„Delší ranní běh v horách“

Výběh na čtyřtisícovku ve Švýcarských Alpách

Pascal Egli
28. prosinec 2016

Co nás vede k tomu, že den po dni tvrdě trénujeme, i když je ošklivo a máme hodně práce? Většina běžců má jeden cíl a motivaci: podat dobrý výkon v závodech. Já jsem už jako školák objevil další smysl: dostat se na jakékoli místo v horách za relativně krátkou dobu, ať už je jakkoli vysoko. Čím dál, tím lépe. Dostat se na místa, kam se může podívat jen málokdo jiný, za pouhých několik hodin, to je pro mě často větší tréninkovou motivací než jakýkoliv velký závod!

Mám základ v horolezectví, ale i v běhu. Poté, co jsem několik let lyžoval a lezl v Alpách, jsem se začal víc a víc orientovat na lezecký styl „nalehko a rychle“. Mnozí „skyrunneři“ objevili toto potěšení už před desítkami let. V mém případě tato vášeň vyústila v rychlé výstupy na několik čtyřtisícových vrcholů v Alpách a hrstku pěti- a šestitisícových vrcholů v Andách, na Kavkaze a v Himálaji. Abych je přiblížil, povím vám o vzrušujícím zážitku z nádherného výběhu na jednu čtyřtisícovku ve Švýcarských Alpách.

S kamarádem Rémim jsme si konečně našli čas na to, že si spolu zaběhneme něco techničtějšího. Bylo jedno téměř chladné ráno v jednom velmi teplém létě, 11. srpna 2015. Spali jsme venku a před úsvitem jsme se vzbudili na dně krásně strmého Saaského údolí. Rémi připravil kávu, čaj, cereálie a ovoce, a tak jsme si vychutnali slušnou skyrunnerskou snídani. Pak jsme se rychle oblékli, abychom mohli vyběhnout z masy chladného vzduchu, která se přes noc usadila v nejnižším bodě krajiny: kraťasy, lehké trailové boty s dobrou trakcí na kluzkém kamení, funkční tričko pod tričko s dlouhým rukávem a čelenku, aby nás nezábly uši. V batůžcích jsme si nesli jen to nejnutnější, co je potřeba k výběhu na lehký čtyřtisícový vrchol. Měli jsme v nich pár lehkých maček na zasněžené a zledovatělé pasáže, teplou bundu, zateplené kalhoty, čokoládu, müsli tyčinky a jablko, láhev s vodou, čepici a rukavice.

Vysoko nad námi na západní straně údolí se tyčily Täschhorn (4491 m n. m.), Dom (4545 m n. m.), Lenzspitze (4297 m n. m.), Nadelhorn (4327 m n. m.) a Balfrin (3796 m n. m.). Když jsme opustili chladný stín Saas-Grundu, už zářily v teplém oranžovém světle. Na cestě k našemu cíli, Lagginhornu (4010 m n. m.) nás čekalo 2400 výškových metrů.

Zapnuli jsme stopky v 7:33. Rémi na svých moderních hodinkách s GPS a já na svých starých lezeckých hodinkách s výškometrem, které používám i na běhání. Následovali jsme šipku s nápisem „Weissmieshütte (2726 m n. m.) – 4h“ a rozběhli se mírným tempem po turistické stezce lehce stoupající borovým lesem: asi 20 výškových metrů za minutu [Hm/min] neboli 1200 výškových metrů za hodinu [Hm/h]. Ano, tak měřím tempo, když běhám v horách, ne v minutách na kilometr [min/km], ale ve výškových metrech na hodinu či na minutu. Udržovali jsme stálý rytmus a běželi po klikatící se stezce výš a výš. Povídali jsme si a přemýšleli jsme, jaké asi budou dnes podmínky na hoře – moc sněhu, nebo dokonce led a kluzko? Nebo snad úplně perfektní? Mezitím nad námi mnohem rychlejším tempem projížděly kabiny lanovky plné turistů a lezců mířících na stanici Hohsaas v 3100 m n. m., odkud se vydají na výlet nebo výstup. Ale to nás nezajímalo. Chtěli jsme vyběhnout na horu ze dna údolí tím nejčistším způsobem – a vrátit se bezpečně dolů během půldne, jen vlastními silami.

Po půl hodině jsme nechali les za sebou a konečně se nám před očima vyjevil cíl dne: Lagginhorn byl pokrytý čerstvou vrstvou sněhu, která napadla během víkendu, před pouhými dvěma dny. Jeho strmá jihozápadní stěna vypadala poněkud hrozivě a hřeben, který jsme hodlali zlézt, byl zasněžený od nadmořské výšky přibližně 3500 metrů. Domníval jsem se tedy, že budeme muset postupovat sněhem asi 500 výškových metrů – na to jsem se těšil! Také na Rémiho udělala hora dojem, až přemýšlel, jestli je opravdu „běhatelná“. Minuli jsme několik horských statků, než jsme na lehce stoupajících loukách zase chytili rytmus. Teď už jsme se nemohli dočkat, až vystoupáme výš! Doběhli jsme k prostřední stanici lanovky, pak pokračovali po stále prudší horské stezce a dorazili k horské chatě „Weissmieshütte“ (2726 m n. m.), kousek přes hodinu od chvíle, kdy jsme vyběhli ze Saas Grundu (1560 m n. m.). Zastavili jsme se, abychom se napili vody a snědli müsli tyčinku. Pozorovali jsme působivé panorama opačné strany údolí, jehož ledovce a zasněžené hřebeny teď ve světle ranního slunce zářily ještě jasněji.

Jak jsme běželi dál, svahy začaly být kamenitější a museli jsme hledat cestu, protože už jsme opustili oficiální turistickou stezku a pokračovali po nezřetelných horolezeckých trasách, příležitostně označených kamennými mužíky. Jenže mužíci občas mohou zavést na nesprávnou cestu. Nenašli jsme ideální trasu a museli jsme dvakrát překročit potok, než jsme narazili na pěšinu stoupající po strmé moréně. Naše kroky se zkrátily, když jsme se v tom strmém a technickém terénu snažili udržet rovnoměrný rytmus běhu, teď už skoro ve třech tisících metrů nad mořem. Za valem morény jsme se dostali na sněhová pole, která dříve bývala opravdovým ledovcem. Vlivem výrazného oteplování v uplynulých letech však rychle tál a ustupoval, jelikož množství sněhu napadlého na horní část už nedokázalo kompenzovat tání, k němuž docházelo v nižších partiích. Nad námi se výhružně tyčila jihozápadní stěna: když nasněží, padá sem v teplém odpoledním slunci hodně kamenů a malých lavin. „Dobře, že je ještě ráno,“ pomyslel jsem si. A dobře, že se pohybujeme rychle. Hora nás tedy nedokáže potrestat za to, že svým životním stylem způsobujeme oteplování klimatu. Protentokrát ne.

Zjistili jsme, že sníh je zmrzlý, tvrdý a klouže. Zastavili jsme si, abychom si nasadili Microcrampons, něco mezi nesmeky a opravdovými mačkami, které se dají připevnit na jakýkoli typ běžecké boty za necelou minutu. Poté začala být sněhová pole prudší, naše nadšení vzrostlo a předběhli jsme dvě skupiny horolezců. Museli vyjít z chaty v pět nebo šest hodin ráno!

Nyní se terén změnil a my jsme dorazili ke kamenitému svahu stoupajícímu k západnímu hřebeni hory. Tady se náš styl pohybu změnil z téměř čistého běhu v hru mezi během a lezením: pár kroků popoběhnout, pak k dalšímu příkrému skalnatému úseku, který překonáme pár lehkými lezeckými kroky – skvělý způsob, jak si vychutnat naše oblíbené hřiště! S tím, jak se otevřel výhled na údolí a okolní hory, začal být na skalách hlubší sníh a tahle hra na běhání, skákání a lezení nás začala bavit ještě víc. Nechali jsme se úplně pohltit pocitem, že nás vrchol táhne k sobě. Netrpělivě jsme postupovali po západním hřebeni, konečně nás pohladil první sluneční paprsek a přitom jsme minuli další dvě skupiny s horskými průvodci. Někteří lezci vyjádřili obdiv nad naším lehkým a rychlým stylem, jiní nás varovali před riziky pohybu bez lana a s minimem vybavení v takovémto vysokohorském terénu – opodstatněné varování. Překonali jsme jeden z ošidnějších úseků: skalní plošinu, částečně pokrytou ledem a sněhem, s výhledem do hlubin severní strany hřebene, kde by chybný krok mohl být osudný.

Teď jsme byli v 3600 m n. m. a čerstvý sníh byl víc než 30 cm hluboký – tím víc zářilo slunce, tím hlasitěji jsme oddychovali a tím víc se usmívali. Mohli jsme využít šlépějí horolezců před námi, což nám stále umožňovalo většinu úseků klusat. Na posledních úsecích stoupání před vrcholem jsme překonali pár skalnatých pasáží a pak jsme už vystoupili na nádherný, exponovaný vrcholový hřeben: vrcholu Lagginhornu jsme dosáhli po 2 hodinách a 33 minutách běhu a lezení. Naše nadšení dosáhlo maxima: „MAGNIFIQUE vue“ (úžasný výhled) a „… mais ça irait plus vite si on voulait“ (… šlo by to i rychleji, kdybychom chtěli), tak zněly naše komentáře.

Když se nějací horolezci ptali, jak dlouho nám to trvalo, skoro nemohli uvěřit, že jsme vybíhali zespodu z údolí. Naše pohledy se teď stočily na druhou stranu hory: pod mořem oblaků severoitalské předhůří Alp a Pádská nížina, region Simplon a v dáli Grisonské Alpy. Přímo na jih od Lagginhornu ležely ledovcem pokryté svahy Weissmiesu (4017 m n. m.), na nějž jsem už dvakrát vyběhl s jinými přáteli, a před námi byly Nadelhorn a Dom, na které jsem také dříve vyběhl. Nasadili jsme si bundy a čepice, nasvačili se, pořídili pár fotek a brzy vyrazili zpátky dolů, abychom neprochladli.

Každý horal ví, že sestup z hory je nebezpečnější než výstup. Většina neštěstí v horách se stane při sestupu. Díky krátkému výstupu jsme se dokázali plně soustředit, takže jsme si mohli vychutnat hravý seběh: přeskakování z kamene na kámen nebo klouzání prašanem nás nestálo žádné úsilí a bylo snazší než kdy předtím. Jakmile byly obtížné pasáže se zasněženými skalami za námi, zrychlili jsme tempo a skákali a běželi jsme rychleji a rychleji. Museli jsme se jen zastavit, abychom si sundali mačky, pak jsme pokračovali k chatě. Poblíž ní jsme udržovali tempo dost nízké na to, abychom mohli mluvit: o letních sky závodech a o tom, jak je důležitá dobrá technika seběhů, o kolik napínavější a uspokojivější je volné běhání po horách než trénink na rovinatých stezkách nebo silnicích, o tom, na jaké další hory bychom v této sezóně rádi vyběhli.

Svlékli jsme si některé vrstvy, protože nás slunce zahřívalo, a sbíhali dál pastvinami, přičemž jsme si někdy zkrátili cestu a užívali si svobody. Tak se jistě cítí kamzíci – jen umí běhat mnohem rychleji než my lidé. Zpátky kolem prostřední stanice lanovky se slunečnou terasou restaurace, zpátky kolem krav, horských usedlostí a klikaté stezky lesem, která se nám teď zdála nekonečná i navzdory slušnému tempu. Po 4 hodinách a 15 minutách včetně přestávek jsme opět dorazili do Saas-Grundu, nijak zvlášť unavení, ale spokojení se svým dopoledním „delším během“.

Sbalili jsme si materiál, doplnili tekutiny a šli na oběd do blízké restaurace – podle našeho názoru zasloužený.

Když jsme vyjeli z údolí, Rémi mě vysadil ve Vispu, abych mohl chytit vlak zpátky do Curychu. Měl jsem v plánu jít na odpoledne a večer na univerzitu a udělat trochu práce. Když jsem shodil batoh, muselo to vypadat, jako že jsem se právě vrátil z dvoudenního horolezeckého výlet. No, skoro…

–––

Článek Pascala Egliho „A long morning jog in the mountains“ jsme v anglickém originále publikovali v druhém čísle časopisu B (jaro 2016). Do češtiny jej pro brunningmag.cz přeložila Anna Kudrnová. Autorem první fotografie, na níž je zachycen Pacal ve výšce 3400 m n. m., je Rémi Bonnet. Ostatní fotografie nafotil a doprovodnou skicu nakreslil Pascal Egli.

Pascal Egli – @egli_pascal

Pascal Egli je švýcarský běžec a skialpinista patřící ke světové skyrunningové špičce.
Pascal Egli is Swiss world class mountain runner and ski mountaineer.