Bedýnka č. 9
Breath Jamese Nestora jsem už zmiňoval v knižní anketě ke konci roku, tak jen připojím několik stručných poznámek na základě osobních zkušeností s dýcháním a cvičením, které jsem za těch pár měsíců od přečtení knihy udělal. Největší a nezpochybnitelný přínos vidím ve dvou směrech. Díky průběžnému sledování způsobu, jakým dýchám, se se mi podařilo omezit nevědomé konání. Je dobré vědět a vnímat, co dělám, a to i na úrovni, která obvykle zůstává podprahová. Soustředit se na dýchání tomu může výrazně pomoct. Další prokazatelné zlepšení pak pociťuji v psychické rovině. Řada dechových cvičení funguje v podstatě jako meditace i pro někoho, kdo má k jakémukoli duchovnu nedůvěru. Naopak velmi těžko se mi posuzuje vliv na posílení imunity a odolnosti organismu. Nemám k tomu dostatečné srovnání. Stejně tak nedokážu říct, zda se dechová cvičení nějak projevila na mé běžecké výkonnosti, neboť už nezávodím ani pořádně netrénuji (i relativně malé navýšení běžeckého tréninku by tak u mě pravděpodobně převážilo nad případným pozitivním vlivem dechových cvičení).
Chris Napier, fyzioterapeut působící u kanadské atletické reprezentace a na University of British Columbia, vydal skvělou obrazovou příručku Science of Running. Pokud potřebujete rychle ověřit něco z běžecké anatomie nebo mechaniky běžeckého pohybu, najít vhodné posilování a cvičení zaměřené na prevenci zranění a zvládnutí tréninkové zátěže nebo se chcete po zranění bezpečně vrátit k tréninku a vyhnout se opakování stejných problémů, pak je Napierova kniha dobrou volbou.
Britský antropolog Michael Crawley při psaní své disertační práce o etiopské běžecké kultuře trénoval patnáct měsíců s běžeckým týmem v Addis Abebě. Své postřehy a poznatky shrnul v knize Out of Thin Air. Jedinečné je, že ačkoli sám běhá velmi slušně (10 km má zaběhnutých za 30:07 a maraton za 2:20), tak neřeší vlastní běhání a vůči novému prostředí je velmi vnímavý. Správně hned na začátku zdůrazňuje, co mu řekl trenér Meseret, že uspět může pouze ten, kdo se nejdřív dívá a přemýšlí, a teprve potom běhá. Učí nás uvažovat o běhání v pojmech jako nebezpečnost, zvídavost, dobrodružství, hra nebo pomalost. A také, že běh a trénink ve své podstatě nejsou žádná velká věda, že nejlépe často fungují úplně jednoduché věci a jde spíš o celkový přístup k tréninku a životu, o to, abychom trénovali „řádně“ (badenb v amharštině, pokud bychom chtěli použít odpovídající etiopský výraz).
Martin M. Šimečka v krátkých esejích zahrnutých do knihy Telesná výchova (s podtitulem Úvahy bežca, plavca, tenistu a jazdca na koni o pohybe, tele a mysli) popsal své celoživotní zkušenosti s pohybem, jeho vnímáním a přemýšlením o něm. Je to o to cennější, že nemáme k dispozici mnoho textů reflektujících samotnou povahu sportu, pohybu a propojení těla a mysli, které by psali přímo závodníci (Šimečka závodil v běhu a plavání na republikové úrovni). Dílčí individuální náhledy mohou být odlišné, přesto je mi způsob, jakým o sportu přemýšlí, neobyčejně blízký a některé pasáže například o kontraintuitivní povaze dobře provedeného pohybu nebo o přijetí rizika patří k tomu nejlepšímu, co jsem ve sportovní literatuře četl. Na příkladu sportu a pohybu nám Šimečka ukazuje, že poznání nám trvá příliš dlouho, že na většinu věcí přicházíme pozdě a ve svém snažení opakovaně selháváme, přesto však stále máme šanci.