Midnight Runner
Ve třetím čísle B jsme otiskli dvě ukázky z jednoho z nejvýraznějších románů české prózy 80. let 20. století, Půlnočních běžců Zdeňka Zapletala. Ukázky byly doplněny krátkým rozhovorem, který s autorem vedl fotograf Dušan Tománek. Celý rozhovor nyní zveřejňujeme i na tomto místě. V tištěné podobě bohužel došlo hned v úvodní otázce k chybě, kdy se místo správného názvu románu Půlnoční pěšci objevuje podruhé název románu předchozího, Půlnoční běžci. Za vzniklou chybu se velmi omlouváme.
–––
Půlnoční běžce jste napsal v „pomalé“ době, naopak Půlnoční pěšce v době hodně rychlé. Jaký máte vztah k tempu pohybu, tempu doby? Jak vnímáte tempo? Jaký má tempo vliv na „kvalitu života“?
I v pomalé době se dalo žít hodně rychle. Já doufám, že jsem tak žil.
Ještě v pomalejší době se třeba narodil rock and roll. Je fakt, že tenkrát, v osmdesátých letech, tolik lidí neběhalo. Dokonce jsem byl jako běžec mimo stadion rarita. Někteří se za mnou ohlíželi, jiní si ťukali na čelo. Běhal jsem jako dorostenec závodně střední tratě a přespoláky. Po jednom vyhraném závodě mi medaili předával sám Emil Zátopek. Později jsme vedle sebe čurali na záchodě. Já se nechlubím, já vzpomínám, jak říkává v podobných situacích B. Polívka. Ale k tempu. I když jsem později běhal rekreačně, tempo jsem se snažil udržovat vysoké, samozřejmě úměrné k délce trati. Byl jsem z těch pošetilců, co běhají se stopkami. Závodil jsem sám se sebou. Dělám to vlastně tak trochu pořád, s tachometrem na kole a s aplikací pro nordic walking. Tempo pohybu je, pravda, vzhledem k věku značně pomalejší, než bývalo, ale vždycky když sám sebe porazím, tak mě to potěší. A když ne, vítězi to přeju.
Myslím si, že i psaní, aspoň to moje, má a musí mít jisté tempo. Píšu každý den dopoledne. Tři až čtyři hodiny maximálně. Řekl bych, že ve vysokém tempu. Vím, že po tu dobu jsem schopen ho udržet. Většinou to, co napíšu, potom druhý den mažu.
Doba je rychlá. Často je třeba přizpůsobit se a držet její tempo. Je třeba ale taky umět vypnout, odpočívat a relaxovat, odříznout se od systému a tu rychlou dobu nechat někde venku, ať si tam v rychlém tempu blbne.
Trochu blbá otázka, ale musím. Běháte? Můžete prozradit kolik, jak často, v jakých časech, jaké máte kecky, jaké jíte výživové tyčinky, kdo Vás trénuje. Pokud běháte ve skupině, aplikujete styl „talking“, pokud ano, o čem si povídáte?
Bohužel kvůli zranění už běhat nemůžu. Jezdím ale na kole, a když to kvůli počasí nejde, nordicky chodím. V tempu, samozřejmě. S těma „keckama“ a „výživovýma tyčinkama“ jste mě ale pobavil, takže rád odpovím. Když jsem běhal závodně, měl jsem tretry a „maratonky“, tenkrát se tomu tak říkalo, značky Botas. Někteří se tenkrát zmohli na východoněmecké tenisky značky Zeha. Taky jsem je chtěl, ale to nebylo nic proti mým vysněným tmavě modrým semišovým adidaskám, v jakých běhali muži, co reprezentovali, nebo se dostali do ciziny. Nikdy jsem je neměl. Když jsem pak běhal rekreačně, vystřídal jsem spoustu značek. Otec žil v emigraci, takže mi kecky pravidelně posílal. Tři nejlepší značky, co jsem měl, byly Brooks, Adidas a Nike. V tomhle pořadí. Výživové tyčinky tenkrát nebyly. Žrali jsme Glukopur (hroznový cukr) a běžně dostupné vitamíny a před závody si natírali nohy kafrovou mastí Calovat. To byla veškerá chemie.
Ve skupině jsem běhával jen při tréninku na stadiónu, pak už vždycky sám. Myslím, že běh, stejně jako psaní, je osamělá činnost. Člověk má být podle mě při běhu jen sám se sebou a být sám sebou, vnímat sám sebe, myslet na svoje věci nebo jenom počítat kroky. Proto styl „talking“ jako běh moc neuznávám. Jeho příznivci ať prominou, ale na mluvení jsou kavárny a hospody.
Jsou běžci sexy? Jsou pěšci sexy? Kdo víc?
Ono hodně záleží na tom, kdo běží nebo kdo jde. (ano, úsměv) … Pro mě je nejvíc sexy, jak některé běžkyně krásně voní. Míjím nějakou a pak ještě pár desítek metrů mám tu její vůni v nozdrách.
V mém vnímání jsou sexy běžci i pěšci tím že jsou Půlnoční. Možná to zní trochu omezeně, ale je to, jako když posloucháte jeden a ten samý kytarový riff furt dokola. Proč běhají v noci, do tmy, do nikam, do samoty? Je v tom nějaká očista, sprcha, uvolnění?
Jak už jsem řekl na začátku, běhání bylo v osmdesátých letech spíš výjimkou. Hodně lidí běhat chtělo, ale styděli se, a tak vyráželi večer, aby je nikdo neviděl. Znám takové lidi i dneska. Konečně noční běhy se staly hitem. Já jsem psal Půlnoční běžce právě v této době. Nikdo neběhal o půlnoci. Jenom ten „snový runner“ v mém románu, co měl představovat symbol naděje, změny a nové doby. Název Půlnoční běžci byl původně v jednotném čísle a v angličtině. MIDNIGHT RUNNER. Byl to nápis na teplákovce, kterou otec poslal z Kanady mojí dceři. Strašně se mi to líbilo. Musel jsem to obšlehnout. Ten titul knihy jsem měl dřív, než jsem ji vůbec začal psát. Myslím si, že to její obsah značně ovlivnilo.
Kde je podle Vás cíl? V suchu a bezpečí – jako že už je to za námi? Ve tmě?
Běhání je návyk, je to potřeba, je to droga, je to posedlost, je to životní styl. Energii a úsilí, které do běhu nebo jiné sportovní činnosti člověk vkládá, mu plně nahradí to, co přijde po tom. To je možná cíl. To opakování, ta cesta, trať, na kterou se znovu a znovu vydáváme a z níž se vracíme. Nevím, jestli existují endorfiny, nikdy jsem žádného neviděl, ale něco určitě funguje. Když se pohybuju a když si potom svlíkám zapocený dres, cítím se očištěný, lepší, skoro nic mě už ten den nemůže rozhodit. Možná intenzivněji vnímám, že žiju a jsem právě šťastný. Proto jdu do toho znovu. Dokud to jde.