Tohle není závod, ale životní zkouška

„Je běžné veřejnosti utajeno, jak se na závod přihlásit?“ ptá se v úvodu filmu Barkleyho maratony: závod, který vás sežere zaživa (The Barkley Marathons: The Race That Eats Its Young, 2014) dokumentaristka Annika Iltisová jeho zakladatele Lazaruse Lakea. „No to není, když se každý rok stovkám z nich podaří přijít na to, jak to udělat,“ říká pobaveně postarší Američan s výrazem, který prozrazuje, že přihlašování je všechno, jenom ne standardní. Podle jednoho z účastníků musíte zvládnout sérii ninjovských úkolů, aby vaši přihlášku vzali. „Musel jsem normálně složit zkoušku, jako ve škole,“ směje se Jared Campbell, jediný člověk, kterému se povedlo třikrát Barkleyho maratony dokončit. Přitom všem, co je o závodu známé, to z drobného běžce a dobrodruha dělá téměř úkaz. Z úspěšně přihlášených pořadatelé každý rok vyberou čtyřicítku, která by mohla pokus uběhnout 130 mil během šedesáti hodin v lesích v Tennessee alespoň přežít. Vybraným čtyřiceti přijde poštou místo gratulace kondolence.

Barkley je sportovní událost, u které se můžete docela dlouho dohadovat, jestli to celé není jenom něčí vtip. Šance, že tento závod zaběhnete, je dost malá. Během třiatřiceti let jeho existence dokončilo všech pět kol ve stanoveném čase jen 15 závodníků. Trvalo celých devět let od jeho založení, než se našel člověk, kterému se to povedlo. Dokumentární film Barkleyho maratony: závod, který vás sežere zaživa, zatím nejkomplexnější filmové zpracování tohoto specifického orientačního běhu, to hned zkraje vysvětluje jasně. Barkleyho maratony nejsou prostě závod, který absolvujete a za nějakou dobu na něj zapomenete – je to zkouška všeho, čím jste si mysleli, že jste.

Aby vás v lesích v Tennessee na startovní čáře chtěli, musíte dokázat, že na to máte. Ale abyste sem chtěli vy sami, musíte mít alespoň jeden ze tří předpokladů: absolutní posedlost běháním, smysl pro absurdní humor a touhu podrobit se životní zkoušce. Pokud nejste z Tennessee, potřebujete ještě jízdenku nebo letenku, za přihlášku ale utratíte jen dolar a šedesát centů. Jedinou další podmínkou účasti je přivézt s sebou mezinárodní poznávací značku auta vyrobenou ve vašem státě a při opakované účasti například košili pro „Laze“.

„Dřív jsme chtěli po lidech přivézt bílou plátěnku, už jich ale mám hrozně moc. Potom jsme zadali vozit ponožky, těch už mám taky dost, tak mi teďka vozí flanelky,“ říká se širokým úsměvem bývalý účetní, který závod založil s partou kamarádů a pojmenoval ho po jednom z nich. „Říkali mi, že bych mohl chtít mnohem víc, ale nemyslím si, že by se sem pak hlásili lidi, kteří se hlásí teď. Takoví, kteří si to fakt užijou. I sebe navzájem. A taky, kdyby se někomu něco nelíbilo, za ten dolar šedesát se jim můžu jenom smát.“

Dokument o závodu zpočátku budí dojem mystifikační komedie. „Je trasa nějak označena?“ ptají se filmaři jednoho z organizátorů. „Ne, nic není označené,“ usmívá se. „Běžci mají mapu a kompas.“ Každý si svůj vlastní plánek zalesněných kopců může večer před závodem maximálně zkorigovat pohledem na mapu, kterou organizátoři nechají kolovat. „Pokud to mají blbě, je to jejich problém,“ krčí rameny Lazarus. Není také jasné, kdy přesně závod začíná. V období od půlnoci do poledne druhého dne po registraci může signál zaznít kdykoliv. Když pak zakladatel oblečený v nové flanelce zatroubí na mořskou škebli, mají běžci hodinu na přípravu.

Oficiálně má závod délku 100 mil, trasa se však každý rok mění a podle těch, kteří ho doběhli, to ve skutečnosti může být až 130 mil. Průchod každého závodníka plnou délkou trati se kontroluje pomocí záchytných míst, kde jsou v nepromokavých obalech rozmístěny knihy. Běžci si z každé vytrhnou stránku označenou svým číslem a v cíli pak všechny vytržené stránky odevzdávají ke kontrole. Každý rok si organizátoři dají záležet na výběru knih s názvem co nejvíce trefným vzhledem k zoufalému stavu závodníků, ve kterém se velmi brzy ocitají, jako například „Co dělat, když se cítíte ztracený, sám a nevíte si rady“ nebo „Z pekla“. Jako by tento orientační běh vymyslel šílený knihovník.

O Barkleyho maratonech existuje nespočet fascinovaných textů. Film, který najdete i na YouTube, je ale tím nejlepším, čím můžete nasávání informací o této absurditě začít. Ačkoliv byl natočen v průběhu ročníku 2012, který byl v historii Barkley absolutní výjimkou – do cíle doběhli dokonce tři lidé –, získáte z něho dost dobrou představu o obtížnosti závodu. Závodníky vidíme běžet jak za bílého dne, tak v noci s čelovkami, vidíme je stoupat do prudkých kopců, sestupovat křovinatými stráněmi a procházet korytem potoka podél proslulé věznice. Na trati na ně čeká jen to nejhorší, včetně možnosti, že se počasí z relativního tepla změní na mráz. Ačkoliv dokumentaristé mají povoleno filmovat jen na některých místech trati, pohled na do krve rozškrábaná lýtka některých běžců už po prvním kole vám řekne mnohé. 63 % závodníků končí v roce 2012 už po čtyřiadvaceti hodinách, jen 15 jich v lese zůstává.

„Je dost lidí, kteří na to fyzicky mají,“ vysvětluje jeden z veteránů závodu, občanským povoláním fyzik Brett Maune. „Ale nezvládnou si všechno zorganizovat tak, aby nebyli dehydrovaní a měli v sobě dost jídla, nebo se zhroutí psychicky.“ Mnozí začínají už po dni beze spánku na trati halucinovat. Najíst se a napít dostatečně totiž tak docela nejde. Je navíc téměř nemožné projít trasu napoprvé bez doprovodu. Každý nově příchozí se proto drží někoho z těch, kdo už se o Barkley někdy pokoušeli. „Pokud nemáte dost veteránů, tak vám tu jenom běhá po lese banda zmatených lidí,“ směje se jeden z pořadatelů. O vysloužilém programátorovi, který se závodu účastnil ve svých sedmdesáti pěti letech a došel po dvaatřiceti hodinách chůze až do sousedního kraje, psaly dokonce New York Times. „Když tak posloucháte všechny ty příběhy o velkých očekáváních a příšerných, spektakulárních neúspěších… rád bych závod nedokončil docela obyčejně, jako všichni ostatní,“ říká v dokumentu skromný závodník.

Většinu diváků bude nejspíš závod po skončení dokumentu fascinovat natolik, že se pustí i do dalšího, na YouTube také dostupného filmu o Barkley s názvem Kde sny umírají (Where Dreams Go to Die, 2017). Jeho hlavní postavou je Kanaďan Gary Robinson, který se na maraton připravoval téměř desetiletí, a tak jeho pokusy zkoušku zdolat lámou srdce i divákovi, který sám žádný závod nikdy neběžel. I některé další ve filmu zaznamenané konce nadějí na zdolání závodu jsou nečekaně emotivní. Většina z nich je však úsměvných, i proto, že parta, která Barkley organizuje, neúspěch každého závodníka potměšile podtrhává smutným zatroubením na trumpetu a vrací tak diváka k pocitům ze sledování crazy komedie. Do filmu se tak dostává zvláštní směsice pobaveného nadhledu a respektu věnovaného Garyho odhodlanosti Barkley zdolat. Koneckonců na mnoha závodnících je patrné, že se v cíli ocitají skutečně na úplném konci svých sil. Jeden z místních běžců dosahuje osobního rekordu a dokončuje za nadšeného výskotu celá čtyři kola závodu, entuziasticky vybíhá rovnou do pátého, aby následně po několika desítkách metrů ulehl do listí vedle pěšiny a okamžitě usnul.

Třetím tipem pro ty, kteří propadnou fascinaci kultem jménem Barkley, je čtyřicetiminutový medailon Poslední žena (Last Woman Standing, 2019), který popisuje pokus jorkšírské farmářky a běžkyně Nicky Spinksové. Od zkušené veteránky ultramaratonů si někteří slibovali, že by mohla být první ženou, která 130 mil skrz lesy v Tennessee zvládne. „Muži běhají stovky let, ženy v podstatě zrovna začaly,“ říká v dokumentu Nicki a připomíná první závodnice v historii běhání vůbec, které byly z běžeckých tras násilím vyháněny. „Ještě to potrvá, než ženám po světě dojde, že mohou běhat taky, a teprve pak může určitý počet z nich běhat skutečně skvěle.“ I dokument o ní se, podobně jako ten o Robinsonovi, soustředí na přípravu běžců, včetně toho, jaké boty a oblečení si s sebou berou, kolik toho před závodem naspí a kolik toho sní. To všechno totiž může být klíčové. Pro Nicki navíc zdolání závodu není jenom pokusem o vlastní běžecký úspěch. „Myslíte, že letos by mohla poprvé doběhnout i ženská?“ ptá se provokativně Lazaruse při registraci. „Haha, myslím, že ne,“ zní očekávatelná odpověď. Jak se nenápadné britské běžkyni povedlo pokořit lesy v Tennessee, se můžete podívat zdarma na několika webech.

„Pro někoho jsou životním úspěchem tři kola, pro někoho jedno. A někteří se prostě jenom chtějí vrátit zpátky z lesa živí,“ říká autorům prvního zmiňovaného dokumentu jeden z místních, kteří tvoří závodu zázemí. Z výpovědí běžců je zřejmé, že jeho obtížnost je jednou z nejčastějších motivací, proč se přihlásit. „Dokud to nevyzkoušíš, nevíš, co všechno vydržíš,“ slyšíme opakovaně. Barkley se tak v pojetí filmu stává přímo spirituální zkušeností. A uvažuje tak o něm i jeho zakladatel, ačkoliv většinu času vypadá jako někdo, kdo to celé vymyslel, aby se mohl neúspěšným závodníkům potměšile smát. Podle Laze lidé na závod přijíždějí něco o sobě zjistit, otestovat svoji představu o úspěchu, neúspěchu a o sobě samotných. A ačkoliv dobrosrdečný Američan budí dojem někoho, kdo má prostě rád běhání a partu podobně naladěných lidí kolem sebe, je zřejmé, že je na to, co Barkley pro své účastníky znamená, skutečně pyšný. Jeho závod rozhodně není metou sportovních celebrit a potenciální sponzory by Jižan s charakteristickým přízvukem nejspíš osobně vyhodil. Pro všechny, kteří o něm ví, však reprezentuje cosi nejenom kuriózního, ale neobyčejně významného. I při pouhém sledování dokumentu má člověk pocit, že tenhle příběh je vlastně o všem.

„Ukazuje se, že většině lidí by bylo líp, kdyby měli v životě víc utrpení,“ komentuje v dokumentu zachycené utrpení běžců jeden z jeho kamarádů a pořadatelů. „Potřebují zkoušky, jako je Barkley. Pomáhají jim zjistit, čeho jsou schopní, co zvládnou, díky nim mohou být ve všednodenním životě sebevědomější.“ Podle něj se na závod často hlásí lidé, kteří mají několik titulů nebo jsou v životě jinak úspěšní. „Potřebují zdolávat pořád další a další hranice.“

Samotný nápad závod založit však vznikl z Lazova sarkasmu. Když v 70. letech z věznice Brushy Mountain State Penitentiary, kterou dnes závodníci na trase obcházejí, utekl James Earl Ray, vrah Martina Luthera Kinga, věděly o tom celé Spojené státy, z věznice se totiž do té doby nikomu utéct nepodařilo. Po třech dnech, během kterých Ray v okolních lesích urazil osm mil, však byl nalezen absolutně vyčerpaný a neschopný pokračovat. „Říkal jsem si: Cože? Osm mil? Zvládnul bych klidně 100!“ vzpomíná Lazarus, jak přišel na myšlenku pořádat závod, který téměř nemá obdoby. „Občas mi někteří naštvaně píšou, protože si myslí, že je to nějaká pocta Rayovi, ale je to přesně naopak.“

Dokumenty o Barkley nejsou nijak zvlášť pozoruhodné filmařsky. Obzvlášť Závod, který vás sežere zaživa však prokazuje velkou míru porozumění celé věci, díky které se mu daří ducha Barkleyho maratonů dokonale zprostředkovat – s veškerou vážností věnovanou události, která z běžců dokáže vymáčknout i to, o čem ani nevěděli, že v sobě mají, a smyslem pro humor zároveň. Samotný závěr dokumentu je pak přímo dokonalou tečkou. „Ahoj, jmenuju se Barry Barkley, tady v téhle části Tennessee mám farmu a kamarád po mně pojmenoval maraton, netuším proč,“ říká Američan v důchodovém věku, který se vedle Lazaruse před kamerou viditelně stydí, zatímco zakladatel maratonu se spokojeně kření. „Tady Barry nám hodně pomáhal s jinýma závodama, no, a když jsme připravovali tenhle, tak jsem si říkal, že je na něm něco, co mi Barryho připomíná. Teďka jsou Barkleyho maratony slavný po celém světě. Myslím si ale, že kdybychom to pojmenovali jinak, tak by se to neproslavilo.“

–––

The Barkley Marathons: The Race That Eats Its Young
(USA 2014)
Režie: Annika Iltis, Timothy Kane

Where Dreams Go to Die
(USA 2017)
Režie: Ethan Newberry

Last Woman Standing
(Velká Británie 2019)
Režie: Ellie Green, Matt Green

–––

Text Táni Zabloudilové věnovaný dokumentárním filmům o Barkley vyšel poprvé v osmém čísle časopisu B (jaro 2020).

Související článek: Nepřítomný pohled. Tři dokumenty o Barkley