Malý poklad

V posledním čtyřverší patnáctého zpěvu Pekla se objevuje pozoruhodné běžecké přirovnání, zcela nečekaný detail, který ovlivňuje vyznění celého zpěvu (právě na tyto verše okazuje T. S. Eliot ve svém nejvlivnějším eseji „Tradice a individuální talent“ jako na příklad obrazu, který nevyplynul z předchozího textu, ale setrvával v básníkově mysli, dokud se neobjevila vhodná příležitost, aby v kombinaci s jinými pocity, výrazy a obrazy dal vzniknout něčemu novému). Jedná se o jedinečnou zmínku o běžeckém závodě u Verony, který se konal pravděpodobně od roku 1208 na oslavu vítězství Verony v bitvě s hrabaty ze Svatého Bonifáce a rodinou Monteků, a to vždy o první neděli postní (po roce 1450 pak na Tučný čtvrtek). Běžci závodili nazí a vítěz získal zelené sukno, poslední pak dostal kohouta, s nímž se musel vrátit do města a snášet posměšky občanů.

K účastníkům tohoto závodu Dante přirovnává svého učitele Brunetta Latiniho (ca. 1220–1294). „Pak se otočil a připomínal ty, kdo u Verony závod o zelené sukno běží, a vypadal jako ten, kdo vítězí, nikoli jako ten, kdo prohrává.“ (Poi si rivolse e parve di coloro / che corrono a Verona il drappo verde / per la campagna; e parve di costoro / quelli che vince, non colui che perde. Inf. XV, 121–124) Setkává se s ním na rozpálených píscích sedmého kruhu Pekla mezi sodomity, skutečná povaha jeho provinění však zůstává nejasná. Někteří (jako André Pézard) tvrdí, že jeho hlavním hříchem bylo sepsání encyklopedického díla Li Livres dou Trésor (zkráceně Trésor, Poklad) ve francouzštině namísto rodné italštiny, v níž už dříve napsal nedokončenou výpravnou báseň Tesoretto (Malý poklad), která měla na Danta nezpochybnitelný vliv a ve své době byla nejdelší italsky psanou básní. Jiní poukazují na jeho odmítnutí podřídit se politické nadvládě monarchie a upřednostňování městských států (Richard Kay) nebo jej obviňují z manicheismu (Peter Armour). Nicméně Dante si jej velmi váží, vyká mu, a přestože se neodvažuje sestoupit dolů z vyvýšené cesty, po celou dobu k němu sklání hlavu a pozorně mu naslouchá.

Celý rozhovor se odehrává za pohybu. Dante sice navrhuje, aby se posadili, ale Brunetto rázně odmítá s tím, že kdo by se jen na chvíli zastavil, zůstal by ležet stovky let a nedokázal by se bránit útočícím plamenům (v. 37–39). Ke konci zpěvu se pak ukazuje ještě jeden důvod ke spěchu, zezadu se blíží další skupina hříšníků, s nimiž se Brunetto nesmí setkat (v. 118; proč tomu tak je, není zřejmé – společníci Brunetta Latiniho jsou převážně vzdělanci a literáti, kdo však jsou ti, kteří víří prach v jejich stopách?). Brunetto předpovídá Dantovi vyhnanství (v tom si jsou jejich životy podobné) a ten je do té míry, nakolik bude jeho svědomí čisté, připraven nástrahám osudu čelit, ačkoli si je dobře vědom skutečnosti, jak náročné to může být (v. 91–96).

Odvíjejí se před námi dvě stezky vedoucí k věčnosti, malá a velká. Tou první je cesta pozemská, za niž je Dante vděčný právě Brunettovi (v. 85–87), jenž mu ji ukázal svým dílem, zejména italsky psaným Tesorettem, v němž přežívá i po smrti (v. 119–120). Dantův skutečný poklad však nespočívá v žádném encyklopedickém díle ani v jeho Komedii, ale ve směřování k životu věčnému, a na této druhé cestě mu není průvodcem ani Brunetto, ani Vergilius, ale Beatrice, pro niž zapisuje vše, s čím se setká a co vyslechne, a doufá, že jí to na konci své pouti předloží k výkladu a komentářům (v. 89–90). Při jejich posledním vzájemném setkání Beatrice na Danta z dálky pohlédne, usměje se – a poté se obrátí k věčnému prameni, zdroji všeho bytí a poznání (Par. XXXI, 90–91).

Brunetto čerpá svou sílu z díla, které vykonal. Vypadá jako vítěz navzdory tomu, že je poslední – musí dohnat skupinu, za níž zaostal, ale především zůstává v Pekle, ve věčném pohybu a bez naděje na spočinutí. Jak upozorňuje T. S. Eliot: „Emoce příslušné pasáže tkví v tom, jak je odsouzený Brunetto jedinečný a jak vyniká: tak obdivuhodná duše – a tak zvrácená.“ (T. S. Eliot, „Dante“, přel. M. Pokorný, in: týž, Křesťan – kritik – básník, Praha: Argo 2019, s. 46) Nezdá se nám, že by byl Dante ve svém odsudku tak přísný. Brunetto nepředstírá, že by byl vítěz, pouze nám tak připadá. Dante jej v mnohém následuje a víc než kdo jiný dokázal přežít ve svém díle, ale jeho cíl je jinde. Spíše než touha setrvat ve vzpomínkách budoucích generací jej pohání jeho vlastní vzpomínka na úsměv Beatricin.

–––

Poznámky: Závod Palio del drappo verde se stále běhá. Podrobnosti ohledně termínu, trasy a přihlášek naleznete na https://www.paliodeldrappoverde.it.

V textu se opíráme především o překlad a poznámky Roberta a Jean Hollanderových (Dante Alighieri, Inferno, New York: Anchor Books 2002).

–––

Dantovský příspěvek Jana Havlíčka vyjde v devátém čísle časopisu B.