Knihy roku 2023

Kristýna Boháčová

Bérengère Cournut: Vövöl. Milostný dialog z počátků světa, kde sledujeme ve fragmentárních obrazech vztah ryby a lastury, nehýří situacemi, kde by byl v hlavní roli běh. Neustálé proměny, které dvojici umožňují se setkávat v různých geologických momentech i v různých fázích vlastního vývoje, každého z nich nutně ukazují jako bytost pohybu. Velkoryse vnímané celky, kdy se odkazuje ke stvoření světa, přecházejí ve všední rozhovory v kuchyni. Osobní (ano, ryba i lastura jako osoba s vůlí a svobodou) připravenost a plnost chvíle, touha k odrazu a odpoutání se do nové formy i potřeba neustávat v hledání jazyka srozumitelného i pro tebe, tvora jiného, než jsem já, jsou pro mě fantastickou výpovědí odvážné vytrvalosti. Každý z nich projde několika smrtmi, po každém výdechu ale následuje nádech. Do nové formy, nové etapy. Vše je součástí jednoho cyklu.

Alena Dvořáková

Letošek pro mě představoval spíš dlouhou řadu literárních zklamání, daných nejen průměrností mnoha vychvalovaných „literární počinů“ (The Wren, the Wren Anne Enrightové, Roman Stories Jhumpy Lahiriové, How to Build a Boat Elaine Feeneyové, Old God’s Time Sebastiana Barryho, Prophet Song Paula Lynche), ale taky (a hlavně) onou přehnanou chválou, které se většině z nich dostalo. Zvlášť udělení letošního Bookera Prorocké písni Paula Lynche – spíš než například obdivuhodně jemné a dojemné novele Western Lane začínající autorky Chetny Maroo – beru za další důkaz toho, jak se poslední dobou při udílení literárních cen přemrštěně politikaří. Povrchní aktuálnost i vyznávání těch správných hodnot se cení víc než literární um, obrazotvornost, myšlenková hloubka.

Největším čtenářským zážitkem byla pro mě dvě díla v žánru sci-fi: In Ascension Martina MacInnese a zejména scifistická klasika Enderova hra Orsona Scotta Carda z roku 1985. Vrátila jsem se taky k úchvatným románům Australana Patricka Whitea (zvlášť ke Stromu člověka z roku 1955) a naději si dodávala četbou výboru z díla divokého marxistického snílka Ernsta Blocha (Filosofie naděje). Bloch o snílkovi praví, že se sice „často ubírá za bludičkami a schází z cesty. Avšak neusíná a neklesá spolu s mlhou k zemi“, což si vykládám jako povzbuzení k další četbě, všem zklamáním navzdory. O zklamané naději ovšem tentýž Bloch píše, že „ztrýzněně bloudí jako duch, který ztratil cestu na hřbitov, a věší se na vyvrácené představy“. Že bych se jen zoufale věšela na vyvrácené představy o literatuře, místo abych už taky klesla s mlhou, nejlépe do hromadného hrobu všech literárních boomerů? Možné to je.

Martin Hakl

Byl to rok plný běhání a tréninků, nikoli knih. A z těch přečtených se žádná k tématu běhu ani zdaleka neblíží. Přesto, nebo možná právě proto, bylo snadné vybrat letošní knihu roku. Verše „Teď tu byla / a už není / probuzení“ mi stále rezonují v hlavě. Útlá subtilní kniha básní od Miloše Doležela Jana bude brzy sbírat lipový květ se zabývá smutkem z náhlé smrti jeho manželky Jany Doležalové-Frankové. Nabízí dojemný pohled na ztrátu a snaží se zachytit prchavé okamžiky a vzpomínky, to jediné, co zůstalo, než i to zmizí. Během čtení přicházejí básně nečekaně. Působí neuspořádaně, jako by nás chtěly zastihnout nepřipravené.

Jan Havlíček

V Kick the Latch Kathryn Scanlan běhají jen koně. Jejich běh tvoří téměř neviditelné jádro krátkých próz napsaných na základě rozhovorů s dostihovou trenérkou Soniou, jejíž portrét před námi v průběhu četby vyvstává. Zaznamenané rozhovory jsou v maximální možné míře zahuštěny a zesíleny, aniž by se vytrácela osobnost vypravěčky. Výsledný text působí dojmem, že v něm není ani slovo navíc. Navzdory neuvěřitelné lehkosti vyprávění dokáže v jediné větě ztěžknout a natrvalo zůstat ve čtenáři. Dlouho jsem se nesetkal s prózou, která by tak skvěle naplňovala požadavky lehkosti, rychlosti, přesnosti, zřetelnosti a mnohosti, které Italo Calvino klade na literaturu.

Jindřich Janíček

Terry Tempest Williams: Refuge. Čím jsem starší a čím je mé dítě starší, tím víc lituju, že jsem v přírodopise nedával příliš pozor. Má neznalost stromů, divokých zvířat, a hlavně ptáků mě nyní mrzí. Pokoušel jsem se to mnohokrát napravit, ale chyba možná není v nepozornosti, to jen můj mozek funguje a vytváří si spojení jinak. Přesto to zkouším znovu a znovu. Třeba čtením knihy, kde je pozorování ptáků nedílnou součástí příběhu. Vlastně nejen ptáků a jejich zvyků, ale hlavně jejich biotopu. Zkoumání vlivu blízkého jezera na prostředí, ve kterém žijí, a toho, jakým způsobem nedaleké město ovlivňuje hladinu jezera. A zpátky na začátek řetězce k pozorování zvyků ptáků. Rakovina autorčiny matky je zpočátku jen vedlejším procesem. Historie mormonského osidlování a růst Salt Lake City jen zajímavou rodinou historií. Ptáci se mají dobře, matka nemoc poráží. A já si dělám poznámky na okraje stránek, kam si vypisuju české názvy pozorovaných ptáků. Chvíli trvá, než si spojím zmíněné atomové testy v nevadské poušti s nadprůměrným výskytem rakoviny v rodinách kolem autorky. Město schvaluje zásah do blízké krajiny, aby mohlo dál nekontrolovatelně růst. Chvíli mi nedochází, že to znamená konec obyvatelného prostředí pro ptáky. Chvíli to přebíjí i zprávu o novém, nekontrolovatelném růstu v těle autorčiny matky. Chvíli se pokouším pokračovat s psaním poznámek s českými názvy ptáků, ale ti jsou vidět méně a méně. Chvíli přemýšlím, kde přesně kniha zabočila do úplně jiného vyprávění, na které jsem byl jen málo připraven…

Vojtěch Jírovec

Pandemické období se mi zvolna vytrácí z paměti, v polovině letošního roku jsem si ho ale připomenul díky knížce 1923 britského novináře Neda Boultinga. Dlouholetý cyklistický a šipkařský reportér stanice ITV se před třemi lety na podzim – v období, kdy na ostrovech podobně jako my přistupovali k výrazným omezením veřejného života – šťastnou shodou náhod dostal k záhadnému černobílému filmu.

Poté, co si nechal křehkou pásku převést do digitálního světa jedniček a nul, s překvapením zjistil, že se před ním otevřela dvouapůlminutová cesta časem do již notně zašlé minulosti. Následuje téměř detektivní (a každopádně vysoce zábavné) pátrání, při kterém britský novinář občas připomene nešikovného inspektora Clouseaua. Kdo jsou ti lidé na snímku? Kde je jim konec? A kam tak usilovně uhání na kole?

Výsledkem je knížka, v níž Boulting proplétá detektivku se sportovní historií. Myslím však, že má co ukázat i těm, kterým sport příliš neříká. 1923 je totiž i jakýmsi přemostěním z klaustrofobní pandemické doby do skutečně nejistých dvacátých let, kdy v Evropě silně zní válečné ozvěny, na dráze vybuchují vlaky, inflace ničí lidské úspory a miliony nevinných strádají hladem a nemocemi. A skrz to vše se řítí Boultingův neznámý peloton.

Podívaná na něj mě strhla natolik, že jsem si přečetl také Boultingovu starší knihu Heart of Dart-ness a pod jejím vlivem se obratem nadchl pro tak nepravděpodobný sport, jakým jsou šipky. Bullseye!

Anna Kudrnová

Sara Baume: Sedm věží. Kdo celý rok běhá, všímá si dost možná na svých oblíbených trasách různých maličkostí. Louže, která vysychá jen v největších vedrech a v průběhu ročních období střídá nejrůznější skupenství vody a bláta; pařez s důlkem po dešti naplněným vodou; periodicky přetékající odpadkový koš; spadané ovoce v postupujících stadiích rozkladu. Sara Baume ve svém posledním románu dovádí umění pozorovat proměny nejobyčejnějších věcí k dokonalosti. Dva lidé, Ach a Cinka, se spolu se dvěma psy přestěhují z Dublinu do starého venkovského domu na pobřeží pod kopcem. Čas pomalu pracuje a eroduje lidi, psy, dům i krajinu. Co bylo dřív oddělené, začíná splývat, co bylo celé, napraskává nebo tleje. Ach a Cinka přihlížejí; jsou natolik lidmi, že občas podnikají pokusy všeobecnému rozkladu vzdorovat – nebo o tom alespoň debatují –, ale ne natolik, aby chtěli mít jakýkoli cíl, který by zastínil děje probíhající kolem nich. Fascinovalo mě číst text, v němž jsou obvyklé lidské záležitosti kdesi v mlze, kde lidé nijak nevyčnívají nad věci, zvířata a rostliny. Nemalou zásluhu na tom má překlad Alice Hyrmanové McElveen, která si se Sarou Baume a jejími texty evidentně sedla.

Tomáš Luňák

Až překvapivě jsem toho letos četl celkem dost, jen té beletrie by mohlo být víc, ale už se to tak stalo. Z knih, ke kterým jsem se letos opakovaně vracel, bych rád zmínil dvě útlé básnické sbírky Чачак/Čačak od Alžběty Stančákové a k bielej od Kataríny Kucbelové. Obě autorky dokáží pár verši přesně pojmenovat tolik úzkostí, jež se vždy a opakovaně vrací, znovu a znovu. Nepamatuji si, kdy jsem měl posledně tak intenzivní zážitek z četby poezie. Dále bych mimo kategorie vzpomenul na monumentální sérii čtyř Encyklopedií her od Miloše Zapletala, kterou jsem z pracovních důvodů znovu začal nastudovávat. Nevím, ale čas her pro většinu z nás postupně zmizel a přestal, stále pátrám, proč tomu tak bylo a nepřestávám žasnout nad vším, co Zapletal stihl sesbírat. Příště víc beletrie a her.

Hana Slívová

Jaké to bude, až jednou začne psát o někom jiném než o sobě a své rodině? Bude to taky takhle poutavé, provokativní, přitažlivé, silné? Tuhle otázku jsem si opakovaně kladla během četby prozatím poslední autobiografické knihy Jak se stát jiným od u nás aktuálně nejpopulárnějšího francouzského autora Édouarda Louise. Je to překotný příběh o potřebě vymanit se z chudého prostředí, v němž se akorát tak pije pivo, chipsy se drobí po pohovce a nadává se všem, kteří chtějí krapet víc; příběh o moci a jejím zneužití, ale taky o perverzní touze stát se onou mocí. Román ve skvělém překladu Sáry Vybíralové, jež Louise pro český trh objevila zcela náhodou, když si kupovala knížku na cestu vlakem, uhání bez oddychu právě jak ten vlak; Louis nešetří sebe ani čtenáře a podobně jako ve svém debutu Skoncovat s Eddym B. tu kupí a ohledává témata nespravedlnosti, šikany, identity, síly vzdělání i ochoty srazit paty a chovat se jako ti, „kteří už vědí“. Fascinující čtení i test vlastního svědomí.

Barbora Sojková

Když jsem letos v lednu konečně dodělala doktorát, dala jsem si předsevzetí, že v roce 2023 budu číst hlavně beletrii. V posteli, na gauči, ve vlaku, rozhodně ne v univerzitní knihovně pod drobnohledem dalších akademiků; a hlavně si u toho nemuset dělat poznámky. Poslední bod znamená, že si v posledku nepamatuji nic než pocity, které ve mně ta která kniha zanechala. Těla Kláry Vlasákové jich vyvolala dost, a stejně tak A Little Life od Hanyy Yanagihary. Tu druhou jsem ani nedočetla, protože ten emocionální nápor a stupňující se brutalita se nedaly vydržet. Možná bych ji raději ani neměla nikomu doporučovat, ale myslím na ni často.

Často myslím i na Babel od R. F. Kuang a celou trilogii His Dark Materials Philipa Pullmana, které jsem letos taky přečetla. Narativ je v obou dvou knihách umístěn do fantastické verze Oxfordu, kde řád věcí funguje jinak, než v našem světě. To, že na ty jinosvětské Oxfordy myslím častěji než na ten, ve kterém žiju, je asi dobrou připomínkou, že úkol roku 2024 nebude číst ještě více beletrie, ale odstěhovat se někam jinam.

Daniela Šterbáková

Zvuky probouzení sú osobným príbehom manželov Petry a Petra Třešňákových, ktorý zažívajú so svojou dcérou Dorotkou postihnutou autizmom. Aj keď je kniha o veciach, ktoré som nikdy nezažila, je zároveň o veciach, ktoré rozpoznávam ako moje. V tom presahu je kniha podľa mňa veľmi cenná. Zmienim len niekoľko momentov, ktoré mi utkveli. Napríklad, hlavnú úlohu tu má zmyslové vnímanie, ktoré u Dorotky môže viesť k utrpeniu, ale zároveň je vykreslené ako prastará cesta do vlastného stredu. Súcit s tým, že v zúfalstve sa ľudský cit pre tajomstvo nutne miesi s bláznením, keď človek skúsi aj „největší pitomosti v širokém okolí“, len aby došlo k úľave. Nádej, sklamávaná a boľavá, bolo by lepšie už nedúfať, ale. Odpor aktivovaný neprijatím, ktorý vysiľuje a blokuje možnosť zrenia a života, ale zároveň, to prijatie je predsa darované, nejde ho vymyslieť ani urobiť. Únik z vlastnej prítomnosti, ktorá sa nedá vydržať a súčasne inej cesty niet. A napokon, pokora pred utrpením, ktoré nevedie k veľkolepým, slávnostným objavom o živote a smrti, ale k prostému poznaniu, aké to je, byť doma. Tie ich popisy sú také mrazivo presné, živočíšne a nebeské, že si skoro prajem, aby som zažila to, čo oni, ale zároveň som len vďačná za to, čo môžem zažívať ja.

Ku koncu roka vyšla druhá kniha Julky Sokolovej, Domáce práce. Priznám sa, zmlsla som ju na jeden hlt. Julka píše okrem iného aj o tom, že pri domácich prácach zažívame bytostnú, živelnú temnotu, keď sa potýkame s kolotočom chaosu, z ktorého sa usilujeme vybudovať stále dookola rád. Pri čítaní som cítila, že tu bolo pochopené niečo bytostne ženské a ukľudňoval ma spôsob, ako: nie v úplnosti, teda skratkovito, naopak vo variabilite foriem a miesení explicitnosti a náznaku. A so zvláštnou nehou, ktorú vyvoláva domov, prítomnou aj v tom ťaživom.

Petra Tajovský Pospěchová

Olga Tokarczuk: Empusion. O dechu. O nejednoznačnosti hranic. O nebezpečnosti hranic. Feministický přírodně-léčivý horor s grandiózním finále, kde se hodně chodí, a nakonec i běží.

Petr Vizina

Sheila Heti: Mateřství. Text, který klame tělem. Vypravěčka, poněkud bezrdadná sedmatřicetiletá žena, zprvu může iritovat sklony odvozovat smysl okolního dění z vlastních pocitů, a svou životní bezcílnost řešit tím, že se stane matkou. Konečně, v sedmatřiceti se biologické okno příležitostí uzavírá. Jenomže postupně, díky několika vypravěčským fíglům, z nichž nejvýznamnější je konzultace s věšteckým losem, jakýmsi partnerem vnitřního hlasu, text vtahuje do daleko složitějších a komplikovanějších struktur osobní identity. Poznenáhlu sledujeme úvahy člověka jako bytosti žijící v čase a hledající možnosti svého uskutečnění. Zdánlivě prosté volby ovlivňuje minulost s transgeneračním přenosem holokaustu v židovské rodině, obraznost biblických příběhů a rozhodující linka, alespoň pokud jde o mateřství, na spojnici matka–dcera. Postupně text začne vyjevovat naši determinaci jazykem, například rozdíl mezi „mít dítě“, „být matkou“, případně co znamená mateřství jako plnost vztahu k dítěti i coby pokračování rodové linie. Výtečně přeložila Anna Kudrnová.

Jaroslav Vlček

Notebooks of a Wandering Monk – autobiografie Matthieu Ricarda, někdejšího studenta molekulární biologie, který se vzdal slibné kariéry na pařížském Pasteurově institutu a inspirován dodnes fascinujícími dokumenty Arnauda Desjardina (Le message des Tibétains) odešel koncem šedesátých let do Indie a stal se buddhistickým mnichem. Mimořádné vzpomínky na mimořádný život! Z podobné doby je i nestárnoucí cestopis Petera Matthiessena Sněžný levhart, jehož anglické vydání jsem kdysi našel ve vlaku z Dillí do Agry a ke kterému se, beznadějně okouzlený nepálským údolím Tsum a čajovými zahradami Ilamu, často vracím.