Běh na britských univerzitách

Richard Askwith
27. únor 2017

Neexistuje žádný zjevný logický důvod, proč by měly být nejlepší univerzity Spojeného království spojeny s nejlepšími britskými běžci. Přesto zde po většinu 20. století taková spojitost byla.

V prvních osmi desetiletích konání moderních olympijských her, mezi lety 1896 až 1976, vyhrálo sedmnáct Britů zlaté medaile v individuálních běžeckých či překážkářských disciplínách. Sedm z nich – tedy zhruba 40 procent – pocházelo z nejvyhlášenějších britských elitních univerzit, Oxfordu a Cambridge.

Lze tento průnik vysvětlit jakousi subtilní souvislostí mezi akademickými a sportovními vlohami? Snad. Ale skutečný důvod je skoro jistě prostší: privilegium. Tenhle pár vzdělávacích institucí, kterému Britové souhrnně říkají „Oxbridge“, teprve nedávno otevřel své brány skutečně celé populaci. Ve zmíněném období tvořili studentstvo téměř bez výjimky zámožní mladíci ze soukromých škol.

Tato doba byla zároveň zlatým věkem amatérismu, z jehož pravidel těžily (a ostatně je také samy psaly) vyšší třídy. Studenti Oxbridge hráli vedoucí roli při založení Amatérské atletické asociace (AAA) v roce 1880; její přísné regule prakticky vzato vylučovaly ze hry kohokoli, kdo si nemohl dovolit na trénink a závody brát volno z práce.

Když tato pravidla koncem 19. a začátkem 20. století zakořenila, rozvinula se sportovní kultura, v níž se snaha o dosažení všestranných osobnostních kvalit – intelektuálních, fyzických, morálních – stala téměř spirituální cestou. Začalo se mluvit o „korintském“ ideálu: představě, že ve sportu nejde jen o vítězství, ale že snaha vykřesat ze sebe to nejlepší je svébytným cílem, nepošpiněným nízkými postranními motivy, například finančním ziskem. Byl to bezpochyby ušlechtilý ideál; jenže realizovat jej mohly zpravidla jen dobře zajištění jedinci.

Jedním z prvních obdivovatelů tohoto idealismu byl baron Pierre de Coubertin, který mu roku 1887 vzdal hold svou knihou Souvenirs d’Oxford et de Cambridge. Nebylo tedy žádné překvapení, že když o devět let později de Coubertin založil novodobé olympijské hry – oslavující věčnou touhu silných, „rychleji, výše, silněji“, a zároveň připomínající všem zúčastněným, že „čestný boj“ je důležitější nežli „vítězství“ –, studenti Oxbridge tuto myšlenku rychle přijali za svou. Nějakou dobu trvalo, než se jejich nadšení přetavilo v medaile. Když se tak stalo, nadšení se ještě znásobilo.

Jedním z prvních olympijských vítězů Spojeného království byl Arnold Jackson – jehož strýc Clement Jackson byl za studií na oxfordské Hertford College spoluzakladatelem AAA. Arnold, jenž studoval práva na oxfordské Brasenose College, se nedokázal kvalifikovat do britské reprezentace na olympijské hry v roce 1912, přesto o univerzitních prázdninách odjel do Stockholmu a přihlásil se na hry jako jednotlivec. (Byly to poslední hry, jichž se směli účastnit sportovci sami za sebe.) Při závodě na 1500 metrů byl znevýhodněn tím, že se běželo proti směru hodinových ručiček. Na Oxfordu se škvárový ovál na Iffley Road podle tradice obíhal po směru hodinových ručiček. (Jackson věřil, že studenti Oxfordu jsou díky tomu rychlejší, protože v tomto směru posilovali přirozeně slabší levou nohu.) Nicméně Jackson, oblečený do trenýrek lemovaných oxfordskou modrou, se nezalekl, přizpůsobil se a v posledních 50 metrech si dospurtoval pro nový britský i olympijský rekord v čase 3:56,8. Zlatá medaile působivě podtrhla jeho autoritu ve funkci prezidenta Atletického klubu Oxfordské univerzity.

Ve dvacátých letech byly olympijské ambice vnímány jako jedna z kvalit skutečně „všestranného“ studenta – schopného přispět k řízení britského impéria –, jichž Oxford a Cambridge hodlaly produkovat víc a víc. Jihoafrický absolvent Oxfordu, Bevil Rudd, vyhrál v Antverpách 1920 zlato v běhu na 400 metrů (plus získal stříbro ve štafetě 4 × 400 m a bronz na trati 800 m). A pak v roce 1924 přišla olympiáda v Paříži.

Každý, kdo viděl oscarový film Ohnivé vozy (1981), si vzpomene, jakou roli na těchto hrách sehráli studenti Oxbridge. (Ve filmu všichni studují na Cambridgi, ačkoliv jedna důležitá postava ve skutečnosti chodila na Oxford.) Nejprve jsme svědky sprinterského nadání jednoho ze dvou hrdinů, Harolda Abrahamse, ve scéně, kdy se stane prvním člověkem, který kdy oběhl velký dvůr Trinity College za 43–44 vteřin, než místní zvon odbije poledne. Snímek v několika případech zachází s fakty volněji. Abrahams nebyl první, kdo zdolal tzv. „Great Court Run“. Tím byl Lord Burghley – ve filmu „Lord Lindsey“ – a dokázal to mnohem později, roku 1927. Podobně aristokratický překážkář Evelyn Montague (ve filmu Aubrey Montague) navštěvoval Oxford, nikoli Cambridge.

Film ale pravdivě ukazuje, že v britské olympijské výpravě z roku 1924 byla celá skupina studentů Oxbridge. S nimi závodí také druhý hrdina snímku, Eric Liddell, který studoval na univerzitě v Edinburghu. (Skotsko má v oblasti vyššího vzdělávání vlastní, odlišné tradice; podle většinového mínění méně zatížené snobstvím.)

Ohnivé vozy také věrně ukazují, že Abrahams vyhrál závod na 100 m a Liddell na 400 m. Liddellovou oblíbenou disciplínou byla stovka, jenže se z náboženských důvodů nemohl zúčastnit rozběhů, které se konaly v neděli. Ve filmu učiní toto rozhodnutí pár dní před hrami; ve skutečnosti se rozhodl několik měsíců předem.

Liddellovo dilema se – ve filmu – vyřeší tím, že mu jeho kolega, cambridgeský student Lord Lindsey, jenž už získal stříbrnou medaili v běhu na 400 m s překážkami, obětavě přenechá své místo ve čtyřstovce. Tento detail je stejně fiktivní jako celá postava Lorda Lindseyho – ta je ovšem inspirována dvěma opravdovými studenty Cambridge, Douglasem Lowem a Lordem Burghleym. Lowe – který odmítl v Ohnivých vozích použít svůj příběh – v Paříži získal zlato v závodu na 800 metrů, jehož favoritem byl Henry Stallard, rovněž z Cambridge. Svůj triumf zopakoval o čtyři roky později v Amsterdamu. Lord Burghley, který získal stříbro v běhu na 400 m s překážkami v Paříži (stejně jako „Lord Lindsey“), byl ve stejné disciplíně v Amsterdamu zlatý.

Poté nadvláda Oxbridge mírně polevila. Tommy Hampson v Los Angeles roku 1932 vyhrál zlato na trati 800 m (na běhání se dal až v posledním ročníku studia na Oxfordu), a na týchž hrách vyhrál Bob Tisdall, Ir studující v Cambridgi, běh na 400 metrů s překážkami. Roku 1936 v Berlíně vyhrál Novozélanďan z Oxfordu jménem Jack Lovelock závod na 1500 metrů. Ale „zlatá generace“ britských studentů z Oxbridge se objevila teprve po druhé světové válce.

V té době byl Lord Burghley předsedou Mezinárodní amatérské atletické federace (mezi lety 1946 a 1976). Také vedl výbor pořadatelů Olympijských her v Londýně 1948. To nám může napovědět, proč při těchto hrách olympijskou pochodeň na stadion nepřinesl Sydney Wooderson, tehdy nejlepší britský středotraťař, který ovšem nebyl žádný krasavec a nestudoval na Oxbridgi, nýbrž medik jménem John Mark, který se mohl pochlubit obojím. Z pohledu Achilles Clubu, nejprestižnějšího běžeckého oddílu ve Spojeném království, Mark snad nebyl tak neznámý, jak se jevil všem ostatním; a členství tohoto klubu, do něhož náleželi jak Mark, tak Lord Burghley, bylo otevřeno pouze studentům a absolventům Oxbridge.

Téhož roku se jiný medik, Roger Bannister, stal předsedou Atletického klubu Oxfordské univerzity. Jedním z Bannisterových prvních kroků v této roli bylo, že zařídil modernizaci staré, hrbolaté, 536 metrů dlouhé atletické dráhy na Iffley Road. Počátkem 50. let se z ní stal regulérní 400metrový ovál se šesti dráhami, vyhovující mezinárodním regulím. Modernizace přišla spolu s radikální změnou ve zdejší praxi: od nynějška měli oxfordští atleti kroužit proti směru hodinových ručiček jako zbytek světa, nikoli po směru, jak bylo doposud normou na Oxfordu i v Cambridgi. (V Cambridgi změnili směr roku 1950.)

Co se týče londýnských her, jediným významným příspěvkem tehdy devatenáctiletého Bannistera bylo, že těsně před zahajovací ceremonií upaloval na vzdálené parkoviště, aby tu vyzvedl vlajku, kterou měl nést britský tým. Vedoucí ji omylem nechal v autě; Bannister musel roztřískat okénko cihlou.

V roce 1952 už se ovšem Bannister vypracoval na jednoho z nejlepších světových středotraťařů a brousil si zuby na medaili ze závodu na 1500 m v Helsinkách. Dolehla však na něj tíha situace a doběhl až čtvrtý.

Christopher Chataway, další student Oxfordu, byl považován za podobně slibné želízko v ohni na trati 5000 m, ale přestože ještě v polovině posledního kola vedl, postrádal sílu nepřekonatelného Emila Zátopka a v poslední zatáčce byl předběhnut, zakopl a upadl. Chataway a Bannister si z toho odnesli důležité poučení: zatímco studenti Oxbridge zaujímali tradičně k tréninku poněkud volnější přístup, Zátopek nade všechny pochyby dokázal, že od nynějška bude úspěch přán jen těm, kteří trénují s dříve nepředstavitelným nasazením.

V průběhu následujících pár let oba tuto lekci uvedli do praxe, i když si nikdy nenakládali stejně nelidské tréninkové dávky jako Zátopek. Z Oxfordu mezitím odešli, ale pořád se tam vraceli trénovat. Občas jim radil Franz Stampfl, jeden z tehdejších špičkových trenérů, a jejich příprava byla stále exaktnější a také stále intenzivnější.

Chatawayovi byl v září 1954 odměnou světový rekord na 5000 m; Bannister si s větší slávou vydobyl pevné místo ve sportovních dějinách tím, že 6. května 1954 na zmiňovaném oválu na Iffley Road zaběhl jednu míli za 3:59,4, čímž se stal prvním člověkem, který tuto trať zdolal pod čtyři minuty. Závod se běžel v rámci utkání mezi AAA a Oxfordskou univerzitou. Bannister reprezentoval AAA, stejně jako Chataway a absolvent Cambridge Christopher Brasher, který s oběma běžci trénoval. Chataway a Brasher dělali Bannisterovi vodiče.

Tento výkon z Bannistera udělal na krátkou dobu nejslavnějšího běžce světa. (O pár týdnů později vytvořil Zátopek oslnivé světové rekordy na tratích 5000 metrů a 10 000 metrů a svět se zase vrátil k normálu.) Možná to také byl vrchol výkonů, jimiž atleti Oxbridge přispěli k elitní atletice. Po druhé světové válce se ve Spojeném království poněkud vyrovnaly sociální rozdíly. Konkurence mladších, více meritokratických institucí narušila nadvládu Oxfordu a Cambridge nad špičkovým vyšším vzděláváním – a univerzity dávaly stále více přednost akademickým úspěchům oproti mimoškolním výkonům. Výkvět britské mládeže se rozptýlil a více soustředil na studia.

Zároveň zdemokratičtěl i samotný sport: sportovalo čím dál víc lidí a talenty se rovnoměrněji rozprostřely. Zvláštní tradice, která velela považovat meziuniverzitní klání, tzv. „Varsity matches“ – kde soupeřily Oxford a Cambridge – za události celostátního významu, začala upadat. U horlivých studentíků, kteří stále častěji navštěvovali špičkové univerzity, se totiž dalo spíš pochybovat než předpokládat, že budou disponovat výjimečným fyzickým nadáním.

Některým sportům – těm, k nimž je potřeba zvláštní vybavení či sportoviště – dále dominovaly privilegované vrstvy. Stačí se například podívat na dějiny veslování. Ale elitní běhání zakrátko přestalo být výhradní doménou smetánky z Oxbridge; a samozřejmě olympiády už nebyly výhradní doménou hrstky bohatších národů. S každou další olympiádou oxbridgeský prvek ztrácel na významu a slábl.

Kdysi v roce 1924 Harolda Abrahamse vedení koleje na Cambridgi pokáralo za to, že si najal profesionálního kouče Sama Mussabiniho, aby si vylepšil sprinterskou techniku. Takové jednání bylo považováno za nesportovní, ne-li přímo zakázané. O třicet let později Stampflův vliv na Bannisterovy výkony ukázal, jak daleko běhání pokročilo. Nikdo nemohl reálně doufat, že se stane světovou jedničkou, nebude-li ke sportu přistupovat vědecky. A věda měla v následujících letech stále naléhavěji vyžadovat běžce, kteří nebyli všestranně zdatnými studenty, ale sportovci na plný úvazek.

Bannisterův přítel Brasher, osobitý chlapík, který na Cambridgi mimo jiné pro povyražení provozoval nebezpečný sport zvaný „noční lezení“ (tj. tajně po nocích zlézal historické univerzitní budovy), vyhrál zlatou medaili ve steeplu v Melbourne 1956 – a jak prohlašoval, dosáhl světového prvenství v tom, že byl na stupních vítězů při předávání medailí namol (po dlouhém zdržení, kdy se řešil sporný případ diskvalifikace). Pro Brashera bylo obecné uspokojení ze sportovních aktivit vždycky poutavější než studia. Po letech do Británie importoval orientační běh. Ještě později stál u zrodu Londýnského maratonu.

Jenže Brasher patřil k vymírající sortě lidí. Herb Elliott, snad nejlepší mílař ze všech (trénující se stejně nemilosrdným odhodláním jako Zátopek), nějakou dobu studoval na Cambridgi, ale zahájil studium až po senzačním vítězství v závodě na 1500 metrů na olympiádě v Římě 1960. Trvalo osm let, než David Hemery a John Sherwood, oba z Oxfordu, získali zlato a bronz v běhu na 400 m s překážkami v Mexico City. A to byl víceméně konec – třebaže Hemery získal bronz ještě v Mnichově roku 1972.

Za posledních čtyřicet let se objevila jen hrstka úspěšných běžců z Oxbridge. Těžko mezi nimi hledat slavná jména; a ti nejlepší dosáhli svých úspěchů spíš navzdory studijním povinnostem nežli díky nim. Stephanie Cooková (která studovala jak na Cambridgi, tak na Oxfordu), vyhrála zlato v Sydney 2000, jenže v moderním pětiboji, nikoli v samotném běhu. Také zlatá medaile Alistaira Brownleeho z Londýna 2012 byla za triatlon. Ostatně Brownlee studoval medicínu na Cambridgi pouze krátce: odešel už po semestru, protože mu mimo jiné vadilo, že v okolí nejsou kopce. Posledním atletem z Oxbridge, který se v běžecké disciplíně dostal do olympijského finále, byl Andy Baddeley, který doběhl devátý v závodě na 1500 metrů v Pekingu 2008.

Snad jsou na Oxfordu a v Cambridgi staří profesoři oplakávající dobu, kdy běžci z Oxbridge vládli atletickému světu. Pro většinu z nás však tyto časy byly anomálií reflektující nerovnost v britské společnosti a ve sportu. Běhání, jak poznamenal Emil Zátopek, je nejprostší a nejpřirozenější forma pohybu. Skutečnost, že dvě nejprestižnější a nejbohatší vzdělávací instituce Spojeného království po velkou část století vládly britskému sportu, by měla být zdrojem podivu, ne však hrdosti.

–––

Z anglického originálu „Universities and Running“ publikovaného v třetím čísle časopisu B (podzim 2016) přeložila Anna Kudrnová. Ilustroval Jindřich Janíček st.

Christopher Chataway v roce 1954 překonává světový rekord na 5000 m
Christopher Chataway v roce 1954 překonává světový rekord na 5000 m
Lord Burghley
Lord Burghley

Richard Askwith – @richardaskwith

Richard Askwith je autorem knihy Today We Die a Little: The Rise and Fall of Emil Zátopek, Olympic Legend (Yellow Jersey, 2016). Titul vyjde v českém překladu na jaře 2017.