Óda na artikulaci pohybu

Čtyřiadvacet mužských těl připravených na startu. Sedmnáct států nervózně vraští čelo, zatíná pěsti, napíná na gauči šíji a fandí. Quebecké léto 1976, 20 °C a montrealský Olympijský stadion, běh na 110 metrů překážek. Za 13,30 sekund je jasno.

–––

Francouz Guy Drut probíhá jako první, famózní čas, na stupínek, medaile, hymna. Co se ale v těch 13 sekundách stalo? Jaký potenciál nese každých podobných 13 sekund? Krátký dokument ze 70. let, který artikuluje jednotlivé momenty Drutovy tělesné exponovanosti a divákovi je v podobě pohybové skici předkládá, je fascinující sondou do nesamozřejmosti překážkového běhu.

Jeho funkčnost přitom nevychází z estetického ideálu, jejž se snaží každý běžec či běžkyně dosáhnout. To však neznamená, že pohyb sám rezignuje na krásu (zde vaší pozornosti doporučuji text Niny Vangeli, publikovaný rovněž na tomto webu, která zastává opačný pól a v „rozcapenosti“ překážkového běhu nespatřuje krásného zhola nic), jen nad její estetickou průkazností převažuje rys totálnosti. Vysvětlím hned vzápětí. Funkčnost pohybu podle mě pramení z rytmické participace, kdy žádná část těla nezůstává z pravidelného pohybu vyloučena. A právě to je krása; totálnost, kdy se tělo stává uskutečňující se možností a v každém pohybu se rodí nově.

Dokument akcentuje skrze zpomalený, téměř muybridgeovský, obraz a sametově altové voice-over komentáře onu nehierarchičnost, kdy noha není víc než ruka, protože se obě stejnou měrou podílejí na odrazu, skoku, dopadu i běhu samém.

nikdy nic jen tak
vším pronikej totálně
proskoč prostorem

Sledujeme trénink, během něhož se rozeznívá celé tělo. Zůstane-li byť jen jediný sval jinde a jindy, ne tady a teď, pohyb sám nese stopy takové ruptury. Přítomnost naopak ustavuje kontakt s realitou, neboť se skrze dech a rytmus mění běžcův vztah ke světu. Z masy fungující na základě vlastních nepochopitelných mechanismů se každým odrazem, skokem a dopadem stává partner. Ten sice občas usvědčuje ze slabosti, ale nikdy běžce nezašlape. S trpělivostí zve na horizont, který byl doteď – dokud se běžec rytmu vzpíral, nechtěl se jím nechat vést nebo mu nedůvěřoval – skrytý.

Dokument ukazuje na příkladu Guy Druta dva zdánlivé paradoxy. Totiž že při ekonomii pohybu, kdy běžec používá jen tu část těla, kterou potřebuje, a ostatní udržuje v modu bdělosti, může relaxovat, aniž by jediná z akcí přišla nazmar. Je jasné, že takové rovnováhy nelze dosáhnout na povel. Lze ji však trénovat. Pokorné vědomí vlastní zaťatosti je prvním krokem k dlouhé práci na uvolnění. Pořád ale platí, že svět, jehož reliéf běžec každým pohybem nově utváří, je partner něžně objímající, nikoliv despota ignorující lidskou křehkost. Druhým paradoxem je potom zkušenost jednoho dlouhého nepřerušovaného pohybu, a to i navzdory zdání, že určité prvky nesou větší důležitost, a zaslouží si proto oddělení od zbytku. Drut dosvědčuje, že noha, jež koordinuje pohyb, rychlost, síla, odraz i jasná intence musí zůstat pevně propojeny. Jakmile je jednomu přiřknuta větší váha, celek se hroutí do neharmonické změti tělesných projevů. Svébytnost jednotlivých momentů se přitom ve sjednocení s ostatními nijak neumenšuje ani v celku nezaniká. Jen je vetknuta do neohraničené dynamiky, kde už nehraje roli stará logika privilegií.

vnímej šum-ruch-dech
nic není nad-pod tebou
propojen jsi vším

A právě v letmých záblescích takového sjednocení se objevuje totálnost, kterou jsem na začátku přiřkla překážkovému běhu a provázala ji s krásou. Intelektuální nástroje při setkání s ní nervózně padají z rukou. Zato každá sekunda tréninku i závodu po totálnosti dychtí, úsilím se běžec disponuje k jejímu přijetí. Svědčí o ní tedy všichni, kdo se s drzou vytrvalostí nevzdávají touhy po vztahu s realitou. Sami jsou tak možností, která se každým odrazem i dopadem uskutečňuje.

–––

13 Seconds
(Francie 1976)

Režie: Jacques Ribaud
Délka: 11 min
Kamera: Henri Garnier, Jacques Ribaud
Střih: Jean-Hubert Boyer
Zvuk: Jean-Hubert Boyer
Komentář: Roger Thomas