Per aspera ad astra

„Omnia fluunt omnia mutantur“ – všechno je v proudu, všechno se mění. A vše, co je v pohybu, je nuceno překonávat překážky; teprve překážky vytvářejí zajímavé odchylky jakéhokoli běhu, překážky vyzývají a vedou k originálním řešením, individualizují pohyb. Kameny na dně řeky nutí stružky vody volit nové postupy. Překážky se nám staví do cesty přirozeně, nebo si je stavíme před sebe sami – to pak nazýváme hrou. Tak zvaná pravidla her jsou seznamem překážek, které musí hráč překonávat. K překážkám her patří i různé předměty, většinou nazývané hračky nebo také sportovní nářadí – švihadlo, pálka, míč. Ve hře zvané poezie je překážkou forma, rytmus, rým. Ve sportu jsou to omezení prostorem, časem a zmíněnými pravidly hry.

Zdolávání překážek v běžném životě mnoho krásy nepřináší. V každodenním zápase se lidé přes překážky ošklivě pachtí. Pokud někdo zdolává překážky s elegancí, bude to pravděpodobně taneční nebo cirkusový umělec. Anebo jezdec na závodním koni, zvířeti elegantním v každém záchvěvu svého pohybu. V běhu přes překážky se závodící člověk nikdy koni krásou nevyrovná.

Z nezkrotné lidské soutěživosti vznikla jedna obtížná sportovní disciplína – překážkový běh. Závodníci při něm mají velmi jednoduchý, jakkoli náročný úkol. Nevypadají však u toho tak hezky jako koně; běh přes překážky není pro lidské bytosti příliš slušivá disciplína. Překážky jsou vysoké natolik, aby bylo reálné je zdolat, ale také dost vysoké na to, že je prakticky vyloučeno, aby běžci vypadali dobře. Nemají onu krásu svobodného běhu, krásu skoků takových i jiných, hodů oštěpem či diskem, při nichž může mít tělo sportovce antické, archetypální vzezření i prožitky. Ve vrcholném okamžiku nad překážkou se závodník ošklivě rozcapí. Řekněme si na rovinu, že běh přes překážky nepatří mezi esteticky lahodící a narcisistické disciplíny.

Naše posuzování krásy pohybu se odvíjí od ideálního pohybu, kterým je od pradávna pohyb taneční. Ono prakticistní rozcapení nad překážkou nemá v tanci místo (leda za zcela speciálních, tréninkových, estetizovaných či provokativních okolností). Samo sebou, krása není cílem sportovního výkonu. A přece, podvědomě ji očekáváme, vyžadujeme; jaké hluboké uspokojení přináší divákům přece pohled na krásná, vznosná, vznešená těla afrických a amerických černých sportovců. Nebo naopak vzpomínka na antické atlety. Běh obecně poskytuje eleganci těla prostor; ten překážkový, ustavičně cukavě přerušovaný poněkud kazí krásu plynulého běhu. Odklání se od tanečnosti, a přiklání k čiré výkonnosti, prakticistní dravosti.

Jestliže tedy překážkový běh nepatří mezi ty, které poskytují pastvu pro oči, a metafory z něj odvodíme pouze laciné, čím tedy přitahuje? Nemůže to být mentální ponoření maratonského běžce do plynutí toku pohybu, ani rozkoš z položení se do vzduchu jako při sprintu. Je to tedy snad typ jakési sázky. Jako když si děti říkají: Vsaď se, že tohle nedokážeš! Ostatně pouhý maratonský běh se právě začíná přežívat; naše neklidná doba hledá větší vzruch. Posledním ozvláštněním běhu přes překážky je parkour, relativně nová a mladistvá disciplína.

A pokud jde o mytologizaci běhu přes překážky – ten ještě čeká na svého Murakamiho, který oslavil v jedné ze svých knih běh na dlouhé tratě (O čem mluvím, když mluvím o běhání).