Knihy roku 2021

Kristýna Boháčová

Stanislav Biler: Destrukce. Útěk, který se nezdařil. Sprint, během něhož došly síly. Bilerova Destrukce je románem, který velkoryse trasuje snahu o vykročení hlavní postavy vstříc autenticitě, trpělivě přijímá její nejisté přešlapování na místě a realisticky pojmenovává vztahy, které jsou spíš nástrahou než sítí. To vše v hávu naučených metafor a floskulí, které podstatu spíše zatemňují.

Marzanna Bogumiła Kielarová: Zatopený estuár. Přála bych si, aby byly jejími verši vysprejované podchody. Aby se četly každé pondělí v rozhlase. Aby se zpívaly a předávaly při náhodném setkání. Kielarové živly totiž podle mě nesou zprávu, která má dojít ke každému uchu. Naše spojení se zemí nemůže nic přerušit, každý den jsme sváděni slunečními paprsky (Ve stínu).

Alena Dvořáková

Z letošní české literatury se mi velice líbila Amáliina nehybnost Kateřiny Rudčenkové, z knih vydaných anglicky pak pohádkově laděný, tiše zničující román Kazua Ishigura Klára a Slunce vyprávějící o robotce Kláře, která má tu smůlu, že je lidštější než lidi, kteří ji vyrobili (román právě překládám, abych přiznala konflikt zájmů). Učarovala mi taky komorní próza Whereabouts Jhumpy Lahiriové, sled krátkých anekdot ze života osamělé ženy středního věku žijící v Římě, v nichž se zdánlivě prostý, doopravdy však úžasně vycizelovaný styl pojí se silným existenciálním nábojem. Velmi dobrý je i nový „venkovský” román Jihoafričana Damona Galguta The Promise o po-apartheidovém úpadku jedné búrské farmářské rodiny, který letos zaslouženě vyhrál Bookera.

Martin Hakl

Ze sportovních knih se do mě v tomto roce nejvíce otiskla Tělesná výchova. Novinář a sportovec Martin M. Šimečka zachycuje svoje vnímání těla a mysli při sportu. Jeho touha po výkonu soupeří s touhou po hlubším poznáním. Jeho kombinace skvělých sportovních výsledků s talentem zachytit všechny souvislosti do slov nám dává možnost nahlédnout na něco výjimečného. Těžko hledat podobný titul, který tak skvěle promlouvá ke všem, kteří se opakovaně vystavují nepohodlí během svých sportovních výkonů.

Jan Havlíček

Z knih vztahujících se k běhání mi letos nejužitečnější přišla The Genius of Athletes. Noel Brick a Scott Douglas v ní velmi dobře shrnují poznatky a nástroje sportovní psychologie, které lze využít i v běžném životě. Jsou krásným příkladem přerámování chvíle, kdy mluvím sám k sobě nebo sním ve dne a nepřipadám si u toho jako blázen, ale jako vrcholový sportovec. Jen tomu dát řád, abych tak činil vědomě a cíleně.

Miloš Hroch

V létě se opravovala tramvajová trať vedoucí skrze vyšehradský viadukt a na chvíli to odklonilo tramvaje i auta jinam. Mezi Výtoní a Podolskou vodárnou byla zavedená náhradní doprava a výletní lodě se proměnily v MHD, což byla druhá výhoda. Plavba do centra se hodila ke knížce, kterou jsem tou dobou dočítal: The Foghorn’s Lament od britské hudební novinářky Jennifer Lucy Allan. Sepsala v ní jakousi kulturní historii nautofonů, tedy mohutných zvukových signálů s dosahem až dvacet kilometrů, které upozorňují lodě na pevninu. Sice v tomto úseku nejsou na pobřeží Vltavy nainstalované žádné nautofony ani majáky, ale rána v Podolí mohou být tak mlhavá, že na řece na moment ztratíte pojem o tom, kde se nacházíte. Je směšné srovnávat to s otevřeným mořem, ale máte alespoň představu. Allan nachází pozoruhodné paralely s hudbou a podle ní slouží nautofon jako soundtrack k mlhavému a špatnému počasí. Zvuku propadla až s obsesivním zápalem a chtěla mu porozumět: jednou ho přirovnává k hudbě dronemetalové kapele Sunn O))), jindy k jamajskému dubu. Její kniha je fascinujícím příběhem o odcházející technologii, kterou nahrazují digitální navigační systémy; ale také o dějinách námořnictví, kartografie, industriální revoluci, viktoriánské vědě, folkloru, rave parties a zvuku obecně.

Vojtěch Jírovec

Knížek, které se dají označit za běžecké nebo se běhu alespoň dotýkají, jsem letos mnoho nepřečetl, avšak když už, tak to stálo za to. Tělesnou výchovou Martina Šimečky jsem se probíral po kouskách a jen si z ní porůznu vytahoval. Jeho „výpravy za únavou a bolestí“ mě dokonce přiměly ocenit i specifický typ běhání, tedy ten, kdy se po kurtu honíte za zběsile se odrážejícím tenisovým míčkem, což už je co říct.

Naopak jen během několika hodin jsem zhltl ultramaratonskou knížku Cestou orla. Vzpomíná se v ní na řadu závodů, nicméně především na závěrečné crescendo čtyř amerických stomílovek jsem v posledních týdnech myslel několikrát. Zvládl bych se také nesesypat ve chvíli, kdy jsou nohy rozedrané, žaludek stávkuje a přede mnou se znovu tyčí tisícimetrová stěna s čertovským jménem Hope Pass?

Anna Kudrnová

Letos se mi na vrcholu žebříčku sešly dva rozsáhlejší romány, které dává smysl uvést společně, oba totiž zpracovávají podobná témata – rozpor mezi pojmy stát a vlast, nacionalistická pnutí, mechanismy, jakými může ozbrojený konflikt ovlivnit lidské chování.

První je román Vlast (přel. Vít Kazmar) od Fernanda Aramburua, druhá Half of the Yellow Sun (česky Půl žlutého slunce, přel. Petr Štádler) od Chimamandy Ngozi Adichie. Aramburuova próza se odehrává v průběhu několika desetiletí v Baskicku v době působení ETA a sleduje dvě rodiny, jejichž vztahy se navzdory počátečnímu přátelství a přesto, že vlastně ani nestojí na opačných stranách barikády, vyhrotí až k nenávisti. Adichie vypráví o vzniku nezávislé republiky Biafra, koncem 60. let osamostatněné od Nigérie, a následné humanitární katastrofě. Hlavními protagonisty jsou privilegované sestry-dvojčata, jejich partneři – nigerijský levicový intelektuál a začínající britský spisovatel – a mladý vesnický sluha naprosto oddaný rodině zaměstnavatelů. Oběma autorům se podařilo nejenom přiblížit čtenářům příslušné kapitoly z dějin, ale taky/hlavně vytvořit mimořádně propracované postavy, které na dlouho utkví v paměti.

Tomáš Luňák

Moje letošní čtení bylo provázáno postupným načítáním díla Hany Librové, ale to je asi mimo veškeré kategorie a taky to sem úplně nezapadá. Dále jako bonus bych rád zmínil radost z toho, že vyšly tři české překlady děl autorů (Hutchinson, Nestor a Šimečka), jejichž počiny byly v anketě zmiňovány v minulých letech. Letošním zážitkem roku byla četba útlé a nenápadné knihy Nadima Sammana a Juliana Charrièra s názvem Jak jsme se vznášeli. Jedná se o sbírku drobných esejí, které jsou hlubokým ponorem do traumatu krajiny atolu Bikini. S každou další stránkou, další potopením se pod hladinu jsem zapomínal dýchat a vidět. Autoři, vizuální umělci, jen pomocí textu formují každou vteřinu jak pod hladinou, tak nad ní do tvaru natolik plastického, že mi dopřáli cestu, kterou jsem si nemohl dovolit. Především díky této knize jsem byl letos u moře.

Hana Slívová

„Drž / nažhav drát nad plynem / propal to / drž / sevři to silovkama / musíš to držet, musí to plnit účel / pravidelně si sestřihávej ochlupení / drž / pevně / ohni to / drž / na drátu udělej chirurgickej uzel / táhni / kruť / drž / nikdy si neber ženskou s cukrovkou / nikdy si neber ženskou, která meje nádobí pod tekoucí vodou / mysli na to na všechno / pamatuj si to / drž / utáhni.“

Pavel Novotný je básník, textař, překladatel z němčiny, vysokoškolský pedagog, autor ruchových kompozic, a kromě toho sleduje všechno, co se šustne kolem tramvajové trati mezi Libercem a Jabloncem, a stejně nekompromisní rytmus, jako generují tramvaje narážející na pražce, mají i jeho dvě poslední sbírky Zápisky z garsonky (Magnesia litera 2021 za poezii) a Dědek.

Obě sbírky jsou ve své křehkosti a zároveň opravdovosti nesmírně silný čtení. Je v tom liberecký panelákový byt, spiklenectví v době šedivé, láska i smutek, touha po vlastním rozletu a zároveň soucit. Postřehy ze života s invalidní svobodomyslnou matkou a prarodiči, kteří bydlí v blahobytem zavalené vile pod kopcem, by mohly být deníkovými záznamy, ale jsou poezií. Pro mě knížky roku 2021.

Jiří Špičák

I po přečtení hodně myslím na knihu No One Is Talking About This od Patricie Lockwood, kterou teď pod názvem Nikdo o tom nemluví v překladu Jany Hejné vydal Odeon. Tenhle přímý přenos rozpadu emocí a jejich následného skládání do nových tvarů hodně rezonuje se způsobem, jakým vlastní emoce a vzpomínky prožívám, katalogizuju a archivuju já. Asi to nemá nic společného s během, ale dlouho jsem nečetl nic, co by mělo tolik společného s životem. Je to taky jedna z mála knih, které se mnou skutečně zůstávají: občas se těším, až si budu moct sednout do lavice v kostele s jezulátkem, zavřít oči a chvilku myslet na Patricii Lockwood.

Taky spolu chodíme nakupovat, utíráme společně prach a vynášíme odpadky. I mentální. A při běhání, kterému jsem letos dal hodně málo, jsem poslechl všechny podcasty, ve kterých se Patricia Lockwood objevila. Takže to vlastně přece jenom něco společného s během má.

Patricia Lockwood je taky hodně vtipná, což je v kombinaci se schopností přesně pojmenovat bolestnou vzpomínku skvělá schopnost. Čtu teď její předchozí knihu, memoáry Priestdaddy, a je to asi ten nejlepší důkaz toho, že když se do literárního mainstreamu infiltrují outsideři, jako je Patricia Lockwood, přinese to hodně radosti všem.

Chtěl bych si s Patricií Lockwood psát dlouhé e-maily.

Ahoj Patricie, jdu vynést odpadky.

Daniela Šterbáková

Kazuo Ishiguro: Klara and the Sun. Román o životodarnej jemnosti vnímania a cítenia, dlho po prečítaní vo mne doznieval. Mám rada Ishigurov jednoduchý priamy jazyk, skrze ktorý presakuje napätie z nevypovedaného – skvelé čítanie po náročnom dni. I keď sa dotýka bytostných otázok, Ishiguro nerozdáva múdra, nehodnotí a dáva priestor.

Klara je AF, artificial friend, android, účelom ktorých je robiť spoločnosť a pomáhať osamelým puberťákom. Hoci je zo staršej rady B2, vyniká Klara pozorovacím talentom a citlivosťou. Z obchodu pre robotov sa ocitne u svojej novej majiteľky, chorľavej Josie, ktorá je podobne ako väčšina jej rovesníkov „vylepšená“ genetickými úpravami (lifted). Polarita robot–človek sa tak neodohráva medzi nimi, ale posúva sa do vnútra oboch postáv a je ťažké nehľadať ju aj u seba.

Vypichla by som dva momenty. Keď sa Klara rozruší, videný celok sa jej rozpadá na časti (boxes), ktorým musí odznova prideľovať význam, aby sa zorientovala. Keď Klara nanovo dešifruje nejaký vzorec, potýka sa s fragmentom, ktorého zmysel nie je objektívne daný, musí sa utvoriť. Krehkosť vnímania ju núti venovať pozornosť veciam práve vo chvíľach, keď sa nedávajú v úplnosti. Tak sa ale vzťahujú k svetu deti, nie roboty, nie dospeláci.

Druhým príkladom je pasáž, keď sa Klara rozhodne obetovať v prospech Josie. Obeta je teoreticky výsostne ľudský čin, ale čo ak za ňou stojí predstava automatu na kokakolu, algoritmu, ktorý funguje? Ishiguro zároveň Klarinu obeť nijak neznehodnocuje. Bola by obeť vôbec možná, ak by za ňou tá predstava nestála?

Josef Táborský

Svět českého sportu 19. a počátku 20. století má zvláštní kouzlo. Jména jako Hoyer (box), Frištenský (řeckořímský zápas), Rössler-Ořovský (veslování), Goppold von Lobsdorf (šerm), Nikodém (zimní plavání), Rath (všechno) mi evokují to nejhezčí, co si se sportem spojuju. Byl to sport až na výjimky čistě amatérský, bez dopingu, reklamy a masivního zájmu médií (i u prominentních borců leckdy postrádáme podrobnější biografická data), kdy ideálem byl sportovec pokud možno univerzální (all-round sportsman) a přinejmenším stejný význam jako samotný výkon měly sportovní duch a fair play. Přestože některé dobové výsledky působí z dnešního pohledu úsměvně (například reprezentant Českého království na OH v Londýně Arnošt Nejedlý uběhl maratonskou distanci v čase 3:26, Emerich Rath, reprezentující tehdy Rakousko, dokonce v čase 3:50), je třeba brát v potaz, že tehdejší sportsmani byli nezřídka lidi těžce fyzicky pracující, bez kvalitní výživy, kloudného zázemí a propracované tréninkové metodiky, ale hlavně lidi, kteří ne vždy byli specialisty na jednu disciplínu. Sportovalo se všestranně a hlavně pro radost. A přesně tahle atmosféra na mne dýchla z knihy Zdeňka Míky Sporty a sportoviště: Počátky tělesné výchovy a sportu v Praze, vydané v ediční řadě Zmizelá Praha nakladatelství Paseka. Pokud jde konkrétně o běhání, dozvěděl jsem se i věci, o kterých jsem neměl potuchy. Třeba, že již roku 1781 se konal závod „laufrů“ (služebníků pravidelně běhajících před šlechtickými ekvipážemi) od Poříčské brány do Karlína a zpět nebo že roku 1834 jistý muž podnikl celkem tři exhibiční běhy od Koňské brány do Říčan a zpátky, což mu vyneslo na tehdejší dobu slušných 360 zlatých, ale také fyzický kolaps při posledním pokusu. To všechno byla ovšem prehistorie, skutečné dějiny sportování začínají až v 60. letech 19. století se založením Tělocvičné jednoty pražské (Sokola) a pražského německého Turnvereinu. S běháním dlouhých štrek se začalo relativně pozdě – významnými mezníky jsou tu Běchovice (1897) a první český „maraton“ Praha–Dobříš (1908). Jako u všech svazků edice tvoří větší část pečlivě vybrané dobové fotografie (doporučuju zejména snímek pushballového mače), takže jde o příjemnou knížku i jen tak na prohlížení.

Petra Tajovský Pospěchová

Knihy roku mám letos dvě. Řadím podle data vydání. Spoluautorem první je běžec Petr Vizina, ale o běhání není. Hostovský titul Znamení neznámého jsou rozhovory o hledání, mlčení, pokoře a řadě dalších věcech, které unikají obrysům slov. Karmelitka, malíř, zenový opat, překladatelka, ekolog, jezuita… Ocení ti, kdo místo hladině dávají přednost hloubce. Druhá knížka je taky z Hostu a autorem je můj brácha Pavel Pospěch. Je to taky ponor: tentokrát do hlubin a kontextů české společnosti. Neznámá společnost je soubor esejí, které na sebe navazují a vysvětlují Česko tady a teď na základě sociologických dat, historických souvislostí i filosofických kořenů. To, že se v autorovi potkává brilantní sociolog a čtivý psavec, dělá z Neznámé společnosti knížku, co vám na spoustu otázek odpoví a hodně dalších vám do hlavy nasadí.

Petr Vizina

Chálid Chalífa: Smrt je dřina. Překlady arabských autorů přímo z jejich rodné řeči u nás prakticky nevycházejí. Tuhle tragikomickou road-movie, ve které vezou sourozenci tělo mrtvého otce rozeštvanou a rozbombardovanou Sýrií do Damašku fantasticky přeložila arabistka a ultra běžkyně Jitka Jeníková.

Jessica Bruder: Země nomádů. Zpráva o chudnoucích USA, reportáž o odvrácené straně amerického snu. Představte si, že by vaše babička s dědou měli tak nízký důchod, že jim nezbyde než obytné auto a práce u regálů v Amazonu.

Tereza Zimovjanová

Když jsem měla vybrat oblíbenou běžeckou knihu, kterou jsem tento rok četla, vlastně hned mě napadla Bravey: Chasing Dreams, Befriending Pain, and Other Big Ideas, autobiografie řecko-americké běžkyně Alexi Pappas, jejíž název lze podle autorčiných instagramových příspěvků volně přeložit jako „odvážná, za svým osudem kráčící (běžící!) žena, ta, která má budoucnost ve svých rukou“.

Alexi Pappas je dcerou řecko-amerických rodičů, ale narodila se a celý život strávila v USA. A přestože reprezentuje Řecko (což může být snazší, než se nominovat do amerického týmu), určitě není žádné „béčko“ – na olympiádě v Riu de Janeiru 2016 běžela finále na 10 000 m a časem 31:36 vytvořila nový řecký rekord. V knize se věnuje své cestě za olympijským snem, ale zdaleka není jen o běhání, a rozhodně se nejedná o přímočarý návod, jak být dobrým běžcem, i když díky autorčině upřímné zpovědi a zkušenostem, které se čtenáři sdílí, si toho může každý běžec vzít mnoho k srdci. Pappas se detailně věnuje také mentálním problémům své matky, které vedly k její sebevraždě v době, kdy Pappas ještě ani nechodila do školy. Dalším důležitým tématem je autorčin vnitřní rozpor mezi světem sportu a umění, kdy by se ráda věnovala oběma – ale občas si člověk musí umět správně vybrat. A v neposlední řadě mluví i o vlastních depresích, jimiž si prošla právě po úspěšném vystoupení na olympiádě v Riu.

Mně osobně se líbil pohled na Ameriku, kdy se ocitnete mezi sportovci na americké univerzitě. Pro mě to byl návrat k něčemu, co znám moc dobře, ale pro českého čtenáře to může být nové a obohacující: jak fungují sportovní týmy při univerzitách a jak lze plnohodnotně kombinovat vášeň pro svůj obor i sport; jak velkou roli hraje týmový duch i v individuálních sportech a jak může ovlivnit výkony v tréninku i při závodech; či jakým způsobem lze přemýšlet o problémech a řešit je jinak, než by bylo obvyklé u nás.