Takovou opuštěnost jsem dosud nezažil

Werner Herzog: O chůzi v ledu. Mnichov–Paříž (Praha: Kalich, 2015). Přeložila Jana Vymazalová.

–––

Evropu křižují kroky poutníků. Jejich cesty vytvářejí na první pohled neznatelnou síť, podhoubí, z něhož žijeme, jejich pomalý pěší pohyb formuje prostor, který obýváme. Fyzická námaha, úsilí, které je třeba při chůzi vynaložit, spojuje chodce se světem. Dává mu zakusit, že se nejedná o pouhou halucinaci, sen nebo smyšlenku. Je zdrojem důvěry, kterou ve svět coby bytosti obdařené vědomím máme, ale i víry, že jejím prostřednictvím dokážeme ovlivnit jeho běh.

Zcela pochopitelné je pak přesvědčení Wernera Herzoga, že pokud přijde za vážně nemocnou filmovou kritičkou a historičkou Lotte Eisnerovou z Mnichova do Paříže pěšky, uzdraví se a bude žít dál. Vyrazil prakticky ihned, 23. listopadu 1974, vybaven okovanými pohorkami, bundou, kompasem a sportovním vakem obsahujícím jen to nejdůležitější přes rameno. Jeho pouť skončila 14. prosince. O čtyři roky později vydal knihu poznámek, které si cestou psal (Vom Gehen im Eis, 1978).

Pohyb, který v Herzogových zápiscích sledujeme, je dvojí: vnější, směřující k Lottě Eisnerové, odvíjející se v krajině napříč Německem a Francií, a vnitřní, zavíjející se do nitra a vedoucí k samotě. „Krom toho jsem tehdy taky chtěl se sebou být sám.“ Jeden od druhého však nedokážeme oddělit. V průběhu pouti s tím, jak se Herzog přibližuje Paříži a Eisnerce, se jeho samota prohlubuje a vzdálenost od ostatních lidí narůstá, kraj je liduprázdný a opuštěný, přespává v prázdných chatách a stodolách, setrvává s odpadky a jablky ponechanými na stromech od podzimu, doprovázejí jej myši a káňata (nakonec i postavení chodce v motorizovaném světě není nepodobné odpadku odhozenému u silnice). Rytmus chůze se stává dominantním, převažuje nad problémy s nohami a přenocováním, a navzdory počasí je postup rychlejší a souvislejší. Zcela oprávněně jeho zápisky končí větou „už několik dní umím létat“.

Čím více Herzog proniká do tkáně světa, tím plynulejší jsou přechody mezi jeho vědomím a okolní skutečností. Mnohdy v jediné větě přechází od popisu prožitého a viděného ke snu nebo fikci. Vše se odehrává v souvislém proudu. „Všechno je šeď v šedi.“ Únava, mokro a zima znemožňují jakákoli ostrá rozlišení a stěžují myšlení (Herzog nám předkládá záznamy, nikoli úvahy). Déšť, sníh a osamělost doprovázené silným větrem jsou živly, v nichž se odehrává převážná část pouti. Zmínky o nich představují refrén, jenž drží zápisky pohromadě a utváří jejich strukturu, refrén, jenž nám nejsilněji dává pocítit fyzickou povahu pouti.

Co však dodává poutníkovi sílu, aby pokračoval dál, aby svou cestu dokončil? Chvíle strávená u rodného domku Johanky z Arku, úsměv Eisnerky. Jak napsala Simone Weilová, „pouze imaginární výhody dodávají energii k neomezenému úsilí“.