Tři knihy 4

… co si nosím v sobě

Milan Janoušek
06. listopad 2017

Jaroslav Foglar: Tajemná Řásnovka
Praha: Olympia, 1997

V dětství jsem chtěl chodit do skauta, ale víc mě bavilo hrát fotbal. Víkendové výpravy by mi navíc kolidovaly s mistráky. O modrém životě jsem ale hodně četl. Asi o dost víc než většina skautů. Tehdy, v devadesátých letech, začaly opět vycházet foglarovky a já jsem jich chtěl mít doma všech sedmadvacet. Šlo to snadno: za každou přečtenou knížku mi táta koupil jednu novou. Kromě stínadelské trilogie vzpomínám hlavně na Tajemnou Řásnovku. Na příběh o klukovské partě, tajemné čtvrti a deskové hře Fan-Tan, kterou jsem toužil si někdy zahrát. Všechny foglarovky jsem nakonec přečetl v období mezi osmým a dvanáctým rokem života, nosím si je ale v sobě dodnes.

Ota Pavel: Smrt krásných srnců
Praha: Olympia, 1981

Další etapa mého čtenářství se otevřela se zelenou průkazkou do Městské knihovny v Kolíně. Odtud jsem si co čtrnáct dní odnášel čtivo všeho druhu. Nejdůležitější výpůjčku mi však poskytl můj táta v podobě knížky Oty Pavla. „Oči psa a člověka se střetly. Dívaly se na sebe dlouho, snad celý věk, světla v nich zhasla a rozsvěcovala se, a co si říkaly, to se nikdo nedoví (…) Snad nadávali na psí život, snad na židovský, ale to je všechno snad.“ Při jejím čtení jsem si uvědomil, že existují sofistikovanější formy zla než Bratrstvo kočičí pracky nebo Tajemný Em, že tu byly koncentráky a Hitler. Že i z Kolína zmizely během pár měsíců celé rodiny. Podobné jako rodina Leo Poppera z knihy Smrt krásných srnců.
Četl jsem i další Pavlovy knihy a myslím, že byl nejen jedním z nejlepších českých spisovatelů 20. století, ale také vůbec nejlepším sportovním novinářem. Psal o Raškovi, Zátopkovi nebo fotbalové Dukle stejně mistrně jako o všem jiném.

Čingiz Ajtmatov: A věku delší bývá den
(První české vydání vyšlo pod názvem Stanice Bouřná.)
Praha: Odeon, 1983 (Přeložil Vladimír Michna.)

Záliba v knížkách ovlivnila také můj výběr střední školy. Na literárním gymnasiu Josefa Škvoreckého jsem potkal učitele Petra Šrůtu a na základě jeho tipů pak podnikal výpravy do pražských antikvariátů. Čím větší vrstva prachu, tím větší pravděpodobnost pokladu. A věku delší bývá den je především strhujícím líčením života na kazašské stepi a obžalobou stalinského režimu (otec Ajtmatova byl popraven v roce 1938 jako buržoazní nacionalista a nepřítel sovětského lidu) a jeho snahy nahradit bohatou kulturu tamních obyvatel primitivním socialismem. Kniha byla jednou z prvních vlaštovek perestrojky a do světa mohla vyletět snad i díky tomu, že je napsaná ve stylu magického realismu. Zaslouží si, aby si ji ještě někdo přečetl.

–––

Jelikož tři knihy jsou hrozně málo, dodávám ještě alespoň tři další: Bill Rodgers – Marathon Man; Haruki Murakami – Kafka na pobřeží; Nový zákon.

Milan Janoušek – @MejlaJanousek

Milan Janoušek is a lawyer by profession and a long-distance runner by heart.
Milan Janoušek je povoláním právník a srdcem vytrvalostní běžec.