Knihy roku 2020
Knihy, která v nás zůstaly. Letošní čtenářské zkušenosti našich autorů a přátel.
Kristýna Boháčová
Pokud nás někdo učil, že na přírodu se zdálky hledí a z knih se uctivě jednou za čas stírá prach, počin zahradní architektky Lucie Králíkové a fotografky Michaely Karásek Čejkové aspiruje na obnovu důvěry i blízkosti jak k přírodě, tak ke knihám. Modrým plátnem potažený deník Svátosti zpomaluje čas, když nás provádí tradicemi a polozapomenutými rituály během roku. Nezůstává ale u nostalgie. Autorky tradice aktualizují a jemně, ale jasně uvádí do kulis moderního města. Je to vlastně dost dobrodružná četba, která zve, abychom z drobností naší každodennosti udělali svátosti, výjimečné události. Vše, co k tomu potřebujeme, už máme.
A ještě slovo k nakladateli – Svátosti vydalo nezávislé a v českých podmínkách dost atypické nakladatelství wo-men v čele s energickou Barborou Baronovou. Férově tam vznikají dokumentární knihy, které jsou sebevědomé jak obsahem, tak formou, doporučuju je sledovat.
Alena Dvořáková
Za zmínku stojí knížka Jana Beránka Pátrání po Silvestrovi, s podtitulem Válečné osudy baťovců v Singapuru (Mystery Press, 2020). Je to napůl historický, napůl cestopisný memoár, výsledek Beránkova fascinujícího pátrání po osudu vlastního pradědečka Silvestra Němce, který byl za války vyslán do Singapuru jako pracovník Baťových závodů (tamtéž byl jako baťovec vyslán i otec Toma Stopparda Eugen Sträussler, který se též stal nezvěstným při evakuaci Singapuru před Japonci v lednu/únoru 1942). A k tomu nový životopis Toma Stopparda od Hermiony Leeové (Tom Stoppard: A Life, Faber and Faber, 2020). A v neposlední řadě skvělý román Návrat barona Wenckheima domů (2016) od Lászla Krasznahorkaie, v anglickém překladu Ottilie Mulzetové (Tuskar Rock Press, 2019), protože do češtiny bohužel přeložen není (a asi ani hned tak nebude).
Na poslední chvíli jsem úplně náhodou kápla na knihu, která bude asi tím nejlepším, co jsem letos četla. Je to tenounký román The Silence Dona DeLilla (Picador, 2020). Pět lidí v jednom bytě na newyorském Manhattanu čelí výpadku elektřiny, jímž se možná, ale jen možná započal konec světa nebo aspoň nějaká ta třetí světová. Je to až děsivě výstižné, co se ducha současné přetechnizované civilizace týče, a zároveň hluboce komické (způsobem, který se pohybuje někde mezi Beckettem a Pinterem). Každopádně opravdový originál.
Jan Havlíček
Mám-li za letošní rok vybrat jednu knihu, která nejvíc ovlivnila mé uvažování o tréninku, běhání, ale i o tom, jakým způsobem žijeme, pak je jednoznačnou volbou Breath Jamese Nestora, tím spíš, že běžecká literatura se dýchání v podstatě vůbec nevěnuje. Nestor je věcný, neobtěžuje duchovnem, ačkoli téma by k tomu mohlo svádět, a poskytuje řadu praktických rad. Kniha je doslova prožitá – předcházelo jí deset let zkoušení, sbírání zkušeností a shromažďování poznatků, o které se autor neváhá se čtenářem podělit (neméně cenným zdrojem informací je i jeho web s množstvím odkazů na literaturu a instruktážní videa). V průběhu četby jsem tak měl neustálý intenzivní pocit, že autorovi jde především o věc samotnou a že se mi snaží něco důležitého sdělit. To nebývá až tak obvyklé.
Jindřich Janíček
Nahoře ve starém hotelu Josepha Mitchella – něco mezi dokumentem, povídkami a profilem osobností, přičemž v tomto případě nejde o nikoho všeobecně známého. Spíš se jedná o náhodné obyvatele některých čtvrtí New Yorku. Majitel rybí restaurace, který nikdy nebyl ve vyšších patrech budovy, kde jeho podnik sídlí. Pátrání po ztraceném hřbitově na Staten Islandu v době, kdy tam ještě byly pole a lesíky. Vzrůstající problémy s potkany v přístavu během předposledního roku druhé světové války. Portrét nejstaršího irského hostince ve městě napsaný v roce 1940 – ještě dalších 30 let do něj nebude smět vstoupit žena. O takový typ příběhů se jedná. A Joseph Mitchell posedává u jídla, popíjí, doprovází staré známé a u toho vše zapisuje. Je to kniha, kterou můj kamarád zmiňoval poslední dva roky s tím, že by se mi to mohlo líbit, „protože je to z New Yorku a navíc skvěle napsané“. New York z této knihy už dávno neexistuje. Samozřejmě. Ale napsané je to opravdu skvěle.
Milan Janoušek
Psát o sportu bez frází je umění, které ovládla jen hrstka literátů. Největším českým mistrem v „psaní o sportu“ byl Ota Pavel. Jeho dílo (za všechny např. Pohádka o Raškovi nebo Plná bedna šampaňského) je dokonale čtivé. Skoro až svádí k domnění, že Pavel byl talentem od Boha a psalo mu to tak nějak samo. Opak je pravdou, jak dokazuje nový životopis Ota Pavel: Pod povrchem od Aleksandera Kaczorowskiho (přel. Martin Veselka).
Polský bohemista a novinář, na základě úryvků z díla a rozhovorů se spisovatelovou rodinou a pamětníky, ukazuje, že život Oty Pavla nebyl příliš radostný. Narodil se do židovské rodiny jako Otto Popper, hrával nejvíce hokej, knihy téměř nečetl, po válce vstoupil do KSČ, a později se nechal (stejně jako celá rodina) přejmenovat na česky znějící „Ota Pavel“. Komunistou-oportunistou zůstal po celý život. Pouze tak mohl publikovat ve velkých nákladech a vyjíždět na sportovní reportáže do zahraničí.
Bohužel už v mládí se u Pavla projevila bipolární porucha a ani později nasazená léčba nebyla bez negativních účinků. „Po každodenních dávkách lithia byl dehydrovaný, měl neustále žízeň (…) nechtěl pít neslazený čaj nebo vodu, takže si vypěstoval závislost na kofole. Každý den vypil třeba i dvacet lahví. (…) Během krátké doby ztloustl a začaly ho trápit nejrůznější potíže způsobené nadbytkem cukru v organismu,“ vzpomíná v knize jeho ošetřující lékař Pavel Grof.
Onemocnění mu znesnadňovalo i pro něj už tak těžké psaní. Psal pomalu a dával si záležet na každém slově, i proto mu nevyhovovala každodenní novinářská práce v redakci. „Mně je z těch všech keců o vůli už blbě. (…) Já dokázal vstávat v pět ráno a běhat a studovat a číst literaturu. (…) A kam mě to přivedlo? Do blázince! Dneska se doktoři shodují, že to bylo z přepracování. A kam to přivedlo Ullspergera, když následoval Zátopka a tolik trénoval? Do invalidního důchodu. (…) Mně je někdy k zblití z těch keců jako je morálka, čestnost, hodnost, tj. být hodný, proto že jsem takový byl – bohužel. Kdybych byl světák, chodil s děvkama, užíval, chlastal (…) tak bych z toho života něco měl. (…) já jsem zpovídal našeho tátu, jak žil, abych to mohl napsat, a já jsem mu ten jeho život záviděl!“ postěžoval si v roce 1968 v dopise bratru Hugovi.
Zdravotní problémy Oty Pavla se postupem času stupňovaly a přivedly ho až do psychiatrické léčebny v Bohnicích. Dohromady zde byl hospitalizován šestnáctkrát. A zde také v roce 1973, v pouhých 42 letech, zemřel. Život Oty Pavla je důkazem, že veliké dílo je často vykoupeno velikým utrpením. Přesvědčit se o tom můžete v jeho novém životopise sami.
Vojtěch Jírovec
Na podzim jsem v rychlém sledu přečetl „horskou trilogii“ Paola Cognettiho. Návrat do hor po letech strávených ve velkém městě, to myslím dokáže zarezonovat kdekým, Cognetti jej ale dokázal skutečně provést a v ústraní napsal Divokého kluka, Osm hor a Nikdy nevystoupat na vrchol.
V poslední knížce se pak vše, co se o sobě a horách dozvěděl, spojuje v tibetském principu „obcházení míst“. Zatímco západní civilizace šplhá k vrcholům, ta východní chodí dokola. „V tom prvním jsem nacházel cosi násilného, v tom druhém laskavého; touha dobývat proti přání pochopit,“ píše Cognetti ve svém cestovním deníku.
Z běžeckých knížek jsem se také letos poněkolikáté vrátil ke vzpomínkám Billa Rodgerse. Máloco mě dokáže tak strhnout jako Marathon Man. „Football was a real sport; running was for freaks and fairies.“
Anna Kudrnová
Bratři Jü Chua (přel. Petra Martincová) jsou trochu jako nudle tří vůní, se kterými v románu jeden z protagonistů kšeftuje: člověk neví, jestli se smát, upadnout do deprese nebo nad bizarností příhod, které zažívají vychytralý Plešoun Li a poddajný Sung Kang v jednom čínském městě za Kulturní revoluce i po nástupu kapitalismu, jenom nevěřícně kroutit hlavou. Přesto se poctivá porce sedmi set stránek s oběma bratry, co jsou jako den a noc, dá zhltnout velmi rychle – i díky vynalézavému překladu Petry Martincové.
Tomáš Luňák
Jdi na venkov! S během to nemá nic společného, ale i tak kniha předznamenala pohyb, změnu, která nastala. Celkově jsem toho ale letos moc nečetl, a také tady mi ještě pár kapitol chybí. Čas venku na venkově je dražší.
Jan Pipek
Deník vedoucího polární expedice, německého rodáka z Teplic Julia Payera, z let 1872–74 se těžko zařadí mezi žhavé knižní novinky (kniha Expedice na Severní pól vyšla v překladu Jaroslava Hoška na sklonku minulého roku), ani literární kreativitou patrně nevyční „z davu“, nicméně ve mně zanechal letos asi nejhlubší dojem. V kostce, tato málo známá rakousko-uherská výprava vyrazila na palubě lodi Admirál Tegetthoff zkoumat námořní cesty kolem Nové Země, místo toho téměř vzápětí zamrzla v ledu a skoro dva roky driftovala u neprobádaného souostroví Země Františka Josefa. Fascinující na díle je jednak to, jak do detailu bylo vše naplánováno (pomiňme skutečnost, jak krátkého měla plavba trvání) a jakou šíři záběru v oblasti geografie, přírodopisu i kultury Payer řeší, jednak to, jak s ledovým klidem a nepateticky, přestože ne bez emocí, popisuje vypjaté situace, kdy jde o holé přežití. Jaký protiklad k hrdinským eposům třeba o Robertu Scottovi nebo uloveném segmentu na Stravě.
Petra Tajovský Pospěchová
Vyprávění o cestě a hledání. Starý perský příběh Petr Sís přenesl do kreseb a svých slov. Je to pohádka, je to mýtus, je to základ na dlouhou filozoficku debatu v hospodě. Je to taky čiré potěšení z krásy. Tahle kniha svítí jak lucerna – útěšně a v mnoha odstínech. Pro velké i pro děcka. Výborný překlad Viktora Janiše. Ptačí sněm po dlouhé době vyšel v dotisku. Mít ho doma je radost.
Petr Prášek
Jana Balabána se často ptali, proč je jeho próza tak depresivní, proč jsou jeho postavy takoví ztroskotanci. Odpovídal jim otázkou: „A kde to vidíte, ty šťastný nedepresivní lidi?“ Úzkost totiž k člověku patří (a jde jen o to, jaké dosáhne intenzity, zda překročí jistou zdravou mez, za níž už je třeba ji léčit). Jan Balabán si v tomto ohledu nic nezastírá a ve svém románu Zeptej se táty popisuje lidskou existenci takovou, jaká reálně je: hledající, plnou temných pocitů, jejichž smysl se snaží odhalit. Ale také existenci, v níž se tu a tam cosi nepatrného stane a my víme, že jsme najednou našli to, co jsme hledali, jako když voják sedí ve vlaku a jede se podívat na své novorozené dítě, anebo když Hans pozoruje v parku dívku stojící pod vysokým černým topolem:
„Široké jiskřící oči. A pak si ta dívka utírá nos kapesníkem, který má trochu podivně zastrčený v rukávu červeného kabátku. A pak se usmívá ještě víc, protože to není kapesník, ale mikrotenový sáček s ředidlem. Je tak krásná, že zrovna teď by všechno mělo skončit. Život i svět.“
Možná, že by příště – a to už by tedy bylo na jiném autorovi než na předčasně zesnulém Balabánovi – stálo za to vyjít při zkoumání lidské existence z těchto okamžiků. Možná, že bychom si pak všimli podobností mezi životní jistotou, již v nich nalézáme, a jistotou, jež je vlastní vynikajícímu sportovci provádějícímu nějaký pohyb. Možná, že bychom si pak všimli podobností mezi básníkem Balabánem, jenž to prchavé štěstí lidské úzkostlivé existence vyslovuje, a sportovcem, jenž jej vyjadřuje svým tělem.
Anna Prstková
Jarní období lockdownu jsem strávila četbou příběhu nigerijských emigrantů Ifemelu a Obinzeho. Amerikána analyzuje současné vnímání rasové otázky prostřednictvím epického líčení milostného vztahu, v němž hraje komplikovaná nigerijská identita rozhodující roli. Má četba se časově i významově protínala s protesty a nepokoji vyvolanými smrtí George Floyda a zpětně mě napadá otázka, zda o Amerikáně v této souvislosti uvažovat jako o „aktuální“ – zda naopak neaktuálnost a přetrvávající vrstvy rasistického smýšlení ve společnosti nejsou tím, co autorka rozkrývá, když hlavní postava satiricky komentuje jevy jako „náplast pleťové barvy“. Romantika sevřená společenskými konvencemi v podání Adichie nesmlouvavě upozorňuje na mechanismy sociální privilegovanosti pozorným sledováním každodenních jevů. 500 stran v její společnosti uteče jako zaoceánský let.
Alena Skálová
V létě se mi dostala do rukou skvělá próza Němci od Jakuby Katalpy. Spisovatelka se v knize noří hluboko pod povrch událostí, které známe většinou z historického a politického kontextu. Příběh se odehrává převážně za Druhé světové války, v severomoravské vesnici Rzy. Klára, mladá učitelka z německého Hinterbergenu, si v této odlehlé obci v Protektorátu najde místo na základní škole. Historické okolnosti samozřejmě svírají její osud jako kleště, ale nejsou předmětem příběhu. Ve Rzech se Klára setkává s postavami, které jí jako Němce dávají pocit hluboké osamělosti a cizosti, ale také s lidmi, kterým zřejmě může věřit a kteří ji inspirují svou silou a houževnatostí. Po jejím příjezdu ji správcová schválně zamkne samotnou v budově školy. Klára se musí naučit žít v přiděleném tmavém kamrlíku na půdě budovy a pod lupou nenávistných pohledů obyvatel vesnice. Přesto občas pocítí lidskou blízkost – syrovou a brutální, jinou, než znala kdykoliv předtím.
Autorce se výborně daří vykreslit několika strohými větami složité pocity a pnutí mezi lidmi. Situace a konflikty, které je skoro nemožné zachytit a popsat, jsou nastíněny fakty, několika body, zmínkou nebo vzpomínkou – a přesto tak přesně, že je cítíme na vlastním povrchu těla. Každá kapitola knihy nese svébytnou pointu a zanechává v nás plastický obraz každodenního boje o důstojnost a své místo v čase a prostoru, a na jazyku chuť místní borovičky.
Kniha nám umožňuje zabydlet se ve složitém rámci života v protektorátním Československu a chápat jej prostřednictvím obyčejných lidských setkání, konfliktů a bolestí.
Hana Slívová
Favoritem roku 2020 je pro mě Petr Borkovec. Jeho krátké povídky a sloupky sdružené v knize Petříček Sellier & Petříček Bellot v sobě kombinují autorovu jedinečnou schopnost dlouze pozorovat věci, lidi i jevy a pak o nich až absurdně detailně, vtipně i lehce ironicky psát. Samostatnou kapitolou je pak jeho sbírka básní Každá věc má něco společného ke štěstí, která byla v roce 2020 nominovaná na Magnesii Literu v kategorii Kniha pro děti a mládež. Sbírku bych ovšem doporučila spíš dětem a jejich rodičům; tuším, že Borkovcův dětský (byť rýmovaný) svět bude potřebovat dospělácké vysvětlivky.
Barbora Sojková
Nedávno jsem poslouchala podcast Poustevna: Horror Vacui, v němž biolog Jiří Sádlo krátce mluvil o tom, že vědci a jejich populární texty mohou být v dnešní době mnohem mocnější než beletrie. Jako biolog sice může Sádlo být celkem předpojatý, napadlo mě v tu chvíli, nicméně po pár dnech mi došlo, že v roce, kdy bylo mým nejčastějším čtenářským úkonem refreshování webu BBC a kdy se z většiny mých přátel stali amatérští virologové a mikrobiologové, jsem vlastně neakademicky četla (a poslouchala) takřka jen populární vědu. Tedy pokud pominu výbor K-Punk Marka Fishera. Zdaleka nejvíc jsem si užila dvě knihy Billa Brysona: starší A Short History of Nearly Everything, která vyšla vloni i česky, a loňskou The Body: A Guide for Occupants. Bryson se v obou z nich soustředí převážně na životy klíčových vědkyň a vědců, díky čemuž kniha získává celkem jasný narativní oblouk a pěkně ubíhá. Bryson, původně autor cestovatelské literatury, zároveň navštěvuje místa důležitá pro vývoj různých vědeckých oborů a skvěle je popisuje, a tak při četbě vlastně ani nemáte pocit, že čtete o atomech, plících, nebo černých dírách.
Jiří Špičák
„Vidíme nové zjevy a chytáme se jich: ráno byl dům a pak se šlo dolů po silnici, a to je hora, mrak, kostel a před ním lípy a pod ním mělká říčka a jasany a veliké kameny v průhledném proudu. V kostele stojí andělé od části sošní, od části malovaní, takže se tu v kraji nikdy neví, kde končí země a začíná nebe. Jak se to tady jmenuje? Hejnice.“
V Hejnici jsem nikdy nebyl, vlastně ani pořádně nevím, kde to může být, nemá teď smysl to hledat. Ale byl jsem letos v každé druhé hanácké vesnici. Nejdřív pěšky, potom při běhání, nakonec na kole, není tak důležité, jak jsem se na jednotlivá místa dostal. Důležité je, že jsem tam byl: vyšlapal jsem všechny kopce Drahanské pahorkatiny, naučil se pojmenovat všechny rybníky u Tovačova, omylem jsem se ocitnul uprostřed polí, která mají místo hraničních kamenů oprýskaná boží muka a na nich obrázky Panny Marie s vypíchnutýma očima.
Dlouhé týdny jsem s nikým nemluvil, kromě chození, běhání a ježdění na kole jsem jenom četl, a to ještě hodně málo. Krajina! od Jiřího Sádla mě zpočátku v něčem odpuzovala. Sádlo, jinak akademik a biolog, dělá všechno to, co při psaní nemám rád: je žoviální, hodně žvaní, často oslovuje čtenáře a mluví s ním paternalisticky, jako někdo, kdo má v povaze hluboce zakořeněné poučování, hodně toho ví a zároveň je zvyklý vlastní znalosti z různých důvodů shazovat. Intelektuál, který ale na intelekt moc nevěří, často nechá svoje řádky zarůst plevelem a je pak na vás, abyste ho při čtení osekali svým mentálním srpem. Všechno je navíc nacucané trochu protivným pivním odérem.
Ale pak se zničehonic objeví „ves, která je živá bytost, zůstává na svém místě, ale roste a máchá žilami ulic, nově narozené chalupy stárnou a umírají, břízy stárnou rychleji než ořechy, z pěšiny je cesta a pak ulice, narodí se studna a kolem ní plácek, který se po smrti jedné stodoly diferencuje v druhou náves“ a vám je jasné, že je tohle výjimečná kniha. Ve svých popisech, analýzách (i když Sádlo se zapřísahá, že neanalyzuje) a průnicích bojuje proti romantizaci přírody, krajina najednou není místo, kam se člověk chodí léčit, nenabírá v ní síly, krajina je autobusové nádraží na Florenci, sídlištní nonstop, zapomenutý husitský kostel na Vysočině i vesnická hospoda, ze které vás nakonec vždycky vyhodí a vy se musíte jít vymočit na pole.
Je to takhle dobře. Sádlo se netváří, že krajina je něco mystického, trochu si dělá legraci z aktuální módní vlny přemýšlení o krajině, což je vždycky prospěšné. Zároveň vás ale naučí všímat si věcí a souvislostí. Možná to dělá hlasem, který je občas nepříjemný, ale má vůbec smysl trávit čas jenom s knihami, se kterými budete od začátku do konce souhlasit? To je podobně toxický přístup, jako vyrazit do přírody a čekat, že se váš život díky tomu sám od sebe zlepší.
Petr Vizina
S Václavem Cílkem je potíž jako snad se všemi beletrizujícími odborníky: netušíte, kdy mluví na základě svých znalostí, a kdy jde pouze o úvahu. Navíc se zdá, že fakta a domněnky občas splývají i autorovi. Vědec jako veřejná postava je dotazován na všechno možné, stačí rychleji mluvit než myslet a na světě je výrok, který může zruinovat vědeckou reputaci, jako se to Cílkovi stalo s úvahou, že by nás před uprchlickými hordami mohli bránit tuzemští myslivci. Ani chvilkové úlety ale nemohou pokazit celkový dojem, že je Cílek široce vzdělaný a přemýšlivý pozorovatel jako v Česku málokdo. Letos vydal knihu-cestopis, Jak přejít řeku, v němž patří mezi nejsilnější jeho úvahy a pozorování na téma antropocénu, klimatické změny, vzestupu politických outsiderů nebo konce kapitalismu.
Kdo dnes napíše portrét partnerského vztahu, většinou popisuje rozhovory těch dvou. Co, jak a proč říkají lidi jeden druhému, to je pochopitelně čtenářsky vděčná disciplína. K vyřčenému se přidá myšlené, autorka nechá čtenáře bavit se tím, jak se myšlené a řečené liší. Petra Soukupová ve Věcech, na které nastal čas touto metodou portrétuje vztah dívky, která si po vtipném, ovšem málo aktivním příteli nakonec obstará partnera sportovce a tak trochu finguje, že jeho vášeň sdílí. Což je anekdotický úvod k historii rodinného vztahu, který časem okoral podobně jako ti dva, vlastně nakonec tři, dospělí v něm.
Karpatské hry Miloslava Nevrlého – další dotisk klasiky, která původně vznikla v Československu v dobách bez možnosti svobodně cestovat, a přitom je vlastně průvodcem poutníka k vnitřní svobodě. Když Nevrlý, putující opuštěnými Karpaty, postaví dilema tak, že „je lepší se milovat jen jednou, jedinkrát v životě s divokou jižní princeznou a za trest zemřít, než tisíckrát objímat lenivého lemura“, rozumíme, že tím více než partnerskou volbu, kterou činíme v životě obvykle jen párkrát, definuje životní princip.
Jaroslav Vlček
Moc mě potěšila objemná kniha Navždy první ostravského horolezce a profesora na VŠB Martina Krejsy, mapující československé horolezectví od jeho (před)válečných začátků po dnešek: fantastické archivní materiály, unikátní fotografie, mimořádné rozhovory, nečekané souvislosti, důležitý kontext – musí v tom být dlouhé roky práce. Plšek, Karasová, Cerman, Zibrinová, Kysilková, Kluvánek, Kuchař, Červinka, Gálfy, Fiala, Orolin, Štěrbová, Tschunko a další a další velká jména na kterých stojí a ke kterým – jak jsem s překvapením zjistil – se pořád vztahují současní lezci v Čechách i na Slovensku. Konopná lana, skoby a mačky kované v práci, vlněné podkolenky, větrovky, svetry a kulichy. Velké expedice v podnikových tarovkách s konzervovanými kompoty od Fruty Brno. Přelezení Hokejky vedle severní stěny Eigeru, Taktovka a Kapelník vedle Čo Oju – stovky, tisíce příběhů – a cest.
Pavel Zajíc
Užitá lyrika Martina Stöhra je velkým návratem básníka, který vstoupil do literatury v devadesátých letech a v letech následujících se stal činným především ve spolu-vedení brněnského nakladatelství HOST, kde stál například za rozsáhlou Edicí poezie Host. Ze sbírky je více než patrné, že Martin Stöhr skutečně své básně prakticky užívá a komunikuje skrze ně se svými blízkými, kolegy básníky i s Bohem. Užitá lyrika je skromná, raduje se z triviálních okamžiků, které navíc umocňuje podivná současnost, jež do textů nutně prosakuje. Pokud byste nenašli chuť na celou, relativně útlou sbírku, doporučuji alespoň její část v podobě básnického dopisu adresovaného Petrovi Hruškovi omluv mne, že nepřijedu.
já pozoruju vlaky, pohyby světla
ale nic nepíšu, sotva přepisuju
leda toho hanče do notýsku:
člověk se teprve tehdy stává spisovatelem když napsat větu mu připadá nemožné