Naskočili na pás, ale spojení neztratili

Touha uchopit, podržet a zachovat okamžik, který se každému pokusu o vlastnění vždy znovu vysmekne. Krátký moment, kdy vědomí zpomalí natolik, že je možné pozorovat, nikoliv analyzovat, co se právě udává. Tělo se v tutéž chvíli maximálně odevzdává, zpevňuje břehy toku času. Inscenace Runners, při jejíž tvorbě se spojili režiséři Vít Neznal a Rostislav Novák ml. s choreografkou Dorou Sulženko Hoštovou a performery a tanečníky Tinou Afiyan Breiovou, Sabinou Bočkovou, Viktorem Černickým a Ethanem Lawem na jevišti zhmotňuje překotnost lidského pinožení.

Azyl78, letní scéna Jatek78, se divákům otevřel po několikaměsíčním divadelním vakuu, vítal v pražské Stromovce rozmanité produkce od činohry po nový cirkus a znovu zdůraznil nenahraditelnost živého setkávání mezi umělci a publikem. Právě zde byli uvedeni Runners.

Stan, ukrajující z nezměrného vnějšku alespoň díl pro spočinutí, intimitu a vydělenost, je hned na začátku odňat a unáší ho vítr. Osobní se tak vydává všanc, oči všech hledí na performerovu odhalenou momentálnost. Ta se přitom odvíjí z většiny především na ohromném běžeckém pásu, pro inscenaci zvlášť sestrojeném ve Velké Británii, který stan vyměřoval (nebo jenž byl stanem zakryt?). Pás před námi nestojí odkrytý od začátku, což implikuje, že doba sériových běžců tu nebyla vždy. Předcházela jí fáze spočinutí ve stanu.

Nevíme však nic o této době před. Naší souputnicí a společnicí je překotnost. Každý z performerů tak vypráví svůj příběh na běžeckém pásu. Jako tkadlec se pravidelně vrací na začátek, osnovou mu je pravidelný rytmus, podpořený fantastickou hudbou v podání strun Jana Čtvrtníka a Veroniky Linhartové. Na mé repríze se v jednu chvíli spustil silný letní déšť, který do šapitó Azylu78 bubnoval s takovou urputností, že performery z rytmu na moment zcela vyvedl. Uvolnil je i diváky ze sevření připravené formy a nechal v otevřenosti. Zkušenost zostřené vnímavosti vůči spolubytí, kdy už nehledím jen před sebe, ale opravdu kolem sebe, byla miniaturním záchvěvem proměňujícího potenciálu divadla.

Představení ve mně vyvolalo otázky, které ani s odstupem několika týdnů neztratily na intenzitě.

Co zůstane v prostoru poté, co jím proběhnu?

Performeři vypráví své příběhy o touze zachytit okamžik, zmizet v bezčasí pohybu, být nejlepší a nejrychlejší. Jejich přání i historky z dětství však utichají, slova po rozkmitání vzduchu zvolna uplývají. Poklus, taneční krok, jízda na kole i pohyb v Cyr wheelu prorážejí s odhodlaností prostor, ale je otázkou, zda není jejich povrch příliš kluzký na to, aby v prostoru alespoň část z nich ulpěla. Můžeme, pro cokoliv se rozhodneme, ale k čemu vlastně? Tvůrci chápou běh jako způsob existence současného člověka, přičemž momenty ve vzduchu jsou pojímány spíše jako nevědomé tápání ve snaze zorientovat se v proměňujícím se světě než jako prahy spojující jeden dopad s druhým.

Co vnímám, když úplně zpomalím?

Umělci odpovídají na neustálý klokot světa hrou. Probíhat, vybíhat i odbíhat vědomě. Dovolit si i při maximálním výkonu otázku. Přiznat si únavu a nechat celé tělo, aby ji přijalo. Hledat vlastní nové způsoby, jak přivést osobní na scénu veřejného. Třeba na běžecký pás Černického jízdu na kole či jemnou fascinaci nad nafukovacími balonky nebo Breiové tanec mezi rozsypanými zrnky písku. V důsledku se tedy nejedná o úzkostné oddělování soukromého od veřejného, ale o jejich tvůrčí prolnutí. V momentu maximálního zrychlení, kdy nelze rozeznat jednotlivosti, rezonuje celou bytostí jen spojitost. Čas se najednou neodečítá z vnějších změn, uschlých kytek nebo stárnoucí babičky, ale prochází samotným pohybujícím se.

Ani závěrečné zrychlování pásu a nutnost udržet tempo, které kladou na performery nárok extrémní koncentrace a přesnosti, nevedou k jejich izolaci. Rytmická živá hudba přesně reagující na každý dopad i burácející a mohutně povzbuzující publikum jako by podpíraly běžce a podržovaly moment, po nějž je dech propojen s krokem.

–––

Runners
Cirk La Putyka
(premiéra 8. 6. 2021, Azyl78, Praha)

Režie a koncept: Rostislav Novák ml., Vít Neznal
Choreografie: Dora Sulženko Hoštová
Dramaturgie: Petr Erbes, Viktor Černický
Scénografie: Pavla Kamanová, Vít Neznal
Kostýmy: Mikuláš Brukner, Kristina Záveská
Hudba: Jan Čtvrtník, Veronika Linhartová
Světelný design: Jiří (Zewll) Maleňák
Produkce: David Ostružár
Hrají: Sabina Bočková, Viktor Černický, Tinou Afiyan Breiová, Ethan Law
Délka: 70 min