Trenérské listy
Jan Hanč: Zanechané listy (Praha: Torst, 2019). Editor Michael Špirit.
–––
O atletice napsal Jan Hanč tři knihy (všechny společně s Miroslavem Horčicem). Svým rozsahem tak Hančovo atletické psaní výrazně doplňuje jeho dílo básnické. Stejně tomu bylo i v jeho životě, atletice a literatuře se věnoval od mládí až do své smrti – nejprve jako závodník, sprinter, později, od poloviny čtyřicátých let, v roli trenéra; a přestože jej atletika ani psaní neživili, nic z toho nedělal pouze „doplňkově“. Zásluhou Michaela Špirita se nám nyní dostávají do rukou také Hančovy dopisy z počátku šedesátých let adresované zejména jeho lehkoatletickým svěřenkám a lidem spojeným s atletickým prostředím. Ty jsou doplněny o fragmenty textů o atletice a dopisy bratrovi, psané povětšinou v první polovině let čtyřicátých. Především první zmiňovaná skupina textů nám však pozoruhodným způsobem přibližuje Hančovu autorskou a trenérskou práci.
„Všechno, co pocházelo z jeho obratného pera, psal přece v podstatě zprvu asi jen pro vlastní potěšení,“ napsal o Nietzschovi Robert Walser v jednom ze svých mikrogramů (v překladu Radovana Charváta). Jeho slova bychom nepochybně mohli vztáhnout i na Jana Hanče, neboť první věc, která čtenáře jeho listů zarazí, je množství, kolik jich zůstalo nedopsaných, případně neodeslaných; a také skutečnost, že tyto koncepty nezahodil a nezničil. Jako by mu šlo o samotný proces psaní více než o výsledek. Podoben běžci, který trénuje kvůli běhu samotnému. Nelze přitom říct, že by závody nebyly důležité, ale tím, co jej žene vpřed, kvůli čemu neúnavně usiluje o zlepšení a překonání sebe sama, je něco jiného než jen touha po vítězství. Hančovy dopisy nám odhalují jeho snahu o co nejpřesnější vyjádření a stylistickou dokonalost, o precizaci stylu, který je některými svými rysy blízký spíše Walserovi než Nietzschovi.
Lze však psát pouze pro sebe? „Milá Evo, doufám, že mne nebudeš považovat za obzvláštního blázna, píšu-li Ti, když Tě mám tak často příležitost vidět a hovořit s Tebou…“ Těmito slovy nezačíná další z Walserových mikrogramů, ale jeden z Hančových dopisů. Nejen v něm, ale ve většině jeho listů cítíme touhu po přátelství a porozumění, po sdílení alespoň části světa s ostatními, navzdory ostrému vědomí toho, nakolik se s většinou lidí míjí. „Je třeba samozřejmě psát, je-li vůbec třeba žít. Zůstává jen otázka: komu, proč a nač? Jako je třeba psát, tak není komu. […] Životní zkušenost mi neomylně namlouvá, abych si všechny své rozumy, city, sympatie, vášně, líbeznosti i nerudnosti nechával pro sebe, protože byly, jsou a určitě zůstanou zdrcující většině lidí nepochopitelnými. Životní pud mi však říká stejně neomylně, že přes všechna nedorozumění jedině lidské slovo může jej osvobodit z tenat a zajetí němoty.“ Ačkoli neznáme poměr mezi dopisy odeslanými a neodeslanými, ani konečnou podobu těch, které Hanč skutečně poslal, zdá se nám, že pokud své listy svěřenkám i dalším adresátům neodeslal, nebránil mu v tom ani tak jejich obsah jako spíš poznání, že o ně nikdo nestojí. To však nemohlo a nesmělo být důvodem k tomu, aby přestal psát.
Nepochopení bylo možné přijmout jako jeden ze základních rysů světa, v kterém žijeme, co však Hančovi obzvláště vadilo, byl nedostatek zájmu o věc, pohodlnost a vzájemná nedůvěra, přičemž právě důvěru mezi trenérem a svěřencem považoval za nezbytný předpoklad trenérské práce, bez něhož by dělat atletiku vůbec nemělo smysl. Jak opakovaně zdůrazňoval, sport pro něj nebyl hlavním cílem života, ale život bez něj by byl chudší, a když už se dělá, měl by se dělat pořádně, nikoli jen polovičatě, na způsob „baráčníků“. Tupost atletických funkcionářů ani omezenost některých trenérů by nám neměly zabránit v tom, abychom jej dělali co nejpoctivěji. Vyvstává zde jeden zásadní rozdíl oproti psaní, neboť nepsat nelze, ale sportovat za každou cenu nemá význam – je to náš vlastní boj, v němž usiluje o překonání sebe sama, a pokud nejsme schopni nebo ochotni se o to pokoušet, pak je lépe věnovat se něčemu jinému.
Odkud se ovšem bere ono privilegované postavení psaní, které se zdá být pro Hanče charakteristické? Co nás vede k psaní dopisů i k psaní jako takovému? Pouštíme-li se do psaní, jsou pro nás rozhodující dvě věci: nepřítomnost toho druhého a potřeba vyjádřit něco, co lze říct lépe na dálku, z odstupu. Není pak podstatné, zda nás dělí vzdálenost, čas nebo společenské a psychologické bariéry. Psaním překonáváme sami sebe směrem k druhým, ke světu a k jazyku. Psaním si zjednáváme odstup od sebe sama. A v listech zanechaných Janem Hančem je tento proces viditelnější lépe než kdekoli jinde.
