Knihy roku 2024

Kristýna Boháčová

V uplynulém roce mě zaujal Červotoč španělské autorky Layly Martínez, který vydala v překladu Blanky Stárkové Paseka. Tři generace žen v dialogu a disputaci s domem, resp. s domem-tělem. Vyprávění vedené přes tělesné prožitky a zkušenosti s přijetím, odmítnutím, zneužitím, s uplatňováním principu moci i s identifikací coby oběť. Jazyk plný prachu, slunce, potu, dřeva a zaschlé krve. Paměť domu v přímé interakci s totemickými těly vnučky, dcery a matky. Syrové a hutné. Při četbě jsem sama procházela zdmi, choulila se pod schody, čekala, kdo vyleze ze skříně, a měla stažené hrdlo.

Dál bez komentáře, ale s podobně intenzivním zážitkem. Kim de l’Horizon: Kniha krve, David Abram: Stávat se zvířetem. Pozemská kosmologie, Jevgenija Někrasovová: Kůže, Lenka Chýle: Raná – deník pastýřky.

Jan Havlíček

Největším letošním objevem pro mě byly dětské knihy Katherine Rundell, zejména Dobrodruh, v němž dvě dívky a dva chlapci ztroskotají s letadlem uprostřed amazonského pralesa a snaží se dostat domů. Boj o přežití se mění v dobrodružnou výpravu. Svět, ve kterém se hrdinové jejích knih pohybují, je ze své podstaty nebezpečný a o krev, špínu a rány v něm není nouze. Neexistuje k němu žádný návod a nelze jej vnímat prostřednictvím předem utvořených názorů nebo ideologií. Je třeba mu věnovat pozornost. „Být dobrodruhem neznamená nic jiného než věnovat pozornost okolí, to je celé.“ Každý z nás může být dobrodruhem a dobrodružství nekončí spolu s příběhem nebo na poslední stránce knihy.

Jindřich Janíček

Adania Shibli: Minor Detail. Ukázalo se, že nápověda je v názvu. Všechny drobné detaily jsou důležité a všechny důležité věci jsou s odstupem času pouze drobnými detaily. Pavouk ve stanu, počasí jednoho rána v poušti někdy před 70 lety, masakr civilistů i únos Palestinské dívky, přehnaná klimatizace v armádním muzeu, precizní řady olivovníků a nepořádek u kmenu nejbližšího z nich. Vše je důležité a vše se promíchá dohromady, až nezbyde nic než šum. Jen někdo motivovaný se může pokusit proklestit si oním šumem cestu a doufat v malé objasnění, pochopení zapomenuté historie. Pouze za cenu nevědomosti v přítomnosti. Zátarasy okupační armády jsou na nezvyklých místech. Drobný prach po demolici budovy leží na pracovních formulářích. Je vám fotka na průkazu spolupracovníka dost podobná, abyste si ho mohli půjčit a vycestovat za checkpoint, který jinak nesmíte překročit? Potřebujete do archivů armádního muzea, ale co když největší dojem zanechá jen ta naplno puštěná klimatizace? Nebo špatně vyložený úšklebek hlídače?

Vojtěch Jírovec

Jaroslav Jung: Bicycle Expedition. Na konci roku jsem byl neočekávaně upozorněn na příběh, o kterém jsem předtím neměl ani tušení. Jaroslav Jung spolu se svými dvěma kamarády vyrazil 27. května 1968 ze Staroměstského náměstí na dalekou cestu – měla je zavést až do Mexika, kde se v říjnu konaly olympijské hry. Za úkol dostali šířit po světě dobré jméno československého „socialismu s lidskou tváří“, ale myslím, že pro ně osobně to zkrátka byla jedna velká cesta za dobrodružstvím. Nejeli přitom na motorkách ani v autě, nýbrž na kolech, na kterých kromě běžných věcí, spacáků nebo fotoaparátů s mnoha objektivy táhli i psací stroj. Jeden z kamarádů se po pádu vrátil, ale Jung společně s Iljou Mařanem po trase Praha – Amsterdam – východ USA – západ USA zvolna postupovali k cíli. Poprvé uviděli Alpy, spatřili newyorské mrakodrapy, potkali se s komikem Haroldem Lloydem, vylezli slavnou stěnu El Capitan v Yosemitském národním parku.

Až do Mexika ale nedorazili. V televizi totiž zachytili zprávu o příjezdu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, jejich šiřitelská mise tím byla u konce. Číst po letech krátké deníkové zápisky doplněné šesti sty fantastickými fotografiemi dává možnost alespoň částečně zažít ten pocit volnosti a lehkosti, byť na více než padesátikilogramovém kole, který museli na cestě zažívat. Na závěr dobrá zpráva pro české čtenáře: dnes osmasedmdesátiletý Jaroslav „Jerry“ Jung totiž připravuje i české vydání své knihy.

Anna Kudrnová

Ian McEwan: Lessons. Dostávám se do věku, kdy vnímám, že slovy L. P. Hartleyho „minulost je cizí země“. Do tohoto naladění mi sednul McEwanův obsáhlý román, až staromódní v tom, že si volí za protagonistu příslušníka nijak nemarginalizované skupiny (britského „boomera“ Rolanda Bainese) a sleduje ho neuspěchaným tempem celý život. Jako by se nic nedělo jen teď a tady, text se neustále ohlíží anebo něco předznamenává; bilancuje a pokouší se definovat, jakými mechanismy jednotlivé události formovaly protagonistovy životní cesty a jestli se tomu všemu dá připsat nějaký smysl.

Tomáš Luňák

Pamatuji si, jak jsem loni sám psal „příště víc beletrie…“. Bylo jí víc, a přesto knihou, kterou si letos nejvíc pamatuju, je Hudba srdce. Pečlivá a překvapivě osobní historie lovesongu. Karel Veselý postupně popisuje, jak prožívali lásku naši rodiče, my samotní a na závěr citlivě předpovídá, jak ji budou chápat naše děti. Cesta historií není přímá, ale je stejně bolestivá, jak láska může být. Možná zde nenajdete ten svůj nej song, tak jako já, ale najdete zde spoustu jiných, na které jste už zapomněli, nebo je neznali. Vím, že hudba je asi moje jediná fungující terapie, a proto bylo očistné číst o ní pohledem někoho, kdo si na začátku řekl, že napíše milostný dopis milostným písním, a taky ho napsal. Příště ještě víc beletrie.

Alena Machoninová

Kniha Darji Serenkové Я желаю пепла своему дому. Česky by se mohla jmenovat Ať můj dům lehne popelem. Dřív než rusky vyšla v překladu do němčiny, až o pár měsíců později, v prosinci loňského roku, ji v originále vydalo exilové nakladatelství Babel. Je to jedno z prvních svědectví o tom, co zažívala ruská tvůrčí opozice v okamžiku propuknutí velké války proti Ukrajině. Básnířka, prozaička, feministická aktivistka a akční umělkyně Darja Serenková byla na začátku února 2022 zatčena za demonstraci symboliky spojené s volební strategií prosazovanou Alexejem Navalným. Dostala patnáct dní. Bylo to posledních patnáct dní před 24. únorem. Její próza začala vznikat během nich – jako deník psaný v cele. Jsou to nevelké fragmenty prostřihávané verši. Popis monotónní vězeňské každodennosti se v nich střídá s pozdějšími úvahami o vlastním psaní, o situaci po propuštění, po ruském útoku na Ukrajinu. Přestože kniha zaznamenává pouhých patnáct dní za mřížemi, stojí v řadě ženských lágrových a vězeňských próz. Je si toho vědoma i autorka, texty svých předchůdkyň zná a porovnává, co se za dlouhá léta změnilo. Změnilo se mnohé, především kontext. Celý ho pohltila válka. A právě tou svou prózu Serenková otvírá: „Válka nás zastihla na místě všech událostí. Ztuhli jsme, odzbrojení, ubozí a bezmocní a sledovali, jak naše těla každý den splývají s těly mladistvých okupantů a proměňují se v sotva znatelné krvavé čárky na zasněžených polích.“ A pokud se v této próze později přece jen někam běží, pak pryč – pryč ze země, která musí lehnout popelem, aby se opět mohla stát domovem.

Jan Pipek

Richard Askwith: The Race Against Time. Dostávám se do věku, kdy už to o moc rychleji, výše a silněji nepůjde. Nebo přinejmenším to nepůjde bez obrovského úsilí a pečlivě rozplánovaného tréninku. Ale pořád ještě je čas přemýšlet o tom, co bude, až čas nebude, a jak se na to připravit. A tak mě potěšilo, že se mi do rukou dostal průvodce od autora a běžce, který má na cestě do zapomnění dvě dekády náskok. Už v předchozích dvou běžeckých zpovědích mě dokázal nadchnout pro běh v horách (Feet in the Clouds) či na rozbláceném poli za chatou (Running Free).

The Race Against Time se zabývá běháním ve věku veteránském a pohlíží na něj z mnoha perspektiv. Kombinuje velice osobní reflexi vlastní životní situace s poctivou novinářskou prací. Askwith s hořkostí konstatuje, že už mu to neběhá, že ho každá bolístka rozhodí, a pochybuje, jestli to vše vůbec dává nějaký smysl. Zároveň pátrá po návodech v oblasti gerontologie a sportovní vědy, ale především barvitě líčí osudy a tréninkové metody nejúspěšnějších sportovců (zejména pozdně) veteránských kategorií. S poctivostí a skromností nepředkládá žádná definitivní návody (snad jen kromě „oč starší, o to více se soustřeď na rychlost a sílu“), ale ukazuje, že každému ze -sátiletých šampionek a šampionů funguje něco jiného, často zcela protichůdného. Nikdo z nich se však nehodlá vzdát.

Nakonec si tedy neodnáším nové nadšení, ale (snad) trochu vidím, do čeho jdu, a můžu se s tím začít smiřovat. Protože především smířlivá kniha je.

Hana Slívová

Judith Hermannová: Všechno bychom si řekli. Díky překladateli Petru Štědroňovi do rukou dostáváme skvěle přeložený text, který berlínská spisovatelka původně dávala dohromady jako univerzitní sérii přednášek o psaní. Vešlo se do něj leccos: příběh biologické rodiny i té, kterou si vybrala sama, postřehy o potřebách zaznamenávat, i o roli paměti. „K psaní mě ponouká vědomí, že věci jsou příliš chaotické. Je to pocit přetížení z mnohosti vjemů. Psaní je pro mě nit, kterou vytahuju z chaosu a dává mi možnost se na realitu podívat blíž. Nepíšu proto, že bych znala odpověď, ale proto, že věcem nerozumím. Psaní je pro mě pokus udržet se nad vodou,“ řekla Judith Hermannová v rozhovoru pro stanici Českého rozhlasu Vltava. V textu se nad hladinu posouvá pomalými krůčky přes detaily, od kterých je zřejmě potřeba mít odstup, aby se mohly vyjevit v celé síle. Nikterak jednoduché, ale fascinující čtení.

Barbora Sojková

Žánr „kniha roku“ mi jako knihovnici dělá problém. Kterou knihu vybrat, když mi jich projde rukama každý den několik desítek? Pokud bych měla napsat o knize, se kterou jsem letos strávila nejvíc času, tak by to byl rukopis Bhikšuníkarmaváčana, totiž sanskrtský návod pro buddhistické mnišky z dvanáctého století, napsaný na palmových listech v Bengálsku. Protože ani jeden list nebyl očíslovaný, strávila jsem dva týdny, osm hodin denně, pečlivým pročítáním jednotlivých vět a tím, jak na sebe navazují. Pokud bych měla zmínit knihu, kterou jsem přečetla nejrychleji, tak by to byla nová kniha Sally Rooney, Intermezzo, kterou jsem vdechla během jednoho víkendu. Kniha, která se mi letos nejvíc líbila vizuálně, byla zase v práci: totiž MS 11, pěčlivě ilustrovaná rukopisná sbírka žalmů z dvanáctého století, psaná latinsky na krásný pergamen. Česky mě nejvíc bavilo číst Vyhoření Petra Šestáka (v duchu jsem se radovala, že zmíním alespoň jeden text, který vyšel tenhle rok, a ejhle, vyšlo to vloni). A nakonec kniha, kterou jsem si letos nejvíc užila, u které jsem před spaním plakala a o které jsem pár týdnů vyprávěla na potkání – HHhH Laurenta Bineta, která byla v mém hledáčku už dlouho. Číst o vlastní historii, psané z francouzského pohledu, přeloženého do angličtiny, byla zajímavá, sebereflektivní zkušenost, kterou bych vřele doporučila všem (ačkoliv předpokládám, že jsem byla poslední, kdo tenhle banger přečetl).

Petra Tajovský Pospěchová

Letnice od Miroslava Hlauča nejsou ani tak o běhání, jako o utíkání. O věcech a momentech, před kterými se utíká, o dostihnutí. V Letnicích je zvláštní měkkost spočinutí, která v nitru čtenáře vytvoří záblesk každodenního zázraku, jakým jsou vlci na nedělní návsi. Mně tahle knížka dokázala zkonejšit vířivý běh myšlenek, který hrozil, že se stane vírem. Není ani tak magicky realistická, jak se někdy píše, jako spíš magická.

Petr Vizina

Leoš Kyša: Syndikát. Čeští vědci vytvořili systém pro bezpečné soužití lidí a humanoidních robotů, hlásí zprávy koncem roku. Kdo pozoruje vzestup tzv. „umělé inteligence“ a úpadek schopnosti lidských jedinců tvořit společnost, přinejmenším se nad tou zprávou zarazí. Milovník sci-fi Leoš Kyša a.k.a. František Kotleta se nejspíš cynicky zachechtá, jelikož ví dobře, že i v případě technologií jde jako obvykle o prachy, moc a sex. Detektivka Syndikát používá metody sci-fi literatury. Táhne trajektorii technologie do budoucnosti, byť tentokrát velice blízké. Zabijákem tu není robot s laserovým mečem, spíš prostá otázka, cosi jako epistemický granát: Jak vlastně víme, co víme?

Óscar Martinéz: Bestie. „Pomalá žurnalistika“, která má čas všímat si kontextu, detailu a příčin se přestěhovala do knih. Slovenské nakladatelství, které založili dva Poláci a vydává knihy i v češtině, rodí jednu perlu za druhou. Tuto jsem dočetl letos, byť vyšla loni. V souvislosti s nelegálními migranty a trumpovskou zdí na hranici s Mexikem jako tématy letošních prezidentských voleb v USA jsou příběhy chudáků, kteří cestou na severní část kontinentu za americkým snem přicházejí o důstojnost, končetiny nebo o život, otřesné, strašlivé čtení.

Jaroslav Vlček

Je mi asi sedm. Ležím doma u gramorádia (Humoreska 2 ve velikosti prádelníku) a poslouchám modrou průhlednou desku Zvuková pohlednice Země, přílohu skvělého časopisu ABC, kterou redakce nechala vyrobit v tehdejším Sovětském svazu. Na jedné straně desky je podivuhodná koláž hlasů zvířat, lomození strojů a ukázka zpěvu velryb, na druhé píseň Jiřího Suchého o chlapci jménem René, který nedbal bezpečnosti silničního provozu a podle toho to s ním dopadlo (moc to k sobě nejde, ale výrobu desky tenkrát zaplatil Besip). Moře bylo daleko, vydat se k němu bylo asi stejně reálné jako vyrazit s Karlem Zemanem na Cestu do pravěku – poslouchal jsem to pořád dokola. Knihou How to Speak Whale Toma Mustilla se nese úžas nad týmiž podmořskými nahrávkami amerického biologa Rogera Payna z konce šedesátých let. Možnost porozumět velrybám, delfínům nebo třeba žralokům je dnes větší než kdy dříve. Tahle knížka vypráví o hledání společné řeči, o tom jestli smíme, co můžeme.