jaro 2016). České vydání knihy připravuje nakladatelství Mladá fronta na rok 2017.