Osamělost rozhněvaného mladého muže

Osamělost přespolního běžce

Martin Šrajer
07. května 2020

Britští filmaři z řad „rozhněvaných mladých mužů“ se na přelomu padesátých a šedesátých let zaměřili na životní zkušenost příslušníků pracující třídy. Neopomíjeli přitom ukázat, jakou roli v dělnické kultuře hrál sport. Nejvíce pozornosti se mu dostalo v dramatu o horníkovi, který se prosadí jako profesionální hráč rugby Ten sportovní život (This Sporting Life, 1963), a v Osamělosti přespolního běžce (The Loneliness of the Long Distance Runner, 1962), adaptaci stejnojmenné povídky.

Za „rozhněvaného mladého muže“ byl jedním divadelním kritikem původně označen dramatik John Osborne. Charakteristiku si vysloužil v roce 1956, po uvedení své hry Ohlédni se v hněvu (Look Back in Anger). Protagonistou realistického dramatu je mladý rebelující intelektuál dělnického původu, odmítající akceptovat pokrytectví britské společnosti. Termín začal být později spojován s řadou dalších mladých spisovatelů, píšících o hrdinech nespokojených s možnostmi, které jim život coby příslušníkům pracující třídy nabízel. Některé z těchto postav byly dost ambiciózní, aby se svůj sociální status pokusily změnit. Jiné pouze hledaly způsoby, jak účinně ventilovat svou frustraci z toho, že omezující třídní zařazení překonat nedokážou. To byl případ protagonistů románu V sobotu večer, v neděli ráno (Saturday Night and Sunday Morning) a povídky „Osamělost přespolního běžce“, dvou nejznámějších literárních děl spisovatele Alana Sillitoea, předního představitele britské dělnické literatury.

Obě díla se nedlouho po svém vydání dočkala filmových zpracování, k nimž Sillitoe zároveň napsal scénář. Jejich výroba byla možná díky nezávislé produkční společnosti Woodfall. Tu založil již zmíněný John Osborne společně s kanadským podnikatelem Harrym Saltzmanem, jehož později proslaví produkování bondovek, a režisérem Tonym Richardsonem, který inscenoval Ohlédni se v hněvu na divadle. Richardson měl stejně jako jeho kolegové Lindsay Anderson nebo Karel Reisz ambici prorazit také u filmu. Zavedené britské výrobní společnosti ovšem málokdy nabídly příležitost tvůrcům bez mnohaleté praxe ve filmovém průmyslu. Na něco takového neklidným začínajícím režisérům, toužícím vyjádřit své stanovisko, scházela trpělivost. Teprve Woodfall jim i navzdory jejich nezkušenosti nabídl příležitost točit filmy, nad nimiž měli plnou uměleckou kontrolu.

Prvním filmem společnosti bylo filmové zpracování Ohlédni se v hněvu (1958), které i díky herecké účasti hollywoodské hvězdy Richarda Burtona zaznamenalo dostatečně velký úspěch, aby mohla vzniknout řada dalších oceňovaných snímků. Komik (The Entertainer, 1960), Kapka medu (A Taste of Honey, 1961) nebo Takové milování (A Kind of Loving, 1962) nabídly vítanou alternativu ke komfortní tvorbě středního proudu, jež život pracujících nereflektovala buď vůbec, nebo silně zkreslujícím způsobem. Filmy Woodfallu si postupně vydobyly respekt kritiků i mnohých zavedených filmařů. Během následujících dvaceti let byly nominovány na více než 120 různých filmových cen, z nichž 58 vyhrály.

Filmová produkce Woodfallu z let 1959 až 1963, zastřešovaná označením „britská nová vlna“ nicméně nepředstavovala úplné odmítnutí britské kinematografické tradice. V některých ohledech navazovala na dokumenty o pracujících, které ve třicátých letech točili tvůrci jako John Grierson, Paul Rotha nebo Basil Wright. Problémy britské společnosti zobrazovali z pozice obyčejných pracujících a snažili se co nejpravdivěji ukázat každodennost těch, kdo jinak byli z britského mainstreamu vytěsňováni.

Podobně mnohé klasické komedie věhlasného anglického studia Ealing již v minulosti pracovaly s reálnými lokacemi, regionálním přízvukem nebo mluvou dělníků. Hraným filmům o pracujících pak přímo předcházely formálně nekonvenční dokumenty hnutí Free Cinema, které kulturu pracující třídy a třídní rozvrstvení společnosti neidealizovaly, ale často k nim zaujímaly kritické stanovisko. Estetiku těchto filmů spoluurčovaly nově dostupné technologie jako přenosný cívkový magnetofon Nagra a lehké kamery Arriflex a Éclair, zpopularizované francouzskými průkopníky stylu cinéma vérité. Uvedená technika umožňovala natáčet dokumentaristickým stylem přímo v ulicích. Pohotový naturalistický přístup k tvorbě, opírající se o improvizaci a neherce, pak mnozí režiséři z okruhu Free Cinema přenesli do svých hraných filmů.

–––

Britské dělnické kultuře se od padesátých let začali kromě spisovatelů a filmařů pozorněji věnovat také mediální a kulturní teoretici jako Richard Hoggart, jeden z pozdějších zakladatelů věhlasného birminghamského Centra pro současná kulturální studia. Podle něj importovaná americká nebo francouzská kultura v poválečné Británii ohrožovala tradiční podobu života pracujících, neboť zejména pro mladší generaci byly produkty zámořské popkultury atraktivnější než škrobená zábava jejich rodičů. Cizorodé prvky jsou přítomné také ve filmech britské nové vlny. Zejména Osamělost přespolního běžce nechronologickým vyprávěním, zrychlením obrazu nebo užitím současné jazzové hudby prozrazuje okouzlení britských režisérů a kameramanů francouzskou novou vlnou. Právě tyto nekonvenční postupy ovšem filmům přidávaly na atraktivitě v očích mladého publika, hledajícího alternativu k „oficiálnímu“ umění.

Britská nová vlna totiž stejně jako literární tvorba rozhněvaných mladých mužů představovala reakci na vládu konzervativců, která sice lidem zajistila relativní blahobyt, ale navýšení příjmů zároveň nemělo dopad na společenskou segmentaci. Zdrojem nespokojenosti mladých intelektuálů tak mnohdy nebylo strádání, ale využívání materiální saturace obyvatelstva k odvedení pozornosti od strukturální nerovnosti a dalších problematických záležitostí veřejného života. Osamělost přespolního běžce zachycuje odmítnutí mechanismů pomáhajících udržet status quo velmi přesně.

Sillitoeova povídka nabízí čtyřicet stránek sardonických výpadů proti autoritám a institucím. Jejich původcem je dospívající Colin Smith, který se kvůli krádeži peněz octnul v nápravném zařízení. Ředitel ústavu považuje za nejlepší prostředek převýchovy sportovní aktivitu. V Colinovi objevuje nadaného běžce, jehož potenciál chce vytěžit během tradičního přespolního závodu. Právě během něj nám Colin v retrospektivách odkrývá svůj dosavadní život a rekapituluje vztah k ovdovělé matce i k řediteli, kterým ve skutečnosti pohrdá, což se projeví i na chlapcově závěrečném aktu vzdoru, po němž – stejně jako ve filmu V sobotu večer, v neděli ráno (1960) – následuje trest a obnovení pořádku. Aby Sillitoe mohl svůj literární experiment proměnit v celovečerní film, připsal do scénáře několik podzápletek propojujících jednotlivé retrospektivy. Zarámování příběhu běžeckým závodem nicméně zachoval.

Colin v podání Toma Courtenaye se od jiných protagonistů britských filmů z daného období liší svým samotářstvím a introspektivním zaměřením. Oproti postavám Richarda Burtona v Ohlédni se v hněvu a Alberta Finneyho ve filmu V Sobotu večer, v neděli ráno nedává svou zlobu tak výrazně najevo. Namísto toho, aby se svým společenským zařazením bojoval, v doslovném i přeneseném významu před ním utíká. Jako podklad pro jeho symbolický protest proti systémovému bezpráví slouží přespolní běh, který je coby individuální sportovní aktivita metaforou mladíkova samotářství a oddělenosti od jeho méně vzdorujících vrstevníků.

Sport ve filmu slouží zároveň jako prostředek nápravy a převýchovy mladých rebelů, kteří jsou takto vedeni k akceptování stejných hodnot a stejných společenských cílů, které sleduje majorita. Z každoročních přespolních závodů, v nichž chovanci nápravného zařízení soutěží se studenty elitního gymnázia, zjevně profituje zejména ředitel pasťáku. Colinovo vítězství by zvýšilo věhlas instituce a ředitelův sociální kapitál. Sport tudíž v duchu marxistické teorie slouží jako prostředek společenské kontroly, umožňující zneužívání cizího výkonu pro vlastní obohacení.

Sám Sillitoe se nijak netajil svým odporem ke sportu. Sportování chápal právě jako nástroj k zotročení těla a mysli, který pomáhá zachovat kolektivní pořádek. V Osamělosti přespolního běžce je spisovatelův odmítavý postoj nejzřetelnější na Colinově zřeknutí se atletické kariéry. Díky své kondici by zřejmě mohl být běžeckým reprezentantem. Běhání a z něho plynoucího výsadního postavení ale nakonec nevyužije pro vlastní prospěch, ale k podrytí systému. Možná i díky tomu, že jeho otec byl vedoucí odborů, projevuje Colin přes svůj výrazný individualismus silnou náklonnost k pracující třídě. Stejně silný je jeho odpor vůči těm, kdo s pracujícími nenakládají čestně. Jeho závěrečné rozhodnutí nepodřídit se a sabotovat závody tak lze v obecnějším smyslu chápat jako odmítnutí preferovaného modelu disciplinace a vykořisťování. Nejenže odmítá hrát hru, zpochybňuje samotnou její podstatu.

Dříve zmíněný Richard Hoggart chápal britské sportovní kluby jako místa zesilující vědomí třídní příslušnosti a utužující přátelství mezi pracujícími. Sillitoe naopak zastával názor, že sport vyvolává rozpory uvnitř třídy. Profesionální sportovci podle něj obývají jiný svět než ti amatérští, třídní bariéry jsou tím posilovány. Ke štěpení skupin sportovních diváků zase dochází kvůli jejich fandění různým týmům. Fanoušci jiných klubů se stávají nepřáteli. Věrnost týmu je důležitější než věrnost dané sociální skupině, následkem čehož dochází k rozbití třídní jednoty. Pro sdělení filmu je klíčová jednak ona v názvu obsažená osamělost – takže žádné hoggartovské posilování kolektivu sportováním –, jednak fakt, že Colin běháním nedokáže nic změnit. Změnu (myšlení) značí teprve jeho rozhodnutí sportu se zřeknout.

Protiautoritativní vyznění příběhu se v kombinaci s karikaturami patriarchálních figur a zesměšňováním konzumního způsobu života dobovým cenzorům nezamlouvalo. Jeden ze schvalovatelů označil film za otravnou komunistickou propagandu. Kvůli jejímu politickému stanovisku Osamělost přespolního běžce zavrhli také někteří kritici. Ty ovšem ještě více znejistil dříve zmíněný stylistický manýrismus, v němž spatřovali zřetelný vliv francouzské nové vlny. Styl filmu přitom předjímal Richardsonův příklon k ještě odvážnějším formálním experimentům, nápadně se projevující hned v následujícím Tomu Jonesovi (1963), za kterého obdržel Oscara.

Rozverná kostýmní komedie se stala mezinárodním hitem a ohlašovala konec syrových realistických dramat a nástup hravějších a barevnějších filmů ze swingujícího Londýna. Neznamená to ovšem, že by filmy přejímající perspektivu pracující třídy byly zapomenuty. Stanou se významnou inspirací pro pozdější představitele britského sociálního dramatu, jako je Ken Loach, Mike Leigh nebo Andrea Arnoldová, kteří ve svých filmech ukazují, že britský třídní systém o padesát let později stále produkuje osamělé běžce, pro které není prioritou vyhrát závod a posloužit tak systému, ale uniknout své sociální determinaci.

–––

The Loneliness of the Long Distance Runner
(Velká Británie 1962)

Scénář: Alan Sillitoe
Režie: Tony Richardson
Producent: Tony Richardson
Kamera: Walter Lassally
Střih: Antony Gibbs
Hudba: John Addison
Hrají: Tom Courtenay, Michael Redgrave, Joe Robinson, Alec McCoven, James Bolam, James Fox
Délka: 104 min