Knihy roku 2025

Kristýna Boháčová

Jitka Bret Srbová: Přímluva za malé věci. Apoteóza drobností. Neokázalá, věcná, jasná. Drobnosti, kterých si někdo všimne. Nic víc není třeba. Když jsem roztěkaná z řevu kolkolem, ukotvují mě tyhle verše.

Yuna Visentin: Spiritualités radicales. Čirá nečekaná radost. Výborné Éditions Divergences sleduji dlouho, témata náboženství, zájmu o svět a tělesnosti se pro mě v této knize ale ukazují nově. Metafory mycelia, rhizomu a medúzy, které se v poslední době objevují i v české próze, jsou tu jen odrazem k překročení již zaběhlých kategorií individuálního, náboženského, společenského. Dávají nutné a hutné ukotvení, ale zvou k hledání nové kolektivity, soudržnosti, solidarity. Četli jsme ji v září během aktivistických meditací na Hoprichu během Festival of Memory, kde jsem si uvědomila, že právě společné čtení, diskuse a konkrétní jednání pro mě nesou potenciál naplnění a zhmotnění vizí, které při tichém sólo čtení vypadají jako utopie.

Valérie Fontaine: Entre ici et là-bas. Objevila jsem letos malé quebecké nakladatelství Fonfon, které vydává literaturu pro děti a věnuje se ADHD, prokrastinaci, úzkostem, bulimii nebo v této knize o ztrátě příbuzného smutku. Hodně se mi líbí jejich přímé pojmenovávání emocí. Láska je láska a smrt je smrt. Velmi cením jednoduchou formu, jakou se mluví o zásadních fenoménech. Bez patosu, tíhy nebo závanu nepřístupnosti.

Alena Dvořáková

To nejpodnětnější z mé četby v roce 2025 byly Pitínského Domácí potřeby, které mě nesmírně pobavily a překvapivě navrátily k Johnu Ruskinovi a jeho potýkání se s malebnem, potom Szalayův román Flesh (který mě potěšil nadvakrát, poprvé při četbě a podruhé, když zaslouženě dostal Bookera) a nakonec i Krasznahorkaiův Herscht 07769, kde to bylo naopak: nejdřív mě potěšil autor tím, že konečně dostal Nobela, a pak jsem si ze samé radosti dočetla i jeho náročného Herschta. Pokud jde o jinou literaturu než tu takzvaně krásnou, můžu vřele doporučit knižní esej Stena Vazzany Hříchy a zásluhy v Božské komedii: Dantovo contrapasso (v překladu Martina Pokorného).

Jan Havlíček

Běžeckých knih jsem nepřečetl mnoho, nicméně To the Limit Michaela Crawleyho rozhodně stojí za zmínku. Ukazuje nám, že vytrvalostní běh není ani tak činností, v níž se prosazují především silní a odolní jednotlivci, ale mnohem spíš sdílenou fyzickou aktivitou, která se podílí na utváření komunity a do níž se může zapojit prakticky kdokoli, přičemž její klíčovou charakteristikou je společný pohyb, a obdobně jako ve své předchozí knize (Out of Thin Air) nás učí uvažovat o běhu v nových pojmech, tentokrát se jedná třeba o slabost, křehkost, veselost nebo společenství.

Anna Kudrnová

Přijde šílenství a bude mít tvé oči... Pozor! Pohov! Claire Kilroy je jako lehce groteskní bad trip do dnů ženy pečující na plný úvazek o malé dítě. Společně putují říší medvídků, úsměvů, osamělosti a téměř biblického vzteku. Znamená to prokousávat se statisícem banálních sysifovských úkonů, mezi záblesky štěstí balancovat nad propastí, kterou okolí nedokáže nebo odmítá vidět, navzdory předpokládané univerzálnosti této životní etapy bolestně postrádat pochopení. Tak jako jiné ponory do temnot mysli je možné i tohle období s dávkou štěstí, oporou – zde z nečekaného místa – a následnou integrací proměnit v posilující zkušenost. A pak vztyčit prostředníček do tváře blahosklonné představě o mamince na mateřské.

Vojtěch Jírovec

Vzhledem k množství poslouchaných podcastů si vybavím spíš je, ale i tak se mi dařilo číst víc než v minulých letech. Třeba Olivera Lovrenského, kratší prózy Annie Ernaux, Zpěv sirén od Tomáše Forró, konečně i Topeckou školu Bena Lernera. Na podzim si mě pak získala knížka Life After Cars, kterou dali dohromady autoři amerického podcastu War On Cars. Je jako záchvěv naděje a sounáležitosti ve chvílích, kdy sleduju zoufalou debatu o tom, jak mají vypadat česká města, nebo na kole kličkuju běžným provozem na Praze 8 a vlastně kdekoliv jinde.

Jan Pipek

Už jsem si zvykl neuvádět vždy knihu, resp. knihy absolutně nové, tyto jsem ani nečetl poprvé, nový je pouze jejich kontext. Asimovovi (I, Robot, 1950) i Čapkovi (R.U.R., 1920) roboti totiž vplouvají do naší doby jako polití živou vodou. Ačkoliv ve svém aktuálním ztělesnění (obvykle) postrádají pohyblivé tělo, lze s nimi zažít nejedno mrazení či mrzení, stejně jako je může pociťovat čtenář obou děl. Mrazení z toho, jak Čapkovo lidstvo postupně a ochotně ztrácí samo sebe, a nakonec není podstatné, kdo trpěl mesiášským komplexem, kdo hořel touhou po poznání, a kdo jen „dělal svoji práci“. Mrzení z toho, že ty (ne)slavné Asimovovy zákony robotiky prostě ne a ne fungovat, z čistě praktických důvodů. Rozhodně doporučuji se k těmto klasikám vrátit a pak se spolu s oblíbeným jazykovým modelem pustit do hledání paralel (a odlišností) se současným děním okolo umělé inteligence.

Hana Slívová

Letos myslím na dvě knížky. Básník, germanista a šampión v rytmizaci textu Pavel Novotný vydal po Zápiscích z garsonky, Dědkovi a Babičce další sbírku, ve které svérázně a bez okolků i patosu mapuje, co v jeho životě (ne)zanechali příbuzní. Mistr je věnovaný otci, umělci a bohémovi Pavlu Novotnému staršímu (1951–1989), který svému synovi chyběl, i když mezi námi ještě fyzicky byl.

A pak je tady kniha s názvem Krev je jenom voda. Jako když se na vrcholku hory uvolní sněhová vrstva a sune se pomaličku k úpatí. Bere s sebou všechno a všechny, pro katarzi cestou není místo. Coby čtenářku mě ten pohyb fascinuje, chci u něj být od začátku do konce, bez přestávky, do noci místo spaní, než se uvaří brambory k obědu, v kavárně u společného kafe, když si můj milý pročítá texty na obalu právě zakoupené desky. Tu knížka napsala Slovenka Jana Micenková a u nás ji vydaly Větrné mlýny ve skvěle svižném překladu Kláry Vičíkové. Servíruje přímý přenos rozkladu jedné sídlištní rodiny. Je to plastický obraz lidského neštěstí, manipulace na různých úrovních vztahů, zoufalost plodící další zlo. Matka alkoholička, do jejíž postavy Micenková nacpala všechnu tragikomičnost zneuznaných umělkyň, otec, který nedokáže odejít, a dcera, která si nepřeje nic jiného než najít své místo na světě. Když už se zdá, že ho má, lavina trochu zrychlí a vratké základy strhne s sebou. Micenková píše přesně, věcně, nemilosrdně, lavině pravidelně strká palivo, a ačkoliv je dlouho zřejmé, že tohle nedopadne dobře, napětí dokáže udržet až do konce.

Barbora Sojková

Tenhle rok jsem hodně přemýšlela o lásce a osobních vztazích, a taky jsem poprvé pořádně cestovala po Francii. Obě dvě témata se spojila v největším čtenářském zážitku tohoto roku, totiž Passion simple od Annie Ernaux. Tuhle sice tenkou, ale o to naléhavější knížku jsem nepřečetla jednou, ale rovnou třikrát v rozmezí čtyř měsíců. Ač jsem se Ernaux nějakou dobu mimoděk vyhýbala, po přečtení Passion simple jsem následně přečetla další čtyři její knihy a její poslední, Le jeune homme, právě rozečítám. Passion simple má jen asi padesát stránek, nekomplikovanou příběhovou linku a pro Ernaux typické strohé psaní. Pro potřeby literární ankety v Béčku je nutno zmínit, že v knize nikdo nikam neběhá, jen se v ní čeká na bezejmenného muže, jehož jediný pohyb je pár kroků od vrátek k hlavním dveřím. V tom čekání je ale všechno: emoce, naděje, zklamání, selhávání paměti a vytváření nových vzpomínek.

Petra Tajovský Pospěchová

Vandrbuch od Huga Hromase je knížka spíš o cestách než o běhu. A jestli je o běhu, tak o běhu na hodně dlouhou a místy spletitou trať, kterou je život svérázného kuchaře, co ji napsal. I když by to tak mohlo vypadat, Vandrbuch není knížka o jídle. Je to vyznání, je to metodická příručka, je to filosofický spis. Občas proloženo nějakým receptem. Málokterý profesionální psavec by dokázal napsat spis takhle upřímný, bytostný a přitom pokorný. Vandrbuch má dva svazky a nejlíp uděláte, když si je rovnou objednáte oba. Což je samo o sobě cesta: v běžné distribuční síti Vandrbuch nenajdete, je třeba objednat přímo od Huga nebo z jiného knižně nezvyklého zdroje jako je web udirny.cz.

Petr Vizina

Zbigniew Rokita: Králové střelců. Polský reportér Rokita měl geniální nápad postavit vedle sebe dějiny pogromů a penalt. Sport, který se hraje „od srdíčka“ a kde sudí „pískají rovinu“, vypadá vedle krutých a zkorumpovaných režimů málem nevinně, což je pouze zdání. Jestli vás zajímá, který sovětský krutovládce byl „baculatý levý záložník s mizernou technikou“, kdo stojí za vzestupem a pádem klubu Anži Machačkala nebo jaká vášeň spojovala Si Ťin-pchinga s papežem Františkem, je to kniha pro vás. Netahejte politiku do sportu? Už tam dávno je. Vždycky byla.

Antiqa et nova. Nóta o vztahu mezi umělou a lidskou inteligencí. V debatách o „umělé inteligenci“ se stále jasněji vyjevuje naše pojetí člověka a také, že pro pojmenování technologických vynálezů často nemáme nic lepšího než archetypy a starodávné mýty. Zatím netušíme, jestli je AI jen další bublinou nebo zda jsme na prahu nové průmyslové revoluce. Krátký text, který k uvažování o AI připojil Vatikán, je poznámkou (nótou), která má trochu rozfoukat opar technologického mysticismu.