Mám sen

Eda Caesara Two Hours

Ed Caesar: Two Hours. The Quest to Run the Impossible Marathon (New York: Simon & Schuster, 2015)

–––

Prostor a čas v lidském vnímání někdy vytvoří kompaktní uzavřený celek, jakousi bublinu, na jejímž povrchu se zrcadlí hranice lidské přirozenosti a možností, které jsou člověku dány. Pokud se nám podaří tímto povrchem proniknout, jako bychom se ocitli v novém prostoročasu, ve světě, v němž naše vlastní sebepochopení podléhá jiným měřítkům a kritériím, než na jaká jsme byli doposud zvyklí. V 50. letech 20. století byla takovou bublinou míle za čtyři minuty, nyní by se jí mohl stát maraton pod dvě hodiny. Základní podmínky jsou splněny: vzdálenost, která hraje v lidském vztahování se ke světu zásadní roli, a čas vyjádřený celým číslem v základních jednotkách. Záleží tedy jen na tom, jak blízko je daná meta hranici mezi možným a nemožným, přičemž nijak nevadí, že se jedná o metu zcela arbitrární. Naopak, v této arbitrárnosti se vyjevuje samotná podstata sportu coby dobrovolného zápolení, resp. snahy o zlepšení vlastní výkonnosti a dovedností v rámci předem vymezených (umělých) pravidel.

Ještě před deseti nebo patnácti lety by se hranice dvou hodin v maratonu zdála být čirou utopií. Nyní se na silnicích světových metropolí dějí věci, při jejichž sledování se nám tají dech. Nejlepší vytrvalci světa opustili stadiony a plně se soustředí na velké městské maratony. V jejich podání už maraton není čistě vytrvalostní disciplínou, ale kombinací vytrvalosti a závratné rychlosti. Ačkoli italský trenér Renato Canova už dlouho tvrdí, že žádné závody ve vytrvalosti neexistují, vždy jde o rychlost a o to být v cíli dříve než ostatní, pravděpodobně jen málokoho z nás napadlo, jak přesně lze jeho slova vztáhnout i na maraton. Maraton pod dvě hodiny se stal něčím, o čem lze reálně snít.

Britský novinář Ed Caesar v knize Dvě hodiny (New York 2015) popisuje nejen cestu za tímto snem, ale především ty, kdo jej sní a kdo se na této cestě pohybují. Zúročil v ní zkušenosti s psaním obsáhlých textů pro časopisy jako The New Yorker, The New York Times Magazine, The Atlantic nebo Outside, a navzdory tomu, že sám dříve neběhal, odvedl skvělou práci. Caesarova kniha tak potvrzuje pravidlo, že pro napsání dobrého textu o sportu není třeba být vynikajícím sportovcem, dobrým spisovatelem však ano. Pravděpodobně ještě nikdo před ním nevěnoval tolik času přímým rozhovorům s africkými, zejména pak keňskými běžci. Díky jeho úsilí před námi vyvstávají jedinečné osudy běžců, které jsme doposud vnímali jen jako neporazitelné stroje na rekordy. O tom, jak zaběhnout maraton pod dvě hodiny, o tréninku, výživě či nejnovějších technologiích vyvíjených výrobci sportovní obuvi se příliš nedozvíme. K tomu všemu se Caesar dostal více až ve svých loňských reportážích pro Wired z přípravy rekordního maratonského pokusu Nike v italské Monze. Ve Dvou hodinách jde především o příběhy nezdolné vůle, odhodlání a odevzdanosti, selhání i boje o holé přežití, které jsou s vrcholovým sportem spojeny.

Hlavním hrdinou je nepochybně Geoffrey Mutai, který v roce 2011 dokázal zvítězit v Bostonu i New Yorku, navíc v traťových rekordech. Sledujeme jej nejen při jeho snaze o další velké vítězství a zaběhnutí světového rekordu, ale i ve vzpomínkách na dobu, kdy vyrůstal v keňském Equatoru a později v Rongai, na trénink v Kapng’tuny, na dobu, kdy jako kluk jen těsně unikl smrti při vyvražďování vesnice znepřáteleným kmenem. Představa, že afričtí běžci jsou obdařeni zázračným talentem a stačí jim přijet na libovolný evropský závod a bez většího úsilí jej vyhrají, je samozřejmě nesmyslná. Jejich talent je podpořen roky tvrdého tréninku a dřiny, často v podmínkách, které by s nimi většina z nás nevyměnila ani za světový rekord nebo olympijské vítězství. Šance, že se jim podaří prosadit na světové scéně, není o nic větší než pravděpodobnost, že se ani nedožijí věku, v kterém by mohli velké maratony vyhrávat. Úspěch samotný však pro ně také nemusí být definitivní výhrou, jak ukázal tragický osud olympijského vítěze z Pekingu a jednoho z nejlepších maratonců historie Sammyho Wanjirua.

V souvislosti se snahou o zaběhnutí maratonu pod dvě hodiny jsme svědky dvojího paradoxního pohybu. Aby člověk něco takového dokázal, musí překonat vlastní přirozenost a do jisté míry se stát strojem, dokonale fungujícím mechanismem, který za jasně definovaných ideálních podmínek předvede bezchybný výkon, jak tomu mělo být při zmíněném pokusu v Monze. Ze tří běžců, kteří o prolomení dvouhodinové hranice usilovali, se jí však dva, Lelisa Desisa a Zersenay Tadese, ani nepřiblížili. Nastavené tempo udržel pouze Eliud Kipchoge, který dokázal maratonskou vzdálenost zdolat za fantastických 2:00:25. Jeho výkon nijak neumenšuje skutečnost, že pokus neprobíhal za podmínek odpovídajících regulérnímu závodu (vodiči střídající se na trati v průběhu pokusu, časté občerstvování mimo občerstvovací stanice apod. – spíše než o závod se jednalo o zaběhnutí Fastest Known Time s podporou) a výsledný čas nemůže být uznán jako světový rekord (podobně jako nebyl Mutaiovi uznán za světový rekord jeho vítězný čas z Bostonu 2011 kvůli nevyhovujícím parametrům bostonské trati). Byl to Kipchoge, kdo musel dvě hodiny běžet tempem 2:51/km. Doprovodný elektromobil ani nové boty za něj jeho práci neodvedly. Ve výsledku se tak Nike v Monze povedlo především vytvořit nádherný dvouhodinový portrét nejlepšího vytrvalce současnosti. Namísto stroje jsme se setkali s člověkem, kterého jsme doposud prakticky neznali.

Obdobně největší zásluhou Caesarovy knihy je, že nás oprošťuje od strojového vnímání člověka. Afričtí běžci pro nás přestávají být nerozlišitelnou masou navzájem zaměnitelných neosobních a neporazitelných strojů, ale stávají se konkrétními lidmi, s nimiž se chceme setkávat, hovořit a závodit. Nakonec i my můžeme snít sen o maratonu pod dvě hodiny, neboť všichni jsme příslušníky stejného lidského rodu. Jen projevit srovnatelnou míru pracovitosti, odhodlání a odvahy jako běžci z náhorních plošin východní Afriky.

–––

Text o knize Eda Caesara Two Hours vyšel v pátém čísle časopisu B (jaro 2018).

Jan Havlíček – @jan_havlicek

Jan Havlíček je běžecký trenér a redaktor časopisu B.
Více »