Je to jen běh

Nemusím používat nadsázku a můžu klidně konstatovat, že Jan Pešava, běžec, rekordman a mnohonásobný český mistr na dlouhých tratích, je mimořádně vzácný, ba co víc ohrožený druh: elitní český vytrvalec. Borec, který se neztratí na evropských ani světových soutěžích, který dokáže půlmaratonský čas stlačit na hodinu a jednu minutu a desítku pod 28 minut. Běžec, který může konkurovat africké dominanci. Takoví u nás nejsou a podle Jana Pešavy jen tak nebudou. Takoví sekáči jsou u nás na vyhynutí. Otázka zní: Proč?

Běžecký boom rachotí dost dlouho na to, aby vygeneroval nové rekordmany. Tady jsme ale na falešné stopě. Žádný velký výkon není na obzoru. Jan Pešava si může být jistý, že jeho juniorské rekordy, které tu vydržely už pětadvacet let, jen tak nepadnou. Své nejlepší časy, včetně řady národních titulů, zaznamenal v druhé polovině devadesátých let, a je tak posledním skutečně rychlým běžcem na dlouhých tratích, který má v pase jako místo narození Českou republiku. Rodák z Jablonce nad Nisou, odchovanec místního aletického klubu a později člen Dukly Praha, žije se ženou a dvěma dětmi v Jablonném nad Orlicí, živí se náročnou manažerskou prací a dobře ví, že hlavní roli převzaly peníze.

Rozhovor mi dal na zahrádce malého hotelu v údolí Tiché Orlice. V cyklistickém dresu. Chlap, který miluje pohyb, přece nepřijede schůzku autem, pokud je to jen trochu možné…

Víš, co řekla Jarmila Kratochvílová před olympiádou v Pekingu, když se jí zeptali, jestli některá z jejích svěřenkyň dosáhne na její výkony?

Ne, ale tuším.

Řekla, že jedna z holek by možná mohla…

Jasně, možná.

A hned dodala, že to nejspíš nedopadne. Protože si může vybrat, protože nemusí všechno vsadit na jednu kartu…

Kdyby ses mě zeptal na totéž, tak bych odpověděl dost podobně. Taky bych dodal, že mám syna, který má talent. Podobný jako já. Ale doba, ve které jsme vyrůstali my a ve které vyrůstá on, je úplně jiná. Není tu prostředí, jaké jsme měli, dejme tomu na sportovních školách. On nakonec sport, přesněji běh dělat nechce.

Takže jsou to jen jiné, lepší možnosti nebo vyšší ambice, které stály na začátku úspěchů starších generací?

Hlavní důvod je v tom, že my jsme žili jiný život. Naši rodiče nás museli od malička shánět domů. My jsme celé dny lítali venku na hřišti, na kolech, hráli jsme tenis, když to nešlo jinak, tak jsme plácali míč přes zeď, hrál se hokej, jen tak na písku nebo na betonu, čutal se fotbálek… Zkrátka, byli jsme pořád v pohybu.

Rozumím, ale jen z klukovských her přeci nemůže vzejít silná generace šampionů?

Když se řekne „A“, musí se říct i „B“. V páté třídě jsem nastoupil do sportovní školy, doma v Jablonci nad Nisou. Měli jsme výborné trenéry, kteří nás neničili, kteří nás teprve připravovali. Pomalu, ale jistě. Turistika a s ní pětatřicetikilometrové pochody, těžká gymnastika dvakrát do týdne, pohybové hry. My jsme stále intenzivně a všestranně posilovali, aniž jsme o tom věděli. Dneska to nikdo nedělá, dneska to nikdo neumí. Tohle jsou moje zkušenosti z osmdesátých let a to jsou zkušenosti generací před námi.

Systém byl jiný, ale ono je to i o tom, co chceme pro děti my, jejich rodiče. Uvrtáš dítě do těžké dřiny, na dlouhé roky, pak přijde několik medailových sezon a po nich co?

Ale právě o tom to je, že nás do toho nikdo nevrtal. Měli jsme čas a možnost rozvinout svůj talent a připravit se. Mimo jiné na kariéru běžce. Pěkně pomalu a v klidu. Dneska takovou šanci nedostaneš. Dneska jsou tu jen tréninkové skupiny mládeže, ale troufnu si tvrdit, že jejich trenéři jsou nevzdělaní. Z dětí se snaží nejpozději do patnácti vyrazit špičkový výkon na základě nějakých speciálních tréninků. Tak, jak to vidím, musím říct, že se nikdo dětem nevěnuje v obecné přípravě, nikdo s nimi nejezdí na kole, chybí turistika. Všichni se hrnou okamžitě do úseků. To je ta chyba. Není čas a možná ani chuť.

A není právě tohle úkol pro nás pro rodiče?

Víš dobře, že běžných denních povinností je moře. Doma i v práci. My se svoje děti snažíme rozvíjet sami. Často i na úkor toho, co bychom měli nebo mohli se ženou udělat pro sebe. Víkendy, to jsou kola, pěší výlety, v zimě běžky. Děláme to přesto nebo právě proto, že naše děti nikdy nebudou sportovat intenzivně. Právě pro dobrý základ.

Tak u vás doma je to skoro povinnost. Rodinná tradice zavazuje…

Jo, už můj děda na fotbalovém trávníku exceloval za Pardubice. Ale pozor, byl to tvrďák a řezník. Kolují legendy o tom, jak na trávníku mastil Pepeho Bicana. Pak máma a táta. Oba velmi dobří atleti. Táta o něco horší, mamka má osobák 2:16 na 800 m. Jsme tři sourozenci. Všichni jsme chodili na sportovní školu. Brácha Milan je vítěz soutěže Družba na 3 km a desátý na MS juniorů v běhu na 20 km za krásných 1:03. A pak samozřejmě taky moje žena Jitka vynikající atletka s časy 4:30 na 1500 m a 9:40 na 3 km. Nezmarný tchán patří k tomu nejlepšímu, co kdy v Čechách historicky ve veteránských kategoriích běhalo. Mohl bych říct, že jsme perfektní plemenná stanice.

Tak určitě. Jak rozhodnete, pokud by vaše děti stály před volbou – řekneme, ekonomika nebo práva a proti nim profesionální sport?

Tak na ten sport bych rozhodně netlačil. To prvotní je pomoct jim, aby vyrostly v profesionály v nějakém oboru. V profi sportu a v běhu to může být tak do pětadvaceti fajn, ale pak to většinou stojí za prd.

Ty jsi nejen špičkový běžec, rodič nadaných dětí, ale taky úspěšný manažer. Jak to vidíš právě z tohoto úhlu pohledu? Daly by se věci ve prospěch běhu zorganizovat jinak, aby fungovaly i dnes?

Zní to možná paradoxně, ale doba je vlastně ideální. Běžecký boom posledních let mě fascinuje. Tolik peněz, co se točí kolem sportu. Třeba jen v sérii kolem Pražského mezinárodního maratonu a v dalších velkých soutěžích. Když vidím lidi, kteří se pohybují v branži a jakou finanční sílu reprezentují, tak se musím ptát, proč není Český atletický svaz schopen natáhnout víc peněz přímo do samotného běhu. Nejde jen o to financovat vybraný tým Keňanů…

Obecně možná platí: Čím víc peněz, tím líp. Ale není to jako s ohněm: Dobrý sluha, špatný pán?

Podívej, to není o nějakých přehnaných ambicích. Je to o tom převést z podobných podniků, jakým je bezesporu největší běžecký závod v ulicích hlavního města peníze přiměřeným dílem na smysluplné sportovní projekty v distančním běhu…

A tvoje ideální představa?

Stačilo by málo, třeba vytvořit skupinu třiceti děcek mezi patnácti a osmnácti. Najmout pár dobrých a zkušených lidí a všem vytvořit odpovídající komfort. Není to o nějakých horentních sumách, ale o normálním živobytí. Jde o to, aby ti mladí běžci měli šanci být spolu, připravovat se kvalitně a intenzivně v určité části roku. A to by šlo určitě spojit i s pořádnou osvětou a přednáškami, ukázkami tréninků. Je nás tu dost, co něco pamatují a můžou pomoct. Například Robo Štefko, Vlasta Zwiefelhofer a řada dalších. Rád bych pomohl i já. To by byla jedna z cest. Určitě ano.

Jak na to? Napadá mě jedno jméno Sebastian Coe, mimochodem jeden z tvých velkých běžeckých vzorů a dnes sportovní diplomat a funkcionář. Britská atletika s ním chytila druhý dech. Jestli my nepotřebujeme někoho takového – legendu, ale i razantní osobnost a inteligentního manažera?

Já musím připustit, že od téhle politiky jsem dnes daleko. Na první pohled to na české špici možná nějak funguje, ale na nižších úrovních, kde je to podhoubí, chybí trenéři, zázemí i členská základna. Nevím, jestli právě teď všichni jen nesedíme na dobrém bydle, nežijeme na dluh na úkor budoucnosti. Ve své současné práci vidím každý den, jak se má správně hospodařit. V soukromém sektoru má každá vydaná koruna přinést užitek hlavně v budoucnu. Nejsem si zcela jistý, jestli se právě tohle děje v českých sportovních svazech. 

Včetně atletiky?

Jasně. Nedělejme si iluze. Je to obdobné jako ve fotbale nebo v hokeji. Já se nemusím bát, já nikomu nic nedlužím, a proto říkám, že ryby smrdí od hlavy. Hodně lidí má ve sportu dobré bydlo, ale věci, které mají fungovat, nefungují. Distanční běžci jsou dnes úplně mimo. Výkonnostně, to jednak, ale určitě jim taky nikdo nedává šanci. Podívej se jen na špičkové atletické týmy. Dukla je závislá na spinterech a vícebojařích, nejvýš ještě na vrhačích. Olymp, to jsou – viděno z dálky – taky hlavně krátké distance. Jediný, kdo funguje, je Jakub Holuša, který je finančně zabezpečený. Honza Kreisinger a Jirka Homoláč? Vždyť ti kluci běhají šest sedm půlmaratonů za rok. To je prostě absolutně kontraproduktivní. Bez přípravy jen točí závody, aby se vůbec uživili…

Tak nakonec Honza Kreisinger, a nejen on, říká, že pouze během se v téhle zemi uživit nedá. Něco s čím se máme smířit napořád?

Otázka je, kdo se do toho opře? Já vidím prostor pro dobré trenéry, kteří budou chtít pro svoje mladé závodníky lepší podmínky. Jinak není šance. Musí to být někdo, kdo není mimo systém, kdo má motivaci a zájem. Někdo, kdo to miluje…

Ještě jednou k běžeckému boomu. Těší tě ten zájem, ty davy na závodech?

No, upřímně řečeno, co se týká závodů, tak mě pořád těší ty, které děláme už léta bez ohledu na nějakou konjukturu. Dvě stovky lidí na startu, sušenky, guláš a čaj. Pořádají je nadšenci, lidi, kteří v podstatě ten sport táhnou. Dělají všechno ve volném čase a od místních sponzorů nasbírají po tisícovce, po dvou. Celý závod za dvacet, pětadvacet se vší parádou. To je ten správný směr.

Jasně, ale v těch velkých davech asi taky najdeš srdcaře.

Možná, ale to jsme zase zpátky u peněž, protože ve velkých davech jde především o peníze, o velké peníze. Bez obalu, točí se tam neskutečné prachy, které si ale rozděluje pár lidí. A nikomu to v podstatě vůbec nic nepřináší.

Ale tenhle cirkus snad můžeš vzít na milost s tím, že přitáhne k běhu hodně lidí…

To jo, dneska běhá spousta lidí. Ale nikde se to neprojeví výkonnostně. Ani na dětech. Především na nich. To by byla věc, kdyby se zvyšovala účast na běžeckých závodech v žákovských kategoriích! Ale ono je to přesně naopak. Navzdory nějakému boomu. Počty startujících na závodech drží nebo zvyšují jen ročníky od 25 let výš, ale dorostenci a žáci padají exponenciálně dolů. Tak ať tu nikdo nemluví o podpoře atletiky.

Pro mě dost nečekaný paradox…

Možná, ale je to tak. Snad ještě děti do šesti let. Ti ambicióznější rodiče je ještě na závody přivedou, ale u žáků v regulérních soutěžních kategoriích to jde rapidně dolů. Pozoruju ale i další fenomén. V atletických přípravkách je hodně dětí, které jsou na tom fyzicky a motoricky hodně špatně. Jsme opět u životního stylu a taky u toho, že hodně rodičů nebere tréninky jako sport, jako atletiku, ale jako zájmový kroužek, jako další výplň volného času. A to je škoda. Podle toho, co se ke mně donese, tak je tu i velký nedostatek kvalifikovaných a nadšených trenérů.

Jádro české běžecké komunity drží pohromadě, ale je taky dost hašteřivé. Lidi spolu nedávno skoro nemluvili kvůli obutému a bosému běhu. Teď se zas přou, jestli jsou sky a ultra trail sporty nebo životní styl. Kam se stavíš při podobných příležitostech?

Pro mě je to jen jedno: běh. Když jsem trénoval a byl jsem v největším laufu, nebyl problém půlmaraton na silnici, mistrovství republiky v běhu do vrchu ani kros. Není třeba se specializovat. Když běhám, tak běhám. Jezdili jsme v létě například na soustředění do Tater a v pěti lidech jsme vyběhli na Rysy ze Štrbského plesa, za dvě a půl hodiny tam a zpátky, a neříkali jsme tomu skyrunning. Prostě jsme si šli po obědě zaběhat. Já nikoho a nic nekastuji. V roce 93 jsem bez přípravy běžel Dolomitenmanna a byl jsem jako jednadvacetiletý holobrádek na čtvrtém místě. Běh je životní styl a je jedno, co běhám.

V polovině devadesátých let jsi patřil k reálným kandidátům na českých maratonský rekord. Teď jsi jinde. Jak to zvládnout?

Dá se to.

Je to o třeba i o pocitu studu?

To ne. V Jablonci nad Nisou se například už tradičně běhá memoriál Karla Líbala. Tři kilometry v hale. Závod bývá vprostřed února na počest jednoho ze skvělých trenérů, který zemřel v polovině osmdesátých let. Pravidelně se tady schází lidi, kteří v Jablonci závodili, chlapi, kteří měli trojku za osm minut. Dneska to s odřenýma ušima běží za deset. Pro ně je to o tom, že se sejdou na startovní čáře a dají své maximum, prostě kolik právě můžou. Je to sranda, ale rozhodně ne nějaké ponížení. Snese to každý, kdo je realista a je v pohodě. A já to beru přesně tímhle způsobem. Pokud se jdu proběhnout, tak s cílem, na který momentálně mám.

Ty jsi na vrcholu kariéry nestudoval sportovní školu, ale techniku. V běžném denním studiu. To nebyla procházka růžovým sadem…

To tedy ne…

Umím si to vcelku dobře představit, studoval jsem stejnou fakultu. Jen o něco dříve. Taky jsi musel být na sedmou ráno na přednáškách a seminářích?

Ano, a nutno dodat, že první rok dva byly krizové. Naši pracovali mezi Jabloncem a Libercem v Proseči, tak jsem v pět ráno vybíhal k nim. Nasnídal jsem se, osprchoval, převlíknul a jel do školy. Když byl čas, tak jsem ještě přejížděl zpátky do Jablonce na další trénink, nebo jsem běhal po večerech a po nocích. Bylo to náročný. A koneckonců takhle jsem si asi zadělal na problémy s nohama. Chyběla mi regenerace. V prvním roce přišel zánět okostice. Na mistrovství Evropy juniorů 1991 jsem byl úplně v čudu. Celá ta sezona nebyla dobrá.

Běhání po ránu a v noci. To je chmura, hlavě při těch objemech, ne?

Vyloženě špatné to bylo snad jen v listopadu, když ještě nebyl sníh, ale jen tma a člověk nevěděl, kam šlape. Ale běhání večer v čerstvě napadlém sněhu mě strašně bavilo. Byla to ta největší paráda…

Zpátky ke studiím, jak se překrývají s tvými nejlepšími výkony?

Vlastně nijak. Přesněji je tu zřetelný rozdíl mezi střední a vysokou školou. Já jsem se na univerzitu dostal v devatenácti bez přijímaček, díky bezchybnému prospěchu ze střední. Mimochodem i tohle bylo pro našeho trenéra důležité. Abychom si vybudovali slušné základy, nejen ve sportu. Jirka Drbohlav mě znal už od deseti let a nikdy nezapomněl připomenout, že jen sport nás neuživí, a rodiče měli stejný přístup. První vrchol přišel v osmnácti. Na mistrovství světa juniorů v Plovdivu jsem byl sedmý s českým rekordem na pětku 13:55, který má mimochodem pětadvacáté výročí…

A jak to tak vypadá, tak nejspíš ještě nějaký čas odolá…

Uvidíme. Každopádně byla spousta času na přípravu, ale pak přišel zlom na vysoké. Jak jsem zmínil, devatenáctý rok byla krize, ve dvaceti se to začalo tak nějak rovnat. První vrchol mezi dospělými přišel ve dvaadvaceti na mistrovství Evropy v Helsinkách v roce 1994. Velká euforie z velkého úspěchu. O rok později přišla, řekl bych, kocovina a do toho státnice. Pak už to ale zase šlo nahoru a od roku 1996 do roku 1998 to byly ty nejlepší roky…

Mistrovské tituly i národní rekordy jen pršely. To musela být velká radost ze závodění…

Kdepak, ta přišla mnohem, mnohem dřív. Já jsem mimo jiné miloval závody na letním soustředění žákovských přípravek z Veliše nad Jičínem do Ostružna. Nějakých pět kilometrů, start ve tři hodiny, lesní cestou se valilo 120 děcek. Žádné značení. Žádné průtahy: „Najděte si cestu sami, kudy chcete, támhle je Ostružno. Běžte!“

A vyhrál jsi někdy?

Jo. Vždycky třídu a jednou i celkově. Ale pozor, tam byla velká konkurence!

A to jsi měl od mala tuhle žízeň po vítězství?

Tak jsem se nikdy necítil, jako že potřebuju nutně vyhrávat. Mně šlo běhat. To je celé.

Nevím, jestli ti můžu věřit…

No, ne vážně. Když jsme měly jako děti běžet třeba dvanáctiminutovku, já jsem pokaždé ožil. Ostatní omdlévali, já procitl.

Ani tréninky, ani závody nebolely?

Ne. Já jsem se pro běh asi narodil, lehoučký jako pírko. Na gympl jsem nastupoval a měl jsem 42 kilo a do maturity jsem stihl přibrat šest kilo se 172 centimetry. A pokud jde o přípravu, k té patřilo hodně dalších věcí, ne jen běh. I to mě bavilo.

To je dobře, protože jste toho naběhali opravdu hodně. Už v juniorech kolem sta kilometrů týdně. Považuješ takový objem za klíč k úspěchu i na středních distancích?

Rozhodně. Moje vlastní zkušenosti to potvrzují, ale potvrzují to i další běžci. Můj soupeř a olympijský maratonský šampion Stefano Baldini, od kterého mě na mistrovství světa juniorů v závodě na pět kilometrů dělilo půl vteřiny ve finiši, taky běhal velmi podobné objemy. Podobně tempa. Vlastně to sedělo skoro na chlup. Ono s dobou samozřejmě vše dramaticky rostlo v objemu i v kvalitě. V devatenácti jsem měl 4500 kilometrů ročně, od dvaceti jsme to o 1500 navýšili a po dvaadvaceti jsem měl nejvíc 7400 kilometrů za rok, což mimo jiné přineslo skvělý výsledek v Helsinkách.

Tempo na anaerobním prahu, to je další věc, kterou hodně akcentuješ. Jakým způsobem s tím co nejlépe pracovat?

Náš trenér nás vedl tak, že měsíc dva jsme začínali na tempu 4:20 na kilometr. Mluvím o době, kdy nám bylo 15 let. Běhali jsme s holkami a začínali jsme po šesti opakováních po tisíci metrech s meziklusem na čtyři sta metrů. Když trenér zjistil, že jdou naše tepy dolů, přišly třikrát dva kilometry. Postupně jsme odloupli deset vteřin z kilometru a později jsme šli šest kilometrů v celku. A tak jsme dál přidávali. Osm a nakonec deset kilometrů v celku. V přípravném období jsme takhle běhali třikrát týdně, v pondělí, úterý a nakonec i v pátek. No, a když přišla zima, tak pro nás nebyl problém běhat kilometr po čtyřech minutách.

Vypadá to, jako by se na tom nedalo nic zkazit.

Ale dalo, a to hodně. Myslím, že nám taky mohl trenér naordinovat 3:40 na kilometr, což bychom klidně dali, ale tak by nás určitě udřel. My jsme ale mezi tím krásně rozvinuli tempo bez jakýchkoli problémů. Vtip je tedy v tom stanovit dobře vstupní anaerobní práh a ten postupně vylepšovat. To platí nejen pro žáky, ale i pro atlety a běžce v pozdějším věku. Takhle se každý může dostat na svoji ideální hodnotu. A pokud se člověk připravuje na maraton, tak se k tomu prahu může blížit ve dvaceti, pětadvacetikilometrových bězích.

A jakou roli v tom všem měly nebo mají méně populární disciplíny jako třeba atletická abeceda?

My jsme ji dělali pořád. Základní abecedu těch šest sedm prvků při každým rozcvičení. V přípravném období se v rámci druhé fáze dělala dvakrát třikrát týdně intenzivní abeceda spojená s odrazy s posilováním. To, čemu se říká běžecké divadlo, to byl základ, bez kterého se nedalo existovat. Dělali jsme ji s takovou intenzitou, že jsme si v přípravě nemohli týden pořádně sednout na záchod. Prostě jsme neohnuli nohy.

Odpovídalo těm intenzivním tréninkům i vaše závodění?

Na sportovní škole jsme chodili standardní soutěže na dráze. Krajské přebory, mistrovské soutěže. Trenér nás ale krotili, abychom po víkendech nevymetali přespoláky nebo silniční běhy. Takže to bylo zhruba 20 startů za sezonu, v žákovských letech ještě méně, maximálně osm za rok. V dospělosti jsme se vždycky snažili pečlivě zacílit. Například mistrovství republiky v hale nebo na dráze, Běh Rudého práva. Už od 15 jsme šli ke konkrétnímu cíli. Takhle to bylo po celou kariéru. Důležité starty jsme plánovali zhruba na rok dopředu. Takže dva nebo tři vrcholové závody v sezoně, vše ostatní bylo v rámci přípravy a v rámci ladění a testů.

Vás jako běžecké naděje a později špičky určitě zevrubně měřili. Byl jsi podle těch sledování zázračné dítě s astronomickým VO2max?

Nevím, nejspíš ne. Takhle se mnou o tom nikdo nemluvil, a ani jsem se o to příliš nezajímal. Vím, že v šestnácti letech jsem měl nadstandardní hladinu anaerobního prahu, přesně řečeno 3:18. V tuto dobu jsem trénoval někde na 3:30, bez toho, že bych to tempo cíleně rozvíjel. Byl jsem na úrovni osmnáctiletých kluků. Poslední měření pak ukázalo 2:56 (v roce 1998), a to se jedná výpočet po doběhu desetikilometrového závodu, na kterém přišel český rekord. A jestli se nepletu, tato hladina byla stanovena pro 2,5 mmol kyseliny mléčné. Ale za tím vším je pochopitelně hodně tvrdá práce. Některé tréninky to byla zvěrstva. Např. desítka rozložená po 400 metrech za 29:40, třicet kilometrů po 3:25…

To je tortura.

Ne, ne. Naopak, člověk to dělal rád. Každý lepší trénink přeci člověka nabije, spíš než aby ho ubil.

Chceš říct, že ses i na takhle těžké tréninky těšil?

Samozřejmě…

Nikdy nepřišla chvíle, kdy by se ti těžko vstávalo?

Do pětadvaceti nikdy. Potom to bylo horší. To už bolely nohy, ale nic takového jsem neprožíval. V podstatě jakýkoliv dlouhodobý a třeba i extrémní pohyb mi přinášel a přináší radost. V tom podle mě tkví možná i nějaké to tajemství úspěchu – mít z toho radost. Ono pokud jakákoliv činnost nepřináší i v době stresu a nezdarů radost, tak je lepší to nedělat.

Napadá mě, netlačili jste moc na pilu?

Někde jsme to asi přetáhli. To ano. Na druhou stranu jinou možnost jsme neměli. Dostali jsme se až tam, kde už neexistují žádné obecně platné a vyzkoušené postupy. Spolu s trenérem jsme byli odkázáni jen na experimentování. Nejsem ale s to říct, kde přesně se stala konkrétní chyba, ani s odstupem času, zkušenostmi a s celou literaturou, která je dnes k dispozici.

Takový Zátopkův paradox, kdyby trošku ubral…

… tak mohl být lepší. Ano. Když už jsme u Emila Zátopka, v Jablonci žije a působí jeho přemožitel Ivan Ullsperger. Dneska mu bude bezmála 90 roků. Mimo jiné trénoval se Zátopkem na Melbourne. Pak onemocněl, ale běhal víc než Emil. Dnes už sice chodí o hůlkách, ale vzpomíná na to furt. Dědek. Když jsem ještě v Jablonci nad Nisou chodil na tréninky, tak jsme se vídali. Hádal se s mým trenérem a vždycky se přeli, kdo měl lepší podmínky, jestli já nebo Zátopek.

A kdo vyhrál?

No, tak samozřejmě, že na to měli každý jiný názor. Většinou to dopadlo nějakou remízou. On pan Ullsperger tvrdil, že to ti starší měli horší, ale pak z něj taky vypadlo, že měli dobré diety, perfektní stravu. Šlo o pohled na věc. Ale vlastně nejdůležitější je, že takoví lidé ještě žijí…

Ano, o jejich vzpomínky by nebylo dobé přijít…

Jasně třeba Pavel Kantorek. Člověk, o kterém skoro nikdo neví. Kolik mu dnes je? Určitě přes pětaosmdesát. Maraton měl za nějakých 2:18. Nedávno jsem na to vzpomínal. Po smrti jsou bohužel oba Jungwirthové, ale vedle Kantorka jsou tu stále i další. Pepek Jánský, Vladimír Minář…

My mluvíme o lidech se skvělými výkony, které by obstály i dnes. O lidech, kteří měli renomé. Jak je možné, že kromě legendy Zátopka všichni zapadli? 

Je to tak, bohužel…

Dříve zářivé hvězdy atletiky, královny sportu…

Zůstanou jen legendy. Zbytek bude zapsaný už jen někde historických v tabulkách. Disciplín, soutěží a lidí je v tomhle sportu spousta. Když chceš vzpomínat, musíš to udělat sám. My se každý rok scházíme. Všichni, kdo mají za sebou nejlepší české běžecké výkony. Byl to nápad Vency Fišera, zlatý klub nejlepších českých běžců. Alespoň jednou za rok se tak všichni můžeme vidět – s Pepkem Jánským, Vlastíkem Zwiefelhoferem. Je nádherné se s nimi jen potkat, stačí deset minut. Jen tak si popovídat a člověk hned pookřeje.

Byli jsme u Zátopka a srovnání generací, jakou měli výživu a životní styl. Jak jsi na tom byl ty?

Co se týká výživy, jak říkají cyklisti, byl to „peneaqua“, tedy chléb a voda (smích). Ne, vážně, já byl na sportovní škole a na těch byl dostatek. Nemluvím o špičkové kvalitě, ale jídlo bylo přinejmenším pravidelné a slušné. Ke zdravé výživě nás vedl trenér, hlavně kolem šestnáctého roku. Začal prosazovat libové maso, rýži, těstoviny. Samospádem se to sunulo k tomu, že jsme přešli na ovesné vločky a kaše. To vyvrcholilo tím, že od osmnácti do zhruba dvaceti jsem byl úplný vegetarián. 

Velmi zajímavé. Mělo to nějaký efekt?

S určitostí to asi říct nelze, ale v té době přišla krize. Devatenáct let a první rok na vysoké to bylo hodně těžké, takže šlo spíš o neúspěch, o krok vedle. Od dvaceti jsem tak přidal výhradně bílé maso, hodně zeleniny, hodně ovoce, dostatek luštěnin. 

Kompenzovali jste výživu něčím dalším?

Nic extrémního. Nepoužívali jsme žádné proteiny, žádné výjimečné dávky vitamínů. Snad jen v chřipkových obdobích, nějaký celaskon, nějaké béčko. To je všechno. Jo, a pili jsme bylinné čaje od Míry Krska, léčitele, maratonce a známé postavy z nedalekého Lanškrouna. Použil virguli a na základě toho sestavil nějakou směs, například na podporu krvetvorby, vyčištění ledvin, střev a podobně…

A to fungovalo?

Neuškodilo to, ale že by to nějak extrémně pomáhalo? To nejspíš ne. Dneska si z toho dělám trošku srandu, ale popravdě tenkrát jsme to brali vážně. 

Brali jste – ty a lidi z tvého bezprostředního okolí – ještě něco dalšího?

Jak říkám vitamínů a doplňků bylo minimum, respektive skoro žádné…

Já myslím doping.

O dopingu bych řekl asi toto: Doping je otázka hlavy. Podle mého názoru každý, kdo vrcholově sportuje, se dostává na křižovatku, kdy musí odpovědět na otázku: Doping ano, či ne? Já ti tady můžu říkat, co chci, a ty mi můžeš nebo nemusíš věřit. Je to argument proti argumentu a rozhoduje jen svědomí jednoho každého. Já ti tady s čistým svědomím říkám: Nic zakázaného jsem nebral. Jen čajíčky od pana Krska.

A nenapadlo tě někdy, trošku tomu pomoct?

Samozřejmě, že jsem si s tou myšlenkou zahrával. Dost vážně. Nakonec jsem to řešil s jedním trenérem a tenhle rozhovor ty myšlenky úplně utnul.

Rozmluvil ti to?

Ne, on svoji svěřenkyni dopoval a měl k tomu, řekněme, takový socialistický, dederónský přístup, a já jsem si řekl, že si s takovými lidmi nebudu v životě nic začínat.

Z toho ještě vanou dopingové skandály totalitní éry. Ale překvapí tě dopingové odhalení v současnosti?

Mě? Mě to vůbec nezaskočí. Doping existuje a doping se používá…

Jak moc?

Řeknu ti jednu krátkou historku. V devadesátémšestém jsme se vraceli letecky ze závodů v Bělehradě a nějak se to zašmodrchalo a my jsme tak na šest hodin ztvrdli v nějakém bistru. Se mnou tam seděl jeden italský šampion, dva top běžci z Belgie i z dalších zemí. A přišla řeč taky na doping, jak jinak. Jeden z kluků nám řekl, že má vyloženě svého osobního doktora, další se cukal, ale za půl roku ho nachytali. Tak to prostě je a funguje to všude.

A jak se díváš na ty, co dopují? Jsou to podvodníci, zločinci?

Ne, to ne. Pokud existují ve světě peníze a motivace, která je s nimi spojená, tak existuje i doping. Ti, kdo doping berou, v drtivé většině případů chtějí v tomhle dravém systému jen, obrazně řečeno, přežít. Z mého pohledu doping neznamená, že se ti zvedne výkon. Výkon musí být podložený tvrdým tréninkem a někdo, kdo chce obstát, se podle toho může zařídit. Přežití je podle mě podmíněné buď geneticky, nebo tím, že ho podpoříš něčím, co ti dá nějakou šanci…

Po tomhle musí logiky následovat otázka, jestli má smysl doping tvrdě trestat?

Po zralé úvaze, ne. Já jsem se s lety propracoval k podobnému názoru jako Remigius Machura. S tím, že bychom z toho neměli dělat drama a tabu. Je to boj s větrnými mlýny.

Po tom, co říkáš, bych čekal, že budeš litovat, že jsi nedopoval…

Kdybych dopoval, tak jsem mohl být o dvacet vteřin lepší? Taky jsem mohl mít oddělaná játra, oddělané ledviny nebo jsem mohl být absolutně zdravý. Je to otázka svědomí, chuti a zdravého rozumu. Je tu dost lidí, které doping zlikvidoval a taky zabil. EPO? Co to udělá za deset let, to dneska nikdo neví.

Zaujal mě jeden tvůj starší výrok, že jsi nikdy neuznával nějakou taktiku v závodech…

Ne, neuznával.

Takže takové to okřídlené: Začneme naplno a budeme postupně přidávat?

Mě prostě nebavilo běžet tak, že se půjde na poslední stovku nebo něco podobného. Běžím to, na co mám. Měl jsem svoje tempo. Samozřejmě, že na extralize jsem věděl, že mi bude stačit běžet pětku na čtrnáct minut. Tak jsem si ji tak prostě naběhl a snažil jsem se ostatním utéct hned od začátku.

Měl jsi někdy chuť ignorovat dané tempo a jít do toho tzv. prsama?

Ne, to ne. Zas tak blbej jsem nebyl (smích).

Ani v závodě na mistrovství Evropy v Helsinkách v roce 1994 na 10 kilometrů, který tě proslavil a který jsi vedl do finiše a dokončil ve skvělém čase 28:10 na sedmém místě?

Hele to byla nádhera. Já mám nahraný záznam z České televize, ve kterém Vláďa Drbohlav celou dobu povídá něco o tom, jak běžci v České republice nestojí za nic a já se mezi tím, necelý kilometr před cílem probiju na špici, ale lidi v televizi slyší: „Ano, a do čela jde Franke…“ Pak je asi dvacet vteřin hrobové ticho a po něm: „Pozor, to není Franke, ale Pešava!“ Pak se mi Vláďa omlouval: „Nezlob se, já jsem takovej vůl, mě vůbec nenapadlo, že bys mohl bejt na čele…“

To musel být ohromný okamžik, i když v cílové rovince jsi na některé soupeře nakonec ztratil.

Já jsem měl jasné zadání, držet si své tempo. Držet se dokud to půjde. Běželo se, ale docela nestandardně, pořád se cukalo a víc než dvě kola před cílem čelo zase zpomalilo a mě švihlo v palici a řekl jsem si, že poběžím. I když jsem věděl, že s nimi asi nemám šanci, protože tam byli skvělí spurteři.

Takže chytly saze? Je to něco, co patří k tvému stylu?

Ne, to ne. Já si jen vybavím, že mi hlavou jelo: „Hele, proč se neběží?“ A běžel jsem to, co jsem měl. Víc jsem neřešil. V podobných situacích jsem se choval stejně… Jen mě napadá, že jsem Róbertovi Štefkovi zkazil bronz. Musel nastoupit, aby spolu s ostatními zachytil moje tempo a už mu nezbylo tolik sil do závěru. Takže čtvrté místo.

Byl na tebe Róbert naštvaný?

Ne, vůbec ne. Naše vztahy byly vždycky dobré. Dokázali jsme spolu trénovat, jezdit na soustředění, ale na závodní dráze jsme byli prostě soupeři. Se vším, co k tomu patří, ale taky v tak přátelském duchu, v jakém to šlo. My jsme i po Helsinkách jezdili na soustředění do Tater, byli jsme spolu v Americe, v Portugalsku, byli jsme spolu dokonce i na dovolené…

Jak vypadaly vaše tréninky…

Robo je samorost, ale dokázali jsme vyjít. Já jsem si od něj bral hrozně moc, jako od zkušenějšího běžce a učitele. Myslím, že i já jemu jsem dokázal něco nabídnout.

Jak ses na Helsinky připravoval?

V roce 1994 jsem absolvoval opravdu vysokou kilometráž. Takže potud byla jarní příprava naprosto v pořádku. Matně si vybavím, že jsem pak zaběhl limit na Evropském poháru ve Valencii v čase 28:32. Tam mně bylo přislíbeno, že mám jistou účast a tudíž klid. Po té jsem ovšem onemocněl. Přišla viróza, která mě na týden vyřadila z přípravy. Pak jsem navázal se šesti nebo sedmi týdny přípravy na mistrovství Evropy. Z toho 14 dní na horách v Krkonoších, tam jsem nabral nějaké další kilometry. Pak už šlo standardní odladění, včetně účasti na mistrovství republiky na deset kilometrů. Žádný výrazný trénink tam nebyl, snad poslední intenzivní sedmkrát kilometr stupňovaně od 2:40 do 2:32 s tříminutovou pauzou, abych prokázal, že tam nějaká forma je.

Tohle mistrovství Evropy to byl ale vlastně začátek. O čtyři roky později přišel Strahov, Memoriál Josefa Odložila 1998 a s ním tvůj republikový rekord na desítku.

Tam se běželo slušně tempově na nějakých osmadvacet minut. Byli s námi velmi dobří borci, mimo jiné Stefano Baldini. Jednu chybu jsem ale udělal. Cítil jsem se hodně dobře a už tři kilometry před cílem jsem chtěl stupňovat tempo. Trenér mě sice na chvíli zabrzdil, ale 1200 metrů před cílem jsem přeci jen šel do čela a finišoval v čase 27:47. 9. Kdybych nenastoupil příliš brzy, tak to mohlo být o osm, deset vteřin lepší.

I tak je to platný národní rekord. To, že jsi při něm doběhl na druhé pozici, jako by potvrzovalo tvé tvrzení, že rekordy jsou důležitější než medaile.

Tak jsem si to určil sám. Mezi patnácti a osmnácti jsme měli skvělou běžeckou partu. Pravidelně jsme se hecovali. Když jsme třeba běhali úseky na čas, tak jsme se vsázeli o blbosti. O lahev koly třeba. Za komunistů to mělo určité kouzlo. Vyhrával jsem. Když to mělo být 300 metrů za 48 vteřin, tak jsem je měl za 48 vteřin nula a nic. Vybral jsem si časy, ne medaile, a tak ty medaile nemám.

Máš pět rekordů, dva juniorské a vedle nich další na tři a deset kilometrů a taky v půlmaratonu. A ty časy asi jen tak někdo nepřekoná. Nakonec jsou k nim i medaile za mistrovsví ČR…

No, když to vezmu i s Běchovicemi a juniorskými soutěžemi, tak těch zlatých z národních šampionátů je asi čtrnáct…

Ještě jeden národní rekord musíme vyzvednout, a to je ten z mistrovství světa v půlmaratonu v Košicích roku 1998. S čím jsi do závodu šel? Že půjdeš od začátku na 1:01?

Už rok před tím jsem dal rekord za hodinu a dvě minuty ve Francii, a i tentokrát jsem chtěl běžet co nejlépe. Chytil jsem dobrou skupinku a do nějakého čtrnáctého kilometru jsem běžel společně s Róbertem Štefkem a Stefanem Baldinim. Baldini cuknul, Róbert odpadl. Já jsem běžel až do konce rovnoměrné tempo, což je styl, který mi asi nejvíce sedí.

Jak jsi na mistroství světa trénoval?

Košice zahrnovaly komplexní přípravu zhruba deseti týdnů, včetně tří a půl týdne na horách ve vysokohorském prostředí. Pak přišel nominační půlmaraton v Blansku, mistrovství republiky, a pak posledních šest týdnů tam byl intenzivní čtrnáctidenní tréninkový blok, následoval přípravný závod na 10 kilometrů a odladění. Byl tam jak velký objem, tak slušná kvalita. Tři týdny se pohybovaly kolem dvou set kilometrů, což byly samozřejmě úvodní bloky celé přípravy. Z kvalitních tréninků si vybavím 2-3-2-4-2-3-1 kilometry. Dvojky byly kolem 5:40 a ty delší, trojky a čtyřky, po nějakých 2:53 na kilometr s meziklusem 400 metrů. Takže docela intenzivní tréninky.

Teď řeknu jen Běchovice–Praha.

A já na to jen – ty nemám rád.

Proč kvůli hrdlořezáku nebo kvůli ošklivé silnici?

Běží se to v Praze, prostě nemám to tam rád.

Budiž, ale dvakrát jsi vyhrál a jednou dokonce ve třetím nejlepším čase všech dob, a že je ta doba dlouhá, letos má závod už 119 let.

Pod devětadvacet minut nás opravdu moc není. V devadesátémsedmém to bylo za 28:56. Jen jako příprava na rekordní půlku v Košicích, mimochodem. Rozběhl jsem si to do tempa a držel. Vyhrál jsem v Běchovicích i mistrovství republiky 1996 na stém ročníku, kde padl traťový rekord 28:33 Keňana Chegeho. To jsem tehdy trochu odpadl na hrdlořezáku. Byl to kulatý ročník, všichni jsme se chtěli blýsknout, a tak to bylo už od začátku trošku divočejší…

Na tom hrdlořezáku je nejhorší, že na Jarově nepřestane…

… to ne, ono je to potom dokonce ještě horší. Ale pro mě byl vlastně nejtěžší seběh pod tenhle kopec. Sešup, co rozseká nohy na kaši ještě před výběhem.

Jsou nějaké závody, které máš vyloženě rád?

Ano a mám dokonce takový neoficiální žebříček. První by byl pardubický kros na závodišti, pro mě geniální podnik. V Jablonci nad Nisou tradiční Huť–Bratříkov–Huť, klasický kros, pole, louky, potoky. Nádhera! To je moje dvojka a vždycky jsem taky hodně rád běhal na Strahově na stadionu Evžena Rosického. Obecně, jakýkoli závod. Tam to mám moc rád. 

V tvém závodním a rekordním portfoliu chybí maraton. Lituješ?

Ano, a je to jediná věc, které v běhání lituju. Po rekordu na půlce v Košicích v roce 1997 jsem dostal nabídku k účasti na Newyorském maratonu, ale trenér to zastavil s tím, že je ještě čas. Ten už pak nebyl, přišla zranění achilovek a konec kariéry.

Za kolik bys býval běžel?

Já jsem přesvědčený o tom, že jsem měl na maraton pod 2:10. Měl bych na národní rekord.

Zlobíš se na trenéra?

Ne. I špatné rozhodnutí je rozhodnutí.

No, ono to nebylo nelogické. New York 1997 byl nějaký měsíc po mistrovství světa v Košicích. Dost málo času natrénovat, ne? 

Bylo to asi pět nebo šest týdnů. A já jsem měl naběháno, tam šlo jenom o odladění. Stačilo roztáhnout maratonské tempo. Zbytek dořešit ve čtyřech týdnech a bylo by to tam.

Mimochodem zaběháš si ještě někdy?

Běhal bych, běhal, kdyby to šlo. Ale bolí mě nohy.

Pořád tě trápí achilovky?

Mimo jiné. Na jaře 2015 jsem zkoušel trénovat, že bych po letech zkusil zaběhnout v Jablonném nad Orlicí náš Memoriál Quida Štěpánka, ale zase se objevil nějaký výrůstek…

A není to tak, že se bys rád zpátky na nějakou úroveň a ono to prostě nejde?

O nějaké úrovni vlastně ani neuvažuju. Rád bych, aby to bylo, jako když se rozhodnu, že půjdu na kolo. Projedu se a je to dobrý. Proběhnout se tak hodinku dvě bez problémů by bylo skvělé, ale to bohužel nejde. Dvakrát si vyběhnu, noha oteče a je zle.

Až se to zlepší, měl bys chuť postavit se jednou na start maratonu někam do sektoru „D“, jen tak bez ambic spolu se zbytkem světa?

To už je jiný příběh. Maraton jen v případě, že bych se na něj mohl dobře připravit. Aby to mělo smysl, ale jen tak? Určitě ne.

A jiný menší závod?

Není problém vyrazit v Jablonném v Běhu na Suchý vrch a dokončit v poli poražených…

A tedy závodní maraton, tvůj zatím nesplněný cíl. Kdyby to přeci jen klaplo, na kolik by ses cítil?

Kdyby to bylo po čtvrtém pivu, tak na 2:20 (smích). Ale reálně, pokud bych mohl aspoň čtvrt roku bez bolestí trénovat, tak by to mohlo být za 2:40…

A to už je bratelný výsledek…

To jo, s tím už bych do toho šel.

Tak ještě takto: Běhání jsi vzdal úplně?

Za poslední tři roky jsem měl další dvě operace. Tentokrát menisky. Takže asi tak. 

A to je důsledek čeho?

Já nevím, upřímně, nevím. Mám trošku obavy, jestli v tom není kus genetiky. Táta má po operaci obě kyčle. I o ty mám strach…

Strach. Tohle slovo mi k tobě moc nepasuje.

Tak dobře, zkusíme slovo radost. Pro mě je radost veškerý pohyb. Obrovská vzpruha. To ber jako vzkaz pro všechny, kdo se chtějí hýbat: Nedejte se. Já jsem si užíval a užívám všeho, nejen běhu. Miluju pohyb včetně turistiky, kola, lyží…

Oblouk se uzavřel. Řádíš skoro jako v dětství.

Skoro.

–––

Rozhovor s Janem Pešavou vyšel v prvním čísle časopisu B (podzim 2015).

Foto © Tomáš Luňák