Knihy roku 2018
Oslovili jsme naše spolupracovníky a autory s jednoduchým zadáním: Vybrat z knih, které letos přečetli, jednu, která je nejvíc zasáhla, která jim připadala nejdůležitější. Omezení nebyla prakticky žádná. Souvislost se zaměřením časopisu byla jen doporučením, nikoli nutností. Nechceme vytvářet žádnou hitparádu ani seznam doporučené sportovní četby, jde nám o konkrétní čtenářské zkušenosti, o knihy, které nás dokážou změnit.
–––
Alena Dvořáková
Yūko Tsushima: Territory of Light (London: Penguin, 2017)
Tak dlouho jsem váhala, zda za nejlepší četbu letoška označit Podvodníka (El Impostor, 2014) Španěla Javiera Cercase, anebo spíš vynikajícího Mlíkaře (Milkman, 2018) severoirské spisovatelky Anny Burnsové, až jsem se rozhodla pro Teritorium světla (Hikari no rjóbun, angl. Territory of Light, 2017) japonské spisovatelky Júko Cušimy (1947–2016). Tento soubor těsně provázaných povídek z roku 1979 zachycuje postupnou duševní emancipaci ženy, která se musí po rozvodu postavit na vlastní nohy a postarat se o sebe i malou dcerku. Autorčina krátká próza se nese v úsporném, průzračně jasném stylu autentické zpovědi a učarovala mi jak citovou ryzostí a hloubkou, tak básnickou obrazností.
Martin Hakl
Matt Fitzgerald: Vítězství je v hlavě (Praha: Mladá fronta, 2017)
Pocity mají velkou moc, a tak naše vítězství jsou mnohdy víc v hlavě než ve svalech. Kniha Matta Fitzgeralda je plná příběhů poukazujících na přímý vliv psychické zdatnosti na výkon ve vytrvalostních sportech. Jelikož právě hlava rozhodne o tom, zda podlehneme vnímanému úsilí a zpomalíme, nebo dokonce zastavíme. Knihu vnímám jako skvělou příležitost věnovat pozornost také svým pocitům na místo neustálého sledování výkonu pouze na základě dosaženého času. Je načase trénovat i hlavu.
Jan Havlíček
Leanne Shapton: Swimming Studies (New York: Blue Rider Press, 2012)
V Plaveckých studiích se kanadské výtvarnici Leanne Shaptonové podařilo zcela změnit mou představu o tom, jak může vypadat sportovní autobiografie a jakým způsobem lze pracovat se vzpomínkami. Chutě a vůně v nich hrají stejně důležitou roli jako obrazy; vyhrané závody nakonec nemají větší význam než kobliha a horká čokoláda v bistru po tréninku, a to navzdory skutečnosti, že autorka plavala na úrovni kanadské špičky. Živlem, který vše prostupuje a rozpouští, je chlorovaná voda. Posedlost a odhodlání určují téměř každý okamžik života. (Mikrovlnou troubu nastavuje na 1:11,00, čas, kterého chce dosáhnout na sto metrů prsa, a během ohřevu jídla si představuje průběh závodu. Proč mě to také nenapadlo? Co na tom, že za dvě hodiny a patnáct minut by se dala upéct kachna.) Jenže hlavní důvod mé fascinace je někde jinde: takové citlivosti a otevřenosti jako Shaptonová nebudu nikdy schopen.
Jindřich Janíček
Nick Drnaso: Sabrina (London: Granta, 2018) (https://www.amazon.co.uk/Sabrina-Nick-Drnaso/dp/1783784903/ref=sr_1_1?ie=UTF8&qid=1545295828&sr=8-1&keywords=nick+drnaso)
Těžká otázka, protože až letos jsem přečetl Saturnovy prstence od Sebalda, což se ihned zařadilo mezi nejlepší knihy, které jsem kdy četl. Ale také jsem četl Swimming Studies od Leanne Shaptonové, knihu, která je vlastně v mnohém podobná Sebaldovi, ale bez všech těch odboček k čínským dynastiím a francouzským revolucím. Také to byl rok, kdy konečně v češtině vyšlo něco od Davida Fostera Wallace, a přestože kniha Krátké rozhovory s odpornými muži není má nejoblíbenější, i tak je opravdu dobrá.
Ale to všechno stejně píšu, jen abych zmírnil skutečnost, že jsem ilustrátor a za knihu roku hodlám dát komiks, Sabrinu od Nicka Drnasa. Zdánlivě jednoduše nakreslený, velmi komorní příběh prožitku jedné tragédie, která se mohla, ale nemusela stát starému kamarádovi ze školy, promíchaný konspiračními teoriemi (toho druhu, kdy někdo obtěžuje přeživší střelby ve škole tím, že jsou jen placení herci a žádná tragédie se ani nestala). A když někdo dokáže na dvanácti obrázcích nakreslit a perfektně vystihnout situaci, kdy se náhodně střetnete pohledem s někým cizím a pak si nejste jisti, jestli se na vás dál dívá nebo ne, to je pro mě příznakem až neskutečného talentu.
Milan Janoušek
Ivan Fíla: Muž, který stál v cestě (Praha: Ikar, 2018)
Přepadená země. Burácející tanky a palba z kulometů. Směr Moskva odlétá vláda komančů s lidskou tváří… nyní posraná až za ušima. Vychutnala si své jaro slávy a teď se bojí, že bude viset. Jak se zachová? Kdo zradí a kdo bude Jan Hus?
Ivan Fíla napsal velmi potřebnou knihu, která ukazuje, že i v těch nejfatálnějších chvílích lze říct ďáblovi NE. Zároveň nás provokuje k hledání odpovědi na zásadní otázku: našel bych v sobě tu sílu?
Vojtěch Jírovec
Frozen Ed Furtaw: Tales From Out There (Pagosa Springs: CreateSpace Publishing, 2010)
Nejsem příliš zdatný vytrvalec, ke zdolání delších distancí mám (stále doufám, že jen prozatím) daleko. Proto mi dělá až škodolibou radost vědomí, že existuje závod, na který jsou krátcí i ti nejlepší z běžců: závod tak náročný, že jej za více než třicet let pořádání zdolalo jen patnáct jedinců.
Monstrum zvané Barkley Marathons je vypuštěno ze řetězu vždy na přelomu března a dubna. Proslýchá se spousta legend o tom, co na běžce ve východním cípu státu Tennessee vlastně čeká a oddělit pravdu od smyšlenek, to je pořádně náročná a možná nakonec i zbytečná práce.
Pokud však chceme přece jen nahlédnout pod pokličku závodu, za jehož vznik „může“ vrah Martina Luthera Kinga, který se pokusil touto nehostinnou krajinou uprchnout z vězení, dá se jen doporučit knížka s názvem Tales From Out There. Její autor, ultramaratonec Frozen Ed Furtaw, v ní až vyčerpávajícím způsobem shrnuje historii závodu do roku 2009.
Zjišťujeme, že Barkley Marathons je nejen nejnáročnějším, ale také nejpodivnějším z běžeckých klání: vše je odstartováno zapálením cigarety, běžci na trati místo kontrolních stanovišť sbírají stránky z obskurních knížek a až – dříve či později – svou marnou snahu vzdají, poslechnou si na trubku zahraný umíráček. Mnozí při něm i prolijí nějakou tu slzu.
Furtawova skromná knížka ale není jen kronikou jednoho podivného závodu. Je především příběhem lásky k běhu, respektu k rázu krajiny a nevyčerpatelného humoru. Jako dobrý doplněk tu poslouží i dokumenty z posledních let: The Race That Eats Its Young a Where Dreams Go To Die, který končí dramatickým (a neúspěšným) finišem Garyho Robbinse.
Eva Krchová
Steven Kotler: The Rise of Superman (Boston: New Harvest, 2014)
Kniha The Rise of Superman (Povstání Supermana) není kniha o zrodu komiksové postavičky s červeným S na svalnaté hrudi, ale o extrémních sportovcích, kteří pravidelně prostřednictvím svých adrenalinových aktivit vnikají do stavu flow – ultimátního stavu mysli, kdy jedinec podává ten nejlepší fyzický výkon, avšak bez nutnosti vynaložení nadměrného množství energie. Je to moment výkonnostní extáze, kdy je sportovec plně ponořen do své činnosti a nevnímá čas, bolest, ani strach. Chvíle, kdy nastává absolutní souznění duše, mysli a těla.
Autor Steven Kotler ve svém díle nahlíží na příběhy adrenalinových závisláků – lezců, surfařů, snowboardistů, base jumperů a dalších, kteří svými fantastickými výkony posouvají hranice lidského snažení. Kotler se navíc snaží dostat za horizont těchto fascinujících sportů. Americký autor na svých stránkách ukazuje, že každý z nás může ochutnat magický koktejl hormonů vyplavující se při zvýšené fyzické aktivitě, a obléci si tak na chvíli vzrušující trikot s impozantním S na sebe – stát se aspoň na okamžik neochvějným Supermanem.
Anna Kudrnová
Robert Macfarlane: Hory v hlavě (Praha: Mladá fronta, 2018)
Uvést tuhle knihu je trochu švindl: četla jsem ji totiž už předloni, ale překládala (a tím pádem četla pozorněji) letos. Robert Macfarlane vyučuje na univerzitě v Cambridgi literaturu a napsal několik v Británii velmi populárních knih o vztahu lidí k přírodě, z nichž tato z roku 2003 byla první (a podle mého názoru zůstává nepřekonaná). Ve stylisticky vytříbeném textu se s pozoruhodnou lehkostí spojuje čistě intelektuální zkoumání způsobů, jakými hory v průběhu věků působily na lidskou mysl, se scénami bezprostředních prožitků ve výškách. Macfarlane dokázal téměř synesteticky zprostředkovat smyslové vjemy a dodat krajinám skutečným i imaginárním hloubku čtvrtého rozměru. Vedle čtenářského zážitku mi kniha přinesla poznání, že i geologie může být fascinující – a vzhledem ke skutečnosti, že jsem ve škole hodiny věnované „šutrům“ prospala a v Národním muzeu vždycky vnímala sbírku minerálů jako nutné zlo před velrybou a vycpaným losem, to byl nemalý mentální posun.
Tomáš Luňák
Cameron Stracher: Králové silnice (Praha: Mladá fronta, 2018)
Moc knih o běhu či sportu obecně jsem letos nečetl, přesto bych rád zmínil Krále. Vždy se říká, že král může být jen jeden, a také tady máme možnost si jednoho vybrat. Exkurze do časů, kdy i běh na té nejvyšší úrovní byl tak trochu punk. Víc než jeden důvod přemýšlet nad závody obecně, nad jejich organizátory a nad tím, jak se rodí legendy. Čistá americká novinařina, bohužel v českém vydání, kdy by knize víc slušel paperback, hezčí obálka, obrazový doprovod a možná i ediční poznámka na závěr. Tahle kniha by si zasloužila víc, protože je to právě ten typ textu, který chcete číst cestou na závod, v tramvaji, když jedete na trénink, a někdy i před spaním. Opakovaně.
Jan Pipek
Thomas Mann: Čarovná hora (Praha: Mladá fronta, 2016)
Čas se zastavil. Je třeba neodbýt odpolední leženou, vypořádat se se ctí s několikachodovou večeří, zírat na pohlednou pacientku u vedlejšího stolu a vést filosofické hovory. Den za dnem, stránku za stránkou. Lázeňské tempo je však nakažlivější než tuberkulóza a já se od sedmisetstránkové knihy, v níž se v podstatě nic nestane (cynicky zanedbejme smrt několika hlavních postav), téměř nemohl odtrhnout. Navíc když ke konci přeci jen události nabraly rychlejší spád, jsem se cítil jako čtenář zrazen a chtěl se vrátit do sanatoria a čekat na další leženou.
Barbora Sojková
Robert Macfarlane: Hory v hlavě (Praha: Mladá fronta, 2018)
Jedna z nejlepších knih, které jsem letos četla, je Macfarlaneova prvotina Mountains of the Mind (2003). Do ruky se mi už předtím dostaly jeho další knihy, v nichž popisuje svá pěší putování či poslední divoká místa Britských ostrovů, ale Mountains of the Mind se už od první strany čte jinak; je takovým sympatickým (takřka sebaldovským) mixem autorových vlastních horolezeckých zážitků a eseje o dějinách evropského vnímání hor. Celý text je rozdělen do devíti kapitol, které chronologicky popisují vývoj obrazu hor od pozdně-středověké představy hor jakožto místa plného nestvůr, přes vývoj geologie a paleontologie, romanticismu, a kulminují v kapitole o Malloryho pokusech dobít Mt. Everest.
Důvodem, proč je pro mě kniha natolik zajímavá, je skutečnost, že jsem do jisté míry dědicem éry, kterou popisuje: jsem činná v oxfordském lezeckém oddíle, který byl založen v roce 1909 a v raných letech jeho existence byl jeho členem například Andy Irvine, který s Mallorym zahynul na Everestu. Rétorika tradičního lezení, jak ji popisuje Macfarlane, je v našich řadách používaná dodnes; ne tedy, že bychom vozili na skály foie grass a šampaňské, ale dodnes velká část oddílu v pravé imperiální tradici mapuje odlehlé kouty světa a u toho zlézá vrcholy. Myslím ale, že kniha může být lákavá pro kohokoliv, koho zajímá „outdoor“; Macfarlane totiž ukazuje, nakolik je nesamozřejmé, že se nám dnes zdají zasněžené vrcholky hor tak neodolatelné.
Petra Tajovský Pospěchová
George Orwell: Cesta k Wigan Pier (Praha: Argo, 2011)
Tahle knížka mě dostala na kolena, aj když jsem od Orwella zvyklá čekat hodně a mám ho načteného. První půlku knihy tvoří reportáže z hornických oblastí Anglie, na ně navazuje analýza toho, proč má socialismus v předválečné Anglii jen malou šanci se uchytit. Ani jedno nezní nějak extra přitažlivě, jenže v Orwellově podání z toho vzniká nadčasová a živá analýza mezitřídních vztahů, která mrazí a souběžně fascinuje svojí aktuálností. Pocit, že čtu o tady a teď, mívám u Orwella častěji. Ve Wigan Pier pojmenovává klíčové momenty současné euroamerické společnosti v jasnozřivém kontextu. Jde ještě dál, než to dokáže obvykle.
Petr Vizina
Aleš Palán: Raději zešílet v divočině (Praha: Prostor, 2018)
V pustinách Šumavy, stranou lidí, žijí samotáři poustevníci, o nichž jsme do vydání téhle knihy sedmi velkých rozhovorů nevěděli. Jeden zakopal občanku na zahradě, další se snaží přeučit vlastního psa na vegetariánskou stravu; podnikatelka objeví touhu po samotě, obstará si usedlost, chová koně a do údolí shlíží ponořená ve vaně na zápraží. Idyla, jenže pak přijde řeč na to, že se muži bojí práce a žádný tu s ní na samotě nevydrží.
Zní to jako přehlídka zvláštních lidských osudů, ale je to portrét touhy po soběstačnosti, autonomii, vnitřním klidu. Rozhovory nám obvykle před oči staví zpovídaného tak, jak se sám chce vidět. Tyhle rozhovory pořídil člověk, který naslouchá, s lidmi, kteří jsou nejraději potichu.
Jaroslav Vlček
Ladislav Heryán: Stopařem na této zemi (Praha: Portál, 2017)
Vybrat jedinou knížku je těžký, asi to nesvedu – letos se často vracím k Láďovi Heryánovi. Je to pořád jedna kniha, takže Stopařem na této zemi, Země bez obzoru a ta poslední – U Božího mlýna.