Knihy roku 2022

Kristýna Boháčová

Letos mě posílily a potěšily mj. dvě knihy. První jsou válečné dopisy francouzského přírodovědce, filosofa a jezuity Pierra Teilhard de Chardina adresované jeho sestřenici Marguerite Teillard-Chambonové. Jejich korespondence ukazuje obrovskou vnitřní sílu a odvahu žít, která se radikálně staví šílené vnější síle a každému strachu. Nadto už zde, v zákopech, začíná Chardin formulovat své myšlenky, které bude vlastně celý život rozvíjet. Uvedu jedinou – svoboda je nedokončeným růstem, prohlubuje a ozřejmuje se tehdy, kdy se člověk angažuje ve světě, vstupuje do vztahů a svou prací přetváří realitu. Dlouho se mi nestalo, aby mi byla četba fascinací. Dopisy pod názvem Zrod myšlení vydal Malvern a uspořádala a přeložila Česká společnost PTdCH.

Druhou knihou je deset drobných kapitol Stvořeni pro tyto časy, které vyšly v Alferii. Bývalá zenová mniška Kaira Jewel Lingo tu zve k různým cestám, jak skrze vnímavost ke svému tělu stát v komplikovaných nebo rychle se proměňujících situacích nebo jak se nelekat svých bouřlivých emocí. Praktické a laskavé doprovázení vycházející z její dlouholeté praxe cestu nevnucuje, ale nabízí. Všemu nechávat prostor – a to nejen mentálně, ale především ve svém těle – a přijímat realitu, jak zrovna je.

Alena Dvořáková

Letos na mě nejvíc zapůsobil Odepsaný Japonce Osamua Dazaie. Původní text Ningen Šikkaku je z roku 1948, česky vyšel poprvé v překladu Zdenky Švarcové už v roce 1996. V jádru řeší, průzračně a neúprosně, jaká je povaha a hodnota lidskosti. Čím to, že se vesměs nestydíme být lidmi? Navíc mi Dazai pomohl líp porozumět zjevení býka v Ishigurově Kláře a Slunci.

V angličtině na mě největší dojem udělaly dva romány Abdulrazaka Gurnaha, u nás zatím neznámého (jako první by měl česky vyjít, snad na jaře, jeho Ráj). Romány se jmenují Admiring Silence (1996) a Gravel Heart (2017); oba líčí, jak to vypadá, když se emigrant ze Zanzibaru (jako byl Gurnah sám) vrátí po mnoha letech v anglickém exilu zpátky domů.

Martin Hakl

V tomto již tradičním knižním ohlédnutí mi hned na mysl přišla kniha Na Zemi jsme na okamžik nádherní. Autor Ocean Vuong nás vtahuje do války ve Vietnamu, emigrace a vyloučení menšin ze společnosti. Jeho poetický styl vyprávění přináší lehkost, ale nijak neubírá na vážnosti těchto témat. Kniha je zpracovaná jako dopis syna adresovaný vlastní matce. Ta si ho ale nikdy nepřečte. Neumí totiž anglicky. A možná právě to dává autorovi (vypravěči románu) svobodu popisovat ty nejniternější pocity svého dospívání. Vy si jej ale přečíst můžete.

Jan Havlíček

Pokud by Kathryn Schulz nenapsala skvělý text o běžeckém deníku Poverty Creek Journal Thomase Gardnera, možná bych se nikdy k její letošní knize Lost & Found nedostal. Nicméně, jak by bylo možné časem nenarazit na autorku, která píše o tak báječných tématech jako přemnožené kněžice nebo ztracené přepravní kontejnery? Kathryn Schulz dokázala běžnou zkušenost ztráty milovaného člověka a setkání s životní láskou přetavit v krásnou knihu, v níž se neustále mění perspektiva a na jejímž konci v nás zůstává radost ze skutečnosti, že je něco takového možné, že navzdory všem ztrátám je tu vždy ještě něco dalšího, co na nás čeká. Naším úkolem pak je věnovat pozornost světu a druhým, minulému i nadcházejícímu, abychom je dokázali v sobě shromáždit a uchovat.

Jindřich Janíček

Nikdy mě nebavilo rybařit. Většinou to znamenalo obléct se do několika nepohodlných vrstev svetrů, mikin a šusťákové bundy, kterou jsem neměl moc rád, a pak jít k řece a sledovat dědu, jak se pokouší něco ulovit. Moje úloha byla držet síť na vylovení případných ryb. Někdy s námi šel i strýc, a to jsem mohl poslouchat diskuse o nejlepším místě na chytání pstruhů, nejlepší technice a nejlepším možném vybavení. Ale žádné podrobnosti jsem si nezapamatoval. Nikdy mi to nevadilo a vždy jsem si myslel, že rybaření je pro mě uzavřená, dávno rozhodnutá věc. A pak, z ničeho nic, o 25 let později jsem se nemohl odtrhnout od popisu muškaření ve vzpomínkách Normana Macleana A River Runs through It. Samozřejmě samotný rybolov je v textu svázán s větší, vážnější a možná i důležitější rodinou historií, ale po přečtení knihy jsem nemohl uvěřit, nakolik vše stálo na popisu pouhého chození kolem vody a nahazování udice. A jak jsem se nemohl dočkat, až se hned další den ke knize vrátím a dozvím se další detail. Třeba o vlivu horka na chování ryb a na základě toho se proměňující taktiku rybolovu. Byla to první kniha, kterou jsem od Normana Macleana četl, a než se dostanu k jeho dalším dílům, nezbývá mi nic jiného než Normana obdivovat. A trochu proklínat, protože nahlodal jednu z konstant mého života. Možná bych si přeci jen měl koupit rybářský prut.

Milan Janoušek

Ondřej Hübl: Opona. Čím jsem starší, tím méně knih dočítám. Pokud mě kniha nejpozději na dvacáté straně nechytí, tak jí odkládám. Opona patřila k několika málo titulům, které jsem letos dočetl. Vše začíná, když majitel úspěšné softwarové firmy Josef hledá řešení svých rodinných potíží. Jeho pubertální dcera Louisa nenávidí kapitalismus a touží budovat nový svět. Josef naštěstí objeví reklamu na zájezdy do komunismu; zbrusu nový druh zážitkové turistiky do skanzenu v nespecifikované části východní Evropy. Ani manželka není proti, a tak rodinka vyráží na exkurzi do „totáče“. Vše se ovšem notně zkomplikuje, když během zájezdu přichází Josef o svůj prosperující byznys a dcerce se v komunistickém skanzenu skutečně zalíbí. Provokativní a také mimořádně vtipný thriller.

Vojtěch Jírovec

Jakub Juhás vede hudební vydavatelství mappa, pracuje jako kurátor bratislavského prostoru LOM, je také zdatný cyklista a dobrý člověk. Napsal dosud dvě knihy a zatímco jeho Novoročný výstup na Jaseninu jsem před lety zhltl prakticky na jedno posezení, s PS je to trochu složitější. Propadám se vrstvami textu, bloudím mezi různými Sándory Petöfi, občas mě ze sedla vykopne slovenština. Trvá to – ale je to slastné, nikoliv únavné. Přes všechny překážky mě žádný text letos tolik nebavil.

Juhás (pod pomaďarštěným jménem Juhász) mluví o rozlehlých nížinách jižního Slovenska („nedokázal sa nikdy zbavit’ zemitej nížinatosti, práve naopak, vyladil ju na profesionálnu úroveň“). Podvědomě se toho lekám, sám se nejlépe cítím ve svahu, ne na rovině. Takové Novohradské hory možná neohromí svými proporcemi, ale to je nakonec stejně jen pouhá statistika. V knížkách Josefa Kroutvora – ať už jde o Bukvovu hůl nebo třeba Lesní glosy – nacházím krajinu kdysi šlechtěnou, poté zpustlou a zdrancovanou. Otisk starých křivd je zjevný. A autor dokáže psát tak lehce.

Ani v jedné z knížek se neběhá, Kroutvor jen občas v kopcích vytáhne běžky a Juhás se v nafukovacím člunu plaví stojatými vodami řeky Ipel’. V každé se toho také hodně nachodí. Držet se vlastně jakýmkoliv způsobem v pohybu mi letos přišlo snad ještě potřebnější než jindy.

Eva Krchová

Anna Hanuš Kuchařová: Od slackline k tiché radosti. Nejplnější okamžiky balancují na hraně pádu. Ten pád může mít mnoho podob, ať už do propasti skal, či do prasklin života. Anna Hanuš Kuchařová, profesionální česká highlinerka, takových okamžiků zažila mnoho. Anna během chůze po vzdušných lajnách na čtyřech kontinentech nemohla nevzdorovat gravitaci. Chvíle v rovnováze tak napnuté, že bere dech. Je jenom teď – bezdechý moment okamžiku. Vnitřní i okolní klid. Chaos vesmíru se zastaví a Anna má možnost určit svůj osud, posunout planety, projit se vzduchem, zakusit nesmrtelnost. Anebo nechat mysl rozutéct se do světových stran, jejích temných strachu a radostných vášní, ztratit ostrou pozornost a klesnout k jádru země, k jádru svého ega.

V knize Od slackline k tiché radosti Anna upřímně popisuje nejen nevyhnutelné pády netradičního sportu slackliningu, ale také jak sama přistupoval k důležitým osobním rozhodnutím: zda se má vydat vyšlapanou cestou, či se vzdát karierní jistoty, opustit muže svého života a dát šanci své touze po niterné chůzi prostorem mezi skalami, a zažít tak stav změněného vědomí – nebo snad mít všechno zároveň, protože vesmír přeje odvážným a tou Anna je.

Anna Kudrnová

Alan Hollinghurst: The Stranger’s Child. Rozsáhlý román, jehož východiskem a ústředním bodem je několikadenní návštěva mladého homosexuálního básníka Cecila Valance u rodiny jeho přítele z univerzity v roce 1913, si pohrává s tím, jak se s ubíhajícími dekádami a novými generacemi vynořují a mizí vzpomínky a střípky událostí. Postavy mizí a zanechávají více nebo méně zřetelné stopy, píší se životopisy a sám Cecil Valance se stává jakýmsi plátnem, na nějž se promítají perspektivy a vztahy. V průběhu románu vyplyne na povrch mnoho nových skutečností, přesto máme pocit, že se od toho, co se skutečně událo, spíš vzdalujeme. Je to asi podobný pocit, jako bychom si chtěli důkladně prohlédnout detaily obrazu, který se neustále posouvá – podmanivý, i když frustrující zážitek.

Tomáš Luňák

Byl to rok útlých knih. Mají spoustu výhod, nezabírají tolik místa, takže jsou vhodné na cesty, většinou je čtenář přečtěte až do konce, a když jich je víc rozečtených naráz, zas tak moc se v nich neztratí. Navíc je můžete hladce přečíst za den a ušetřený čas využít k opakovanému čtení.

Kniha Věřit v šelmy (přel. Jana Bednářová) má jen 116 stran a francouzská antropoložka Nastassja Martin, specialistka na animismus arktických populací, zde popisuje situaci, kdy byla na Kamčatce napadena medvědem a utrpěla komplikované zranění obličeje. Martin popisuje nejen svoji pouť po ruských a francouzských nemocnicích, ale především se snaží zorientovat v novém vnitřním meziprostoru. Sama se ocitá v pozici objektu svého vlastního niterného zkoumání. Martin se tak stává víc zvířetem než člověkem a ona divokost, ono hledání nového já zde nejsou prezentovány jako útěk. Naopak se jedná o nově nabytý instinkt, který nelze neslyšet.

Alena Machoninová

Nečekaným objevem letošního roku se pro mě stal román Kůže (Koža, 2022) mladé ruské spisovatelky a scénáristky Jevgenije Někrasovové. Je to napínavé vyprávění o dvou ženách, které pocházejí z různých koutů světa a mají různou barvu pleti. Spojuje je život v nesvobodě. Jedna je černou americkou otrokyní, druhá bílou ruskou nevolnicí. Setkají se v Rusku, kde se v souladu se zahraničními stereotypy po ulicích potloukají třeba i mluvící medvědi. Románová zápletka spočívá v tom, že hrdinky si spolu vymění své kůže – v naději, že se tak osvobodí. V knize se poměrně hodně běhá – v třtinovém lese i po zasněžených pláních –, všechen ten běh je však jen snahou o útěk.

Román vznikal na pokračování už loni v létě a vycházel díl po dílu ve zvukovém formátu. Knižně vyšel letos, za války, která neúprosně aktualizovala otázku, jež stojí v pozadí celého toho fantastického příběhu: Co znamená být Rus a žít v Rusku? Jaké to je pro lidi uvnitř a jaké pro lidi venku?

Hana Slívová

Viktor Špaček: Čistý, skromný život. Viktor Špaček je výtvarník (na UMPRUM studoval sochu u Kurta Gebauera), básník a taky autor povídek. Jeho aktuální, Hostem vydaná povídková knížka Čistý, skromný život, je knížka o vztazích, o mikrokosmu mezi dvěma až třemi lidmi – potud nic zvláštního. Ve světě Viktorových hrdinů a hrdinek to nekončí úplně dobře, nezdá se mi ale, že by to na jeho psaní bylo to nejdůležitější. Ostatně sám mi to potvrdil, když mi před časem napsal: „Ty špatné konce a trudnost tam nejsou až tak kvůli nějakému mému vidění světa, ale spíš kvůli literatuře, která mě ovlivnila – tedy hlavně kvůli Janu Balabánovi.“ Při četbě pro mě byla klíčová jiná věc, kterou má Špaček s Balabánem společnou: neobyčejný pozorovatelský talent. Jakých drobností si – podobně jako ve svých básnických textech – všímá, co ho na mezilidský komunikaci zajímá a jak sevřeně, a přitom s nadhledem to dokáže pojmenovat a zaznamenat. Velmi doporučuju.

Jiří Špičák

Ben Lerner se v povídce Café Loup dusí stejkem, trvá to několik desítek vteřin, možná pár minut, bojuje s kouskem jídla, který se mu vzpříčí v krku a tím mu sebere schopnost mluvit, přičemž schopnost mluvit a psát je pro něj úplně zásadní, nicméně během celé téhle procedury stihne zrevidovat svůj vztah k malé dceři, svůj vztah ke světu a samozřejmě i svůj vztah k sobě samému a já jsem během čtení téhle povídky zvládnul zrevidovat svůj vztah k zatím nenarozenému synovi a vybrat si, jak mi Lerner poradil, místo, kde bych ukončil svoje žití v případě, že by se mému dítěti něco stalo: Lerner má Manhattan Bridge, visutý řetězový most z roku 1909, a já mám vyšehradský železniční most, který byl v roce 1909 rekonstruovaný, ale poprvé se lidem otevřel už v roce 1872 a je samozřejmě o hodně nižší, takže Lerner by to měl jednodušší, řeka Hudson není padajícímu tělu tak blízko jako Vltava a New York není Praha.

A tohle je Ben Lerner: můžeme přemýšlet o různých identitách a jejich zobrazení v současné literatuře, ale když bílý muž směřující ke čtyřicítce zakládá rodinu, má vždy nejblíž k bílému muži, který čtyřicítku protnul, svoji rodinu už založil a její příběh navždy zamrazil do stojatých odstavců. Topecká škola – Lernerovo finále autofikční trilogie, jeho první kniha přeložená do češtiny – pro mě není jenom nejintenzivnější kniha roku 2022, ale především výrazné připomenutí toho, k čemu potřebuju literaturu: aby mě navigovala v každodennosti a svojí energií napájela generátor mojí empatie.

Daniela Šterbáková

Ivan Štrpka: Hermovská chôdza. Básnická zbierka je o „veciach“, ktoré sú mi milé – medzerách, škárach, tónoch, tieňoch, tichu, krokoch... –, a zároveň o nich vôbec nie je. Mám na nej rada tú ambivalentnosť. „Reč v sebe je zvnútra temná, jasné // miesta sú plné nevyrieknuteľných otázok.“ (s. 51) Básne akoby unikali vlastným slovám, ale súčasne sa v nich koncentruje až príliš veľa významu. Miestami sa zdá, že celky či verše sú až príliš premyslené, inokedy presne naopak. „Na tomto mieste je takmer všetko. Ako na každom.“ (s. 81) Mám na nej rada ešte to, že v mojej hlave či duši akosi spätne zachycuje procesy, aké si predstavujem, že viedli k vzniku týchto básní.

Kateřina Tučková: Bílá Voda. Oslovila ma nielen témou (rušenie ženských kláštorov za komunizmu, ženské svätenie a vôbec sloboda ženy z hľadiska inštitúcií, zvlášť cirkvi), ale najmä tým, že sa mi tak dobre čítala, teda že mi z tých tém nebolo až tak ťažko, ako by mohlo byť. Je v nej nádej, že je zo seba možné vymačknuť niečo dobré, aj keď okolnosti sú nad ľudské sily, pritom to nie je lacné, ostáva nohami na zemi, funguje to. Témy vo mne dlho zneli, dočítavala som si k tomu ďalšiu literatúru, prepojila mi hlavu so srdcom.

Petra Tajovský Pospěchová

Kübra Gümüşay: Speaking and Being (přel. Gesche Ipsen). Proč jazyk dokáže fungovat jako klec pro miliony lidí? Co přesně je to svazující předivo v něm? Co dělá se svázanými či uvězněnými? Jaké to je být v jejich kůži? A v čem může jazyk další miliony osvobozovat? A proč si máme na jazyk (myslím tedy Tongue i Language) dávat sakra pozor, protože každým slovem formujeme svět? Gümüşay klade strašně moc otázek a zároveň dává i hodně odpovědí. Přesné, chytré, výjimečné. Pro mě celoplanetární kniha roku.

Petr Vizina

Postupem času stále víc doceňuju žánr literární reportáže. Tedy delších textů, jaké by psali novináři, kdyby na svou práci měli víc času. Někteří třeba víc talentu. V záplavě mediálního obsahu a silných názorů vyžaduje náročnější publikum hlavně střídmou fakticitu. Klíč je samozřejmě v tom, jak se fakta vybírají a předkládají. Poláci definují literární reportáž jako oddanost faktům a tvůrčí schopnost neulpívat jen na nich. V tom smyslu jsem stále nadšený z knižní řady Prokletí reportéři nakladatelství Absynt, které sídlí v Polsku a vydává knihy ve slovenštině a v češtině. Letos to byla třeba knižní reportáž z Kambodži, kde se krutá historie propisuje do psychických onemocnění, pokládaných za posedlost démony a podle toho léčených. Další kniha popisuje z vlastní zkušenosti, jak funguje patriarchální společnost v Afgánistánu. Literární reportáži vděčím za ujištění, že svět přesahuje pomyšlení, i když to často není radostný pohled.

Jaroslav Vlček

Letos mi asi nejvíc zůstaly v paměti dvě knížky z kraje roku, obě už vyšly i v českém překladu a obě náhodou spojuje stejné téma. 1) Lama Yeshe: From a Mountain In Tibet. A Monk’s Journey – skvěle napsaný příběh mnicha, který v šestnácti letech utekl s bratrem před komunisty z okupovaného Tibetu. Když po dlouhých deseti měsících pěší cesty překročili indickou hranici, další divoká cesta (šedesátými lety) mohla začít. 2) Eat the Buddha. Life and Death in a Tibetan Town – východ Tibetu o šedesát let později osvěcuje pochodeň za pochodní. Pečlivá práce americké novinářky Barbary Demick. Tohle se mi tedy nečetlo úplně lehce…