Dokonalá míle

Neal Bascomb: The Perfect Mile (London: CollinsWillow, 2004)

–––

„Svými vteřinami všemi / mně, čase, jak bych závodník byl, služ!“ Těmito slovy z Kiplingovy nejslavnější básně „Když“ (v překladu Otokara Fischera) by se snad dal shrnout duch souboje, který popisuje v pořadí druhá kniha amerického novináře a spisovatele Neala Bascomba, poprvé vydaná v roce 2004. O vteřiny v něm totiž šlo zejména – konkrétně o 1,4 vteřiny, které od roku 1945, kdy tento rekord vytvořil legendární Gunder Hägg, dělily mílaře od prolomení čtyř minut. Ale nebyla to jen časová hranice: snad díky její magičnosti se o čtyřminutové míli mluvilo v souvislosti s hranicemi lidských možností a zejména v Britském impériu byla vnímána jako atletický ekvivalent dobytí pólů či Everestu; bezmála jako důkaz toho, že poválečná říše, byť značně zmenšená, pořád dokáže produkovat výjimečné lidi (v souladu s Kiplingem snad možná ani nemusíme váhat a můžeme rovnou říci muže) schopné výjimečných výkonů, ideálně podávaných s typicky půvabným amatérismem (historik Richard Holt později zdůraznil, že Brity na úspěšném zlezení Everestu potěšilo mimo jiné to, že členové výpravy s sebou nesli deštníky a jejich vůdce si krátil čas četbou Oxfordské antologie řecké poezie). Brity v tomto souboji zastupoval Roger Bannister, student Oxfordu a později medik. Soupeři mu byli John Landy z Austrálie a Wes Santee z amerického Kansasu, oba tou dobou též studenti univerzit. Ani jejich vlastem nebyl souboj o čtyřminutovou míli lhostejný: Landyho znala celá Austrálie a ve Spojených státech, zažívajících tou dobou ekonomický rozmach, začal díky stále většímu rozšíření televize a rozvoji sportovních aktivit vznikat koncept sportovce jako celebrity.

Zájem veřejnosti ovšem měl i své stinné stránky. Na všechny tři atlety doléhal obrovský tlak různého druhu. Zaprvé: všichni tři měli na pokoření čtyřminutové míle omezenou dobu. Bannister a Landy měli v úmyslu s dokončením profesní přípravy pověsit běhání na hřebík a ani Wes Santee nehodlal – z ekonomických důvodů – běhat jako amatér věčně, navíc musel záhy nastoupit vojenskou službu. Právě on měl největší smůlu na neudržitelný rozpor mezi amatérským a profesionálním sportem, který stavěl mnohé sportovce do takřka absurdních patových situací. Santee si svůj názor na bafuňáře nenechával pro sebe a Amatérská atletická unie mu na oplátku znepříjemňovala život, jak mohla – a mohla hodně.

Pozoruhodné je, že všichni tři protagonisté startovali na olympijských hrách v Helsinkách v létě 1952 a ani jednomu z nich se závod nevydařil – a tento neúspěch jim zřejmě dal určitý popud na cestě ke čtyřminutové míli. Santee ve Finsku běžel 5000 metrů namísto své lepší disciplíny, patnáctistovky. Za to mohl poděkovat právě Amatérské atletické unii, která mu neumožnila kvalifikovat se na kratší distanci. Bez svého trenéra a univerzitního týmu se mladý Kansasan ve Finsku cítil dezorientovaný a bezradný – a na radu týmového kolegy závod rozběhl v patách jednoho z velkých soupeřů Emila Zátopka, Herberta Schadeho. Jenže ten ve svém rozběhu mínil udělat dojem na ostatní favority a mílař Santee v posledním kilometru žalostně zpomalil. Ani Landy se na patnáctistovce nedostal přes rozběhy. Bannister sice do finále postoupil, ale rozběhy v kombinaci s očekáváním ho příliš vyčerpaly – tentokrát jeho pověstný finiš zklamal a on skončil s bramborovou medailí, načež si na něm média pořádně smlsla. Účast na další olympiádě byla nepravděpodobná: Santee, Bannister i Landy se proto odhodlali směřovat své úsilí právě k magické míli; poslední zmíněný se navíc rozhodl odejít od svého stávajícího trenéra Percyho Ceruttyho a více se inspirovat intenzivnějším tréninkem svého nového idolu Emila Zátopka. Dokonce si při setkání s ním zapsal spoustu rad – jak známo, Zátopek na žádná tajemství nevěřil a svůj trénink klidně probíral i s přímými konkurenty. Zátopek svým nevídaným výkonem ostatně přiměl k zamyšlení i Brity, kteří měli tendenci přistupovat k tréninku poněkud rezervovaněji než on a přílišnému snažení se trochu pošklebovat. A tak se stalo, že československý vytrvalec, který sám neměl s mílí mnoho společného, nepřímo ovlivnil všechny tři aspirující mílaře. (Koneckonců sám tou dobou překonal jinou magickou hranici, totiž 20 kilometrů v hodinovce.)

Vraťme se ale k samotnému mílovému rekordu a tomu, co na něm bylo fascinující. V padesátých letech už měla sportovní věda něco za sebou. Už před válkou vědci dokázali změřit spotřebu kyslíku při fyzické aktivitě, a tím pádem z naměřených údajů teoreticky předvídat možnosti sportovce. Objevily se tedy i spekulace o tom, zda čtyřminutová míle je, či není v lidských silách; a jelikož hranice čtyř minut tak tvrdošíjně odolávala, byly předpovědi mimořádně zajímavé. Alex Hutchinson v knize Endure upozorňuje na problematičnost toho, jak často bývá tento rekord uváděn coby příklad výhradně psychologické hranice. John Landy sice kulatý čas překonal záhy po Bannisterovi, ačkoli předtím byl dlouhou dobu zaseklý na čtyřech minutách a nějakých dvou vteřinách; jenže zároveň, jak Hutchinson připomíná, neměl v Austrálii při svých předchozích pokusech optimální podmínky a hlavně odpovídající konkurenci. Chyběli mu podporující a dostatečně výkonní vodiči, jaké měl Bannister, a po rozchodu s excentrickým Ceruttym možná i trenér (Bannister po období samostatného tréninku začal spolupracovat s trenérem Franzem Stampflem). Santee sice dobrého trenéra měl, ale jinak se spíš očekávalo, že bude svými výkony sloužit univerzitnímu týmu, než že by mu ostatní pomáhali k ryze individuální ambici. Psychika jistě nějakou roli hrála; ale ani dnes nejsme o moc blíž poznání, jakou přesně a do jaké míry. Sám Bascomb na svých stránkách uvádí, že podle jeho názoru Santee běhal srdcem, Bannister hlavou a Landy na vůli, a že Bannister jako první dokázal všechny tyto přístupy zkombinovat – a možná mít i trochu štěstí.

Když se na čtyřminutovou míli podíváme s odstupem, mohlo by se zdát, že se vydáváme na výlet do zlatých časů sportu, kdy byl ještě velký prostor pro zlepšování čistě díky tréninku, kdy běžci trénovali podle vlastního rozumu a kdy nepadaly rekordy díky dopingu, technologickým vychytávkám či obcházení atletických pravidel. Na druhou stranu Hutchinson poukazuje na to, že Bannisterova míle měla v hrubých rysech vlastně dost společného s nedávným projektem firmy Nike Breaking2, v jehož rámci se Keňan Eliud Kipchoge (za vydatné pomoci řady expertů a vodičů) přiblížil na 25 vteřin k maratonu pod dvě hodiny. Především: Bannister svůj rekord nezaběhl v běžném závodě, kdy by se každý jeho protivník snažil doběhnout do cíle jako první; jeho „soupeři“ Chris Brasher a Chris Chataway, sami vynikající atleti, dělali všechno pro to, aby jejich kamarád běžel co nejrychleji – a kdo ví, kdy by čtyřminutová hranice padla bez jejich pomoci. Však i Santee se v souvislosti s touto strategií posměšně vyjádřil, že by mohl uběhnout čtyřminutovou míli třeba za koněm z farmy svého otce. Pokud jde o vybavení, Bannister sice neměl boty s na míru vyrobenou destičkou z karbonových vláken jako běžci pokoušející dvouhodinový maraton, ale také si dal velmi záležet, aby měl tretry co nejlehčí a upravil si hřeby tak, aby se na ně co nejméně lepila škvára; a málokterý jiný elitní běžec se zabýval sportovní fyziologií a její souvislostí s výkonem víc do hloubky než on při své akademické práci. Přesto je fér říct, že na jeho pojetí amatérského sportu jako něčeho, co je jen jednou z částí všestranně naplněného života, skutečně něco bylo. Poté, co skončil s běžeckou kariérou, se stal významným neurologem a získal za svou práci řadu ocenění; svého přínosu vědě si prý cenil víc než onoho atletického prvenství. Ani jeho dva soupeři se v pozdějším životě rozhodně neztratili.

Bascombova kniha nemá jen jednoho hrdinu – vedle třech hlavních protagonistů příběh čtyřminutové míle představuje plejádu významných postav světové atletiky od začátků mílových závodů až do šedesátých let 20. století. Ani samotný rekord snad není nejdůležitější: koneckonců čtenářský zážitek není nijak ochuzený tím, když víme, jak to celé dopadne. Nakonec jde možná nejvíc o sportovní výkon jako takový, věc natolik křehkou a závislou na tolika vnitřních i vnějších proměnných, že přes všechny pokroky výsledek není nikdy jistý – a proto má dodnes moc fascinovat.

–––

Text o knize Neala Bascomba The Perfect Mile vyšel v sedmém čísle časopisu B (jaro 2019).