Horské krajiny lidské mysli

Robert Macfarlane: Hory v hlavě. Dějiny jedné fascinace (Praha: Mladá fronta, 2018). Přeložila Anna Kudrnová.

–––

Patnáct let po smrti George Malloryho na Everestu se René Daumal vydal na výpravu k horám mnohem vyšším, než jsou Himálaje. Jeho cesta skončila o pět let později uprostřed věty. Cílem expedice byla Hora analogie, představující spojnici mezi Nebesy a Zemí. Lidským bytostem je však přístupné pouze její úpatí, zatímco vrchol pro ně zůstává nedostupný. Její povaha je symbolická a zároveň reálná. Na cestu k ní se vydává každý z nás. Může tak pro nás být Hora analogie tím, co Everest pro Malloryho, skutečnou horou mysli, jak o ní píše Robert Macfarlane ve svých Horách v hlavě?

Hory u Macfarlana zdaleka nejsou jen hory reálné, fyzické vrcholy popisované geografy a zdolávané horolezci. Sám tvrdí, že nepíše dějiny horolezectví, ale dějiny imaginace. To však není zcela přesné, neboť se ve svém popisu neomezuje pouze na imaginární pohoří utvářená v našich představách. Pozornost věnuje tomu, jak si lidé představovali, že se vydávají do hor, i výpravám skutečným, proměnám způsobu, jakým hory vnímali a jaké pocity v nich vzbuzovaly, formování hor v průběhu věků i tomu, jak perspektiva geologického času ovlivnila vztah člověka k sobě samému. Tím, „co nazýváme horou, je […] součinnost fyzického tvaru světa s lidskou obrazotvorností“. Ve středu jeho zájmu stojí propojení obrazu a skutečnosti, k němuž dochází v krajině naší mysli. Hory mysli tak náležejí říši symbolického právě ve smyslu spojení reálného a imaginárního, a to navzdory skutečnosti, že horám explicitně symbolickým, jako např. očistcové hoře u Danta, se Macfarlane vyhýbá. Zkoumá strukturu lidské mysli, k níž přistupuje jako geograf a geolog: ukazuje, jakým způsobem se v ní odrážejí fyzické struktury na povrchu Země, jak se formují představy, které o nich máme, a jakým vývojem tato struktura-krajina procházela v novověké evropské společnosti. V jistém smyslu tak má blíže k zakladateli strukturalistické lingvistiky Ferdinandu de Saussurovi, o kterém se v knize nezmiňuje, než k jeho pradědovi, přírodovědci a horolezci Horaci-Bénédictovi de Saussurovi, o němž hovoří opakovaně. Macfarlanovy geologické útvary mají více společného s de Saussurovými jazykovými jednotkami než se skutečnými horami nebo krajinami imaginace.

Otázkou, která se v průběhu knihy neustále vrací, je, co v této struktuře způsobuje, že se vydáváme do hor a riskujeme své životy. Jakou podobu musí mít, abychom kvůli ní dokázali opustit své nejbližší? Co doufáme, že nalezneme, jestliže ztratíme vše, co máme? Prakticky až do 18. století hory vzbuzovaly v lidech obavy a nikoho nelákaly k tomu, aby se do nich dobrovolně vydával. Macfarlane postupně ukazuje, co všechno se muselo stát, aby se náš přístup k horám změnil a strach nahradila posedlost, aby se svět obývaný bohy a démony stal součástí světa lidí. Pokud chápeme božské jako to, co nás vždy a zcela přesahuje, jako dimenzi, která je ve světě neustále přítomná, avšak kolmá k jakémukoli lidskému rozměru, pak od 17. století je pro ně na Zemi stále méně místa. Zatímco mikroskop a teleskop rozšířily prostor dostupný člověku, objev geologického času umožnil expanzi takto vydobytého prostoru do minulosti. Hory se tak staly svědky dávných časů, které je třeba studovat podobně jako hlubiny vesmíru a divy mikroskopického světa. Bázeň už v člověku nebudí skutečnost, že se ocitá tváří v tvář božskému, ale jeho nicotné postavení uprostřed nezměrného prostoru a času.

Tentam je strach z božího hněvu, nahradila jej přitažlivá hrůza vznešeného, když v polovině 18. století Edmund Burke znovuobjevil pojem vznešena a popsal jej jako cit doprovázející myšlenky na bolest a nebezpečí, na věci hrozivé a děsivé. Takový cit je pro něj zdrojem potěšení, pokud nám dovoluje nahlédnout hrozivé za předpokladu, že hrůza „nedoléhá příliš blízko“. Pohled na majestátní horský masiv je vznešený, nesmí se však z něj na nás řítit sněhová lavina. Takto pojaté vznešeno vyvolává mrazení v zádech, hrozí, ale jedná se o hrůzu z odstupu, hrůzu potenciální, nikoli absolutní. V přístupné podobě se nám zde otvírá možnost setkání s tím, co nás přesahuje, co je s námi mimoběžné, i ve chvíli, kdy už v sobě ani ve světě nemáme pro Boha místo. Snad právě to je jeden z důvodů, proč se moderní člověk vydává do hor navzdory nebezpečím a možným ztrátám – pronásleduje prázdné místo, které po Bohu zůstalo. Oživuje horskou strukturu lidské mysli, přičemž fyzická námaha, kterou při tom vynakládá, se zdá být tím jediným, co zajišťuje jeho vztah ke skutečnosti.

Jsou však i jiné věci, jimiž nás hory přitahují. Světlo na horách má zcela specifickou kvalitu, s níž se jinde nesetkáme, a nabývá tolika různých podob, že je prakticky nemožné, abychom je popisem vyčerpali. Dokáže prudkým jasem ozařovat jako ve vánici nebo na sněhových polích, ulpívat na povrchu věcí a rozlévat se po údolích, může být měkké a vláčné, ale i zrnité a prostoupené částečkami tmy. Stejně tak sníh a led procházejí nesčetnými proměnami a nepřestávají nás udivovat svou krásou. Hory jsou pro mnohé z nás kouzelnou říší, která se nachází mimo realitu všedních dní a v níž i čas plyne svým vlastním tempem.

Dlouhou dobu se lidé vydávali za dobrodružstvím do dalekých a neprobádaných krajů. Takových míst však v polovině 19. století už mnoho nezbývalo a lidská touha po neznámu se namísto k vzdáleným horizontům musela upnout k vysokým horám. Ani nezlezených horských vrcholků však není neomezené množství a v současnosti se navíc výpravy do vzdálených zemí a hor mění v hazardování s budoucností celé planety. Macfarlane tak správně poznamenává, že „nejdokonalejší podoba neznáma […] možná existuje v očekávání, v představách“, tedy v naší mysli. Cizí a dosud nepoznané se nachází v naší těsné blízkosti. Procházka po městě nebo cesta do sousedního pokoje mohou být stejně dobrodružné jako polární výprava nebo expedice do Himálají. Stačí, putujeme-li světem v mírném odstupu, svým vnímáním a myšlením jej zdvojujeme, přičemž takto vniklý svět je vždy mírně odlišný od světa původního – skulinou mezi těmito dvěma světy vstupuje do reality imaginárno a naopak. Macfarlane kráčející napříč čerstvě napadaným sněhem uprostřed Cambridge tak mimoděk objevuje „minimální imaginárno“ Petra Krále a jeho objev je cennější než všechny prvovýstupy světa.

Jinakost hor je však přece jen odlišná. V horách, podobně jako v pouštích nebo ledových pustinách, se ocitáme uprostřed cizího, nehostinného prostředí, jemuž jsme zcela lhostejní. Čas a prostor nabývají rozměrů, ve srovnání s nimiž je lidský život zcela zanedbatelný a nevýznamný. Doufáme, že náš vlastní život získá smysl v místech, kde jakýkoli život jen stěží přežívá. Není divu, že o něj v horách tak často přicházíme. Malloryho tělo nalezla pátrací výprava až v roce 1999 v suťových polích severní stěny Everestu. Díky extrémnímu mrazu zůstalo neporušené a sedmdesát pět let po své smrti stále hledělo na zasněžený svět kolem sebe. Karel Thein neměl tak úplně pravdu, když napsal, že „jedině film nám s láskou ukazuje, jak se na nás dívají mrtví“. Hory tak činí také, zatímco my živí obracíme své zamilované pohledy směrem k horám.