Etiopská běžecká dílna

Michael Crawley: Out of Thin Air. Running Wisdom and Magic from Above the Clouds in Ethiopia (London: Bloomsbury Sport, 2020)

–––

Není lehké vstát před třetí hodinou ranní kvůli běžeckému tréninku a odběhat dlouhé kopce dřív, než bude na ulicích příliš velký provoz, namísto teplé sprchy se spokojit se studenou vodou ze sudu, vydat se za lepším vzduchem nad tři tisíce metrů nad mořem nebo opustit pohodlné cesty a prodírat se křovím v prudkém svahu. Ale ještě obtížnější je pozorovat a naslouchat ostatním, aniž bychom upřednostňovali své vlastní běhání a problémy. Michaelu Crawleymu se to povedlo a v knize Out of Thin Air shrnuje zkušenosti z více než ročního pobytu v Etiopii, kde jako běžec a antropolog studoval v rámci své doktorské práce místní běžeckou kulturu.

Antropologický přístup prostupuje celou knihou. Crawley v Etiopii není kvůli tomu, aby si vylepšil svá osobní maxima. Skutečnost, že sám je běžcem s osobním rekordem 30:07 na 10 km, mu slouží především k tomu, aby se snáze zapojil do místní komunity. Nejde mu ani tak o konkrétní tréninky, jako o zachycení způsobu života, o celkový obraz popisující kulturu, z níž vyrůstají jedni z nejlepších běžců a běžkyň na planetě. Nakonec jednotlivé tréninky nejsou pro úspěch rozhodující (v podstatě jediným typem tréninku, který čtenáře pravděpodobně překvapí, jsou velmi pomalé lesní běhy mimo cesty). Důraz je opakovaně kladen na to, že trénovat i žít je třeba správným (badenb v amharštině) způsobem. Teprve na základě takovéhoto řádně vedeného tréninku a života můžeme naplnit svůj potenciál, idil, šance a možnosti, které jsou nám dány, ale jež v úplnosti zná jen Bůh. Odtud i vírou podložené přesvědčení o tom, čeho všeho můžeme dosáhnout, neboť své hranice si člověk neurčuje sám ani nejsou předem jasně stanoveny vrozeným talentem a genetickými předpoklady – narozením dostáváme příležitost, jíž se můžeme vytrvalým a poctivým tréninkem chopit, šanci, jíž lze řádným životem dostát.

Dlouho jsem si myslel, že běžecký trénink je jakási laboratoř, v níž se zkoušejí nové tréninkové metody a v maximální možné míře využívají aktuální vědecké poznatky. Ve skutečnosti se však zdá být podobnější dílně nebo cechu. To se nemusí s představou laboratoře vylučovat, nicméně důležitější než technologické a vědecké novinky je zvládnutí řemesla, dlouhodobá konzistentní tréninková práce za použití často velmi jednoduchých prostředků, s nimiž je zacházeno promyšleně a cíleně. Běhat jen tak bez rozmyslu nestačí. Hned v první kapitole trenér Meseret říká, že uspět může pouze ten, kdo se nejdřív dívá a přemýšlí, a teprve potom běhá. Je třeba být otevřený a učit se od ostatních (nejen od trenérů, ale i od jiných běžců), co nejlépe využívat podmínky, které máme k dispozici, a vědět co a proč děláme. Za příklad Crawley dává třeba způsob, jakým Etiopané dokážou vytěžit maximum z prostředí, v němž trénují, když se záměrně vydávají do míst, která nejlépe vyhovují cílům jednotlivých tréninků a požadavkům závodů, na které se připravují. Jinou zásadní etiopskou zkušeností pro něj je, že nikdo neběhá sám. Běhat sám snad lze, pokud si chodím zaběhat pro zdraví, ale ne když chci něčeho dosáhnout. Nejen že se běžci od sebe učí navzájem, ale také čerpají ze síly skupiny, ze skutečnosti, že v tom nejsou sami. Jako bychom dokázali běhat lépe, pokud se nám podaří napojit na něco, co nás přesahuje, ať už se jedná o okolní prostředí, nebo společenství běžců – běžet se zemí a spolu s ostatními.

Běh je pro Etiopany nepochybně jednou z mála možností, jak skutečně změnit své životy a prosadit se. V mnoha ohledech tak k němu přistupují jako k práci, nijak mu to však neubírá na zábavnosti. Každý běh je jiný, každý trénink může být spojen se zvídavostí a objevováním nového, může se stát hrou a dobrodružstvím. Vybíhat před svítáním, vydávat se do neznámého, divokého terénu, běhat na hranici vlastních možností, o co jiného se jedná, když ne o dobrodružství, čím jiným mi jsou ti, kdo běží se mnou, když ne druhy v dobrodružství?

Michael Crawley nás učí uvažovat o běhání a běžeckém tréninku v nových pojmech. Zvídavost, hra a dobrodružství jsou jedny z nejdůležitějších, ale zdaleka ne jediné. Etiopská běžecká kultura, jak ji představuje ve své knize, je neobyčejně inspirativní. Nicméně k tomu, abychom se stali lepšími běžci, nemusíme odjet na rok do Etiopie. Stačí o vlastním běhání víc přemýšlet a vydat se na cestu dobrodružství. Jen mít odvahu a dostatek odhodlání.

–––

Text o knize Michaela Crawleyho vyjde v devátém čísle časopisu B.