Nepřítomný pohled

Pokud bychom hledali film, který by nám dokázal přiblížit Barkleyho maratony (Barkley Marathons), pak by jím mohl být Stalker, pomineme-li ovšem specifický smysl pro humor, jímž se vyznačuje zakladatel závodu Gary „Lazarus Lake“ Cantrell a který Stalkerovi zcela chybí. Podobně jako pro cestu do Zóny je třeba mít pro účast v Barkley dobrý důvod (který popíšete v průvodním eseji zasílaném spolu s přihláškou), jinak nebudete připuštěni na start. Ale ani to mnohdy nestačí. Vybírá si účastníky Lazarus nebo snad závod sám? Běžci nevědí, co je přesně v lesích státního parku Frozen Head v Tennessee čeká. Jejich postup je pomalý a stává se čím dál obtížnějším, a to jak v průběhu jednoho závodu, tak od jednoho ročníku k dalšímu. Nástrahy okolního prostředí nejsou zanedbatelné, ale s ubíhajícím časem se rozhodujícím faktorem čím dál víc stává vlastní nitro, které je s okolím provázané a navzájem na sebe reagují. Barkley je past, složitý systém pastí, který se neustále mění. Nejde jen o úpravy trasy, k nimž pořadatel přistupuje na základě úspěšnosti účastníků v předchozím ročníku, ale i o střídání denních dob a směrů postupu v rámci jednoho závodu, a především o náhlé, často extrémní změny počasí, jimiž je oblast proslulá. Jediná jistota, kterou závodníci mají, je, že to nebude lehké.

Tři delší dokumentární filmy, které v posledních letech o Barkley vznikly, však nemají se Stalkerem prakticky nic společného. Nelze přitom jednoduše říct, že se jedná o promarněnou příležitost. Jakékoli pokusy o nápodobu by pravděpodobně vyzněly rozpačitě. Snaha zachytit, co zažívají závodníci v lesích Tennessee, navíc naráží na omezené možnosti přístupu na trať. Filmaři jsou tím do značné míry odkázáni na dění v kempu, který je centrem závodu, a na výpovědi jednotlivých protagonistů, ti však nemohou a nedokážou říct mnoho. O povaze událostí za žlutou závorou, u níž je start a cíl každého okruhu, tak nejlépe vypovídá nepřítomný pohled Johna Kellyho v dokumentu Where Dreams Go to Die. Oproti tomu nejúplnější obraz závodu a jeho historie poskytuje film The Barkley Marathons: The Race That Eats Its Young, k jehož vzniku dal podnět skvělý článek Leslie Jamison „The Immortal Horizon“ napsaný v roce 2011 pro časopis Believer. Hlavní postavou dokumentárního filmu Anniky Iltis a Timothyho Kanea je pořadatel závodu Lazarus Lake, své místo v něm však mají i další spolupořadatelé (včetně pana Barkleyho, po němž je závod pojmenován, nebo kluka, který hraje na trubku „Večerku“ těm, kdo závod nedokončí) a celá řada účastníků aktuálního ročníku (2012) i ročníků předchozích. Zbývající dva dokumenty se soustředí především na své hlavní hrdiny, Garyho Robbinse v případě Where Dreams Go to Die a Nicky Spinks u Last Woman Standing, a místy sklouzávají k zbytečné dojemnosti. Při pohledu na křenícího se Lazara je přitom jasné, že celé je to dost sranda (v tomto směru je ve Where Dreams Go to Die povedená úvodní animovaná pasáž, která ve zkratce shrnuje, o co v závodě jde) – navzdory tomu, že může jít o život.

Vracíme se tím k nejvýraznějšímu rozdílu mezi Barkley a Stalkerem. Jako bychom do Zóny vstupovali z opačných konců. V Barkley se rozléhá smích Lazara Lakea, zatímco Stalkerovou Zónou nás provází filosofování a mudrování Spisovatele. Také Profesor se zdá být spíš ideologem než přírodovědcem, kdežto na trať Barkleyho maratonů vyráží fyzici (Brett Maune), chemičtí inženýři (Jared Campbell), datoví analytici (John Kelly), počítačoví specialisté (Brian Robinson), … Na postavy Stalkera často hledíme zezadu, z druhé strany, s ničím takovým se v Barkley nesetkáme. Barkley se obrací k našemu světu, nikoli do Zóny. Stalker se cítí být v Zóně doma. Pozoruhodné pojítko mezi Barkley a Stalkerem pak představují knihy. Na trati Barkley jich není málo, běžci se k nim však vztahují jako k věcem (vytrhnutím stránky odpovídající jejich startovnímu číslu stvrzují průchod kontrolním stanovištěm) a nikdo je ve skutečnosti nečte (bezútěšné názvy knih nanejvýš odkazují k situaci, v níž se běžci nacházejí). A není to jen proto, že se jedná převážně o brak, nikoli o Ťutčeva jako ve Stalkerovi. Jenže pro Martišku ze závěru Stalkera představují knihy její vlastní Zónu. Martiška se zdá být opakem účastníka Barkley. Sama se kvůli tělesnému postižení nepohybuje a okolními věcmi manipuluje silou vůle, přebývá především ve vlastní mysli. Cílem závodníka je naopak v časovém limitu fyzicky absolvovat předem stanovenou trasu závodu. Běžci, z nichž většinu tvoří přírodovědci nebo technici, během závodu testují vlastní hypotézy o světě i o sobě samých. Síť věcí, v níž se snaží závodníci zorientovat, jako by měla jen málo společného se sítí slov a myšlenek u Martišky. Jenže dělicí linie mezi nimi je tak tenká a Zóna není ničím jiným než hraničním pásmem, které je spojuje i rozděluje.

–––

The Barkley Marathons: The Race That Eats Its Young
(USA 2014)
Režie: Annika Iltis, Timothy Kane

Where Dreams Go to Die
(USA 2017)
Režie: Ethan Newberry

Last Woman Standing
(Velká Británie 2019)

Režie: Ellie Green, Matt Green

–––

Více se o Barkley dočtete v článcích Vojtěcha Jírovce a Táni Zabloudilové, které vyšly v osmém čísle časopisu B (jaro 2020), a také v komiksu Jindřich Janíčka Kdesi v Tennessee.