Poznámky k tréninku poštovních holubů a orientačních běžců
Jon Day: Homing. On pigeons, dwellings, and why we return (London: John Murray, 2019)
–––
Poštovní holubi svou schopností vracet se na jedno konkrétní místo vynikají mezi všemi ptáky. Jejich domovem není jen určitá oblast, ale jeden jediný holubník, jediné hnízdo, k němuž najdou cestu i ze vzdálenosti několika set až tisíc kilometrů (nejdelší zaznamenaný let absolvoval roku 1845 holub vévody z Wellingtonu, který během 55 dní uletěl 8700 kilometrů z ostrova Ichaboe u pobřeží Namibie do Londýna), přičemž využívají celou řadu orientačních technik. Mezi tréninkem poštovních holubů a orientačních běžců se tak nabízejí souvislosti, které se pokusíme ve stručnosti shrnout v následujících poznámkách, vycházejících z četby pozoruhodné a krásné knihy Jona Daye Homing.
Obdobně jako začínající orientační běžci také mladí holubi využívají ke své orientaci především výrazné linie. Z počátku, ve fázi učení označované jako pilotáž (pilotage), při svých letech sledují silnice, železniční tratě, řeky a jiné dobře rozpoznatelné linie, kterých se mnohdy drží, i když nepředstavují nejvýhodnější cestu domů. Po několika měsících začnou holubi volně prozkoumávat okolí domova v doletové vzdálenosti (ranging). Mnohdy zůstávají mimo holubník hodiny, někdy i celý den, a seznamují se s nejvýznačnějšími body, podle nichž se budou po zbytek života při svých návratech domů orientovat. Ranging hraje v získávání navigačních a orientačních schopností holubů klíčovou roli. Holubi se sice v jeho průběhu mohou ztratit a uletět, ale bez tohoto několik měsíců trvajícího období se nenaučí bezpečně nalézt cestu domů a nelze je vypouštět z větších vzdáleností. Stejně tak orientační běžci, kteří se nepřestanou spoléhat na linie a nezačnou k orientaci využívat záchytné body, nikdy zcela nezvládnou navigaci a pohyb v náročnějších terénech.
V následujícím tréninku jsou holubi vypouštěni z různých směrů a ze stále vzdálenějších míst od domova. Délka letu postupně narůstá od několika málo až po desítky kilometrů. Významnou roli hrají i proměnlivé podmínky, na něž si holubi musí zvyknout. Za špatné viditelnosti, větru nebo deště je navigace výrazně ztížena. Zatímco při dobrém počasí dokážou zdatní holubi i po dlouhou dobu udržet průměrnou rychlost letu kolem 80 kilometrů v hodině, za zhoršených podmínek tato rychlost výrazně klesá a zvyšuje se pravděpodobnost neúspěchu při návratu domů. Tréninkem si tak holubi vytvářejí mapu širokého okolí tvořenou nejen liniemi a záchytnými body, ale u větších vzdáleností i výraznými geografickými prvky, jako jsou hory, jezera nebo pobřeží.
Pro komplexní navigaci však nestačí pouze dobrý zrak a paměť, spolu s mapou je nutné začít používat také kompas. Zatím stále nesvedeme definitivně vysvětlit navigační a orientační schopnosti holubů, je však zřejmé, že pro určení směru letu, zvláště pak při letech na velmi dlouhé vzdálenosti, je zásadní orientace na základě polohy slunce a vnímání magnetického pole Země. V momentě, kdy už máme mapu, rozumíme jí a dokážeme s ní zacházet, je důležité umět ji zorientovat za pomoci kompasu, naučit se pracovat s hrubým azimutem a udržet směr i v obtížném terénu a za snížené viditelnosti.
Další teorie vysvětlující orientaci holubů za letu už nejsou tolik všeobecně přijímané. Mezi ně patří například Papim a Wallraffem zastávaná představa o čichové orientaci vycházející z předpokladu, že holubi dokážou vnímat pachové gradienty v ovzduší a s jejich pomocí si vytvářejí olfaktorickou mapu okolí, podle níž se na svých cestách řídí. Přirovnat bychom to mohli k využití vrstevnic při orientačním běhu, které však má, alespoň pro orientační běžce, mnohem větší význam. Oproti tomu Dayem rovněž zmiňovaná Sheldrakeova teorie morfogenetického pole představuje pro orientační běžce ještě bláznivější fantazii než pro chovatele holubů.
Kdo však ví, co holubi ve vzduchu a orientační běžci v lese skutečně dělají? Běžce sice můžeme v tréninku stínovat a na základě GPS záznamů dokážeme analyzovat jejich postupy, ale u holubů jsme odkázáni pouze na GPS tracking, případně velmi omezené pozorování jejich letu ze země. A na naši představivost. Jon Day popisuje, jak chvíle strávené nad mapou představami, kudy jeho holubi právě letí, patří k tomu nejhezčímu, co je s chovem poštovních holubů spojené. Krásnější je už jen čekání, v němž se naděje mísí s úzkostí. Hodiny strávené pozorováním oblohy a očekáváním, kdy a zda se holubi vrátí – dlouho předtím, než je návrat vůbec možný, a dlouho poté, kdy už jsou vítězové dávno v cíli. Také my netrpělivě vyhlížíme, kdy se běžci vynoří z lesa, představujeme si, kudy běží, doufáme, že se jim nic zlého nestalo, a máme radost, pokud všichni v pořádku dorazí domů.
–––
Text o knize Jona Daye poprvé vyšel v osmém čísle časopisu B (jaro 2020) věnovaném orientačnímu běhu.