Umění ztrácet

Rebecca Solnit: Sprievodca strácaním sa (Bratislava: Inaque, 2019). Přeložila Lucia Halová.

–––

Není to snadné, ztratit se. Už v dětství jsme si u Setona přečetli, že jsme se neztratili my, ale ztratilo se naše týpí. Pokud jen nevíme, kde jsme, stále ještě nejsme ztraceni. Důležité je vědět, kam směřujeme, co dělat, aby se naše situace nestala bezvýchodnou. Rebecca Solnitová si je toho dobře vědoma a na začátku svého Průvodce ztrácením se poznamenává, že pokud se dnes někdo fyzicky ztratí (například v horách), pak je to většinou proto, že nedával pozor nebo zapomněl, jak se má v přírodě chovat, a přestože mohou být takové případy fatální, jedná se o ztrácení ve své podstatě banální – ztratíme-li se tímto způsobem, obvykle nenacházíme sebe sama, ale snažíme se, aby nás našli ostatní (píšťalka a zrcátko jsou v tu chvíli mnohem důležitější než mapa a kompas).

Ztratit se však můžeme i navzdory tomu, že víme, kde jsme. Naše situace je pak podobná té z vtipu s balónem, kdy se bezradní vzduchoplavci ptají člověka na zemi, kde jsou, a ten jim po krátkém zamyšlení odpoví, že v balóně (vzduchoplavci následně konstatují, že jim to sice nijak nepomohlo, ale aspoň vědí, že ten dole je matematik, jeho odpověď byla přesná, nicméně k ničemu). Dokonalá znalost aktuální pozice nebo situace kontrastuje s neschopností určit, kde se ocitneme v budoucnosti. Ztrácíme se v přítomném okamžiku, aniž bychom měli tušení, co nás čeká. Zároveň s tím, jak upřesňujeme vlastní polohu, zpomalujeme. Rychlost je naopak spojená se směrem pohybu, nikoli s konkrétními souřadnicemi. Jen když stojíme na místě, dokážeme s jistotou říct, kde jsme.

Zda se ztratíme, tak pro Rebeccu Solnitovou většinou není výsledkem nešťastné souhry okolností, ale vědomou volbou vyžadující naši aktivní účast. K tomu, abychom se ztratili, je nutná otevřenost vůči neznámému – ztrácení je stavem duše, nikoli nevědomostí, kde se nachází naše tělo. Takové ztrácení pak může mít celou řadu podob. Spolu s autorkou se ztrácíme nejen v prostoru, ale také v čase, v dějinách, ve vzpomínkách, v příbězích, v myšlenkách a v řeči. Ztratit se nemusíme vždy jen my, ale můžeme také ztratit nebo opustit něco či někoho. V krajním případě jako u Thoreaua ztrácíme celý svět, abychom našli vlastní duši. Ztráta zde není zapomenutím, ale opuštěním, a neznámo, vůči němuž zůstáváme otevřeni, nepřichází ani tak z vnějšího světa, jako z hlubin našeho já.

Ztráta se nám ukazuje jako absence, bez níž bychom nebyli úplní. V jediném odstavci Průvodce, v němž se přímo věnuje běhu, Solnitová upozorňuje na skutečnost, že nedílnou součástí běžeckého kroku je doba, kdy se vůbec nedotýkáme země, a srovnává běh s filmem, který by byl nemyslitelný bez okamžiků tmy mezi jednotlivými poli filmového pásu (nikoli náhodou Solnitová napsala monografii o Eadweardu Muybridgeovi, v níž se snímky z jeho Běžícího muže objevují na každé liché stránce první kapitoly a při listování se dávají do pohybu – právě o Muybridgeovi, a ne o Mareyovi, který jednotlivé fáze pohybu spojil do jediného obrazu a zrušil tak prázdný prostor oddělující po sobě jdoucí záběry). Zhruba polovinu času stráveného během létáme, tak jako nemalou část každého filmu, na který se díváme, toneme v tmách. Bez absencí by byly běh, film i naše životy nemyslitelné.

Ztrácení se učíme celý život. Ztráty nám umožňují setkat se s novým, stát se někým jiným. Z prázdna, které ztráta otevírá, se rodí příležitost. „Umění ztrácet zvládneš bez bolesti,“ začíná svou báseň „Jedno umění“ Elizabeth Bishopová (v překladu Mariany Houskové) a následuje výčet věcí, míst a lidí, které lze ztratit. Stejně tak Průvodce Rebeccy Solnitové je katalogem ztrát i atlasem neznámého. „Ztrácej dál a víc, nesnaž se nalézti / místa, jména a kde byl vlastně cíl / tvých cest.“ Ztrátu je nutné přijmout a naučit se s ní žít. Jen s tou bolestí to nebude tak lehké, jak se zdá. Není to snadné, ztrácet a ztrácet se.

–––

Text o knize Rebeccy Solnitové poprvé vyšel v osmém čísle časopisu B (jaro 2020).