Tři knihy 8

Vybrala jsem tři knihy o Anglii, protože se mi už nekontrolovaně dostala pod kůži, nebo žiji v Anglii, protože jsem si před lety přečetla tyhle knihy, které následně nasměrovaly moje kroky? Slepice a vejce. Jisté je, že všechny tři knihy spojuje smysl pro pohyb v krajině, popis přírody a zaujetí pro různé způsoby, jakými lidské chování ovlivňuje okolní prostředí.

–––

Arthur Ransome: Boj o ostrov
Praha: Albatros, 1998 (přel. Zora Wolfová)

Doma se traduje, že když se mě jako malé zeptali, čím chci být, až budu velká, odpověděla jsem „Jára“ (tj. starší bratr). Žádná jiná holčička ve školce nelezla po stromech ani neskákala šipku do řeky, foglarovky i Setonovy knihy byly zaplněné kluky, a tak jsem si přišla osamělá a doufala, že až zestárnu, bude ze mě Jára. To se nestalo, ale k osmým narozeninám jsem dostala Boj o ostrov, kde se po jezeře Windermere v severoanglickém Lake District plavily dvě Amazonky, sestry Nancy a Peggy Blackettovy, a polovinu posádky Vlaštovky tvořily Zuzana a Titty Walkerovy. Trvalo mi sice ještě dlouho, než jsem dokázala přijmout, že jako žena můžu sama spát pod širákem, běhat po skalách nebo chodit do hor, ale dívčí protagonistky Ransomeových knížek zasely první semínko a zároveň mě naučily, že když budu soběstačná, můžu cokoliv. Vždyť Vlaštovky mohly stanovat na ostrově Divokých koček jen díky telegramu od otce, v kterém psal: „Kdo není ňouma, ten se neutopí, a kdo se utopí, toho škoda není.“

Dorothy Wordsworth: Journals
London: Macmillan and Co., 1904

24. listopadu 2018, na Lake District dopadá odpolední pozdně podzimní slunce. Sedím na štandu třetí délky na vrcholu skály Raven Crag, jistím Alexe a koukám se přes údolí Langdale, když se mi vybaví slova z deníku Dorothy Wordsworthové, sestry slavného jezerního básníka Williama Wordsworthe, které jsem četla dávno před tím, než jsem vůbec pomyslela na to, že někdy uvidím Lake District na vlastní oči: „Walked, I know not where.“ Jakou podobu měl asi Lake District v době, kdy zapisovala trasy svých každodenních procházek, kdy chodila pro vejce do Ambleside ve společnosti svého bratra nebo básníka Samuela Taylora Coleridge? Nakolik se za dvě století, která oddělují naše životy, změnilo vnímání přírody? „27. únor 1798 – Večer jsem šla do Stowey. William a Basil se mnou šli skrz les. Výhled jasný, přestože nepříliš krásný. Moře obrovské a světlé, vzedmuté až ke břehům, ale zaoblené ve středu. Coleridge mě doprovodil až k lesu. Jasná měsíční noc. Venuše skoro jako druhý měsíc. Ztratila se nám u Alfoxden, dlouho před tím, než sestoupila do velkého bílého moře.“

W. G. Sebald: Saturnovy prstence, Anglická pouť
Praha – Litomyšl: Paseka, 2012 (přel. Radovan Charvát)

Jestli existuje jediná kniha, která změnila moje vnímání chůze, mentálního i psychického pohybu, přírody, historie či humanitních věd, jsou to Saturnovy prstence. Sebald hraje v mém životě roli jakéhosi dávno mrtvého učitele, jeho stín se rozpíná nad mou akademickou prací i pohybem v přírodě, a k jeho knihám se opakovaně vracím, jako by mi snad měly přinést nějakou útěchu. Sama si nejsem jistá, co za touto fascinací stojí. Možná je to nejasnost žánru, do kterého Sebald spadá – žádná z jeho knih není ani román, ani cestopis, naučná literatura nebo esej, jeho médiem je prostě „próza bez bližšího určení“. Na stránkách jeho knih, psaných v ich-formě, se čtenář setká tu s popisem rozbombardovaného Berlína, tu se zhuštěnou historií cukru, architekturou pevností z dob napoleonských tažení či s obskurním anglickým autorem Thomasem Brownem, který je, jak mi došlo až nedávno, ústředním bodem celé knihy, ač se objeví na jejích stranách jen dvakrát. Možná je to nejistota, se kterou jeho prózu i poezii čtu, nejistota, která je zakořeněná v neodlišitelnosti reality a fikce, v nemožnosti rozpoznat, zda jsou ilustrační fotografie opravdu tím, o čem se píše v textu. Možná za to může rozvitý německý akademizující jazyk, který chtě nechtě vystupuje i v překladu do češtiny nebo angličtiny. Anebo je důvodem jakási kognitivní disonance vzniklá tím, že o pustém východoanglickém pobřeží hovoří Bavor; kognitivní disonance, která mi tolik připomíná způsob, jakým krajinu při svých toulkách po skalách a horách Anglie vnímám já sama.