Ohnivé vozy

Opozice klasického sportovního filmu

Kamil Fila
04. březen 2017

Tadadadádá, tadadadadá, tadadadádá, tadadadadá! Všichni tu melodii známe a slyšeli jsme ji stokrát, vlastně už nevíme, kde prvně. Naposledy na ni oficiálně běhal Rowan Atkinson alias Mr. Bean v bílém tričku a trenýrkách po pláži při zahajovacím ceremoniálu londýnské letní olympiády v roce 2012. Kdykoli chtějí nějací tvůrci nechat někoho vznešeně běžet, případně si dělat legraci ze vznešeného běhání, použijí skladbu „Chariots of Fire“ od Vangelise, a obvykle tím podkreslí nemotorné pohyby starých obtloustlých mužů nebo nějakých animovaných zvířátek.

Samotný původní snímek Ohnivé vozy z roku 1981 ale poněkud zapadnul. Dokonce bývá označován v různých anketách (například v britské verzi časopisu Premiere) coby jeden z nejpřeceňovanějších snímků všech dob. Ačkoli získal čtyři Oscary (za film, scénář, kostýmy a hudbu) a Vatikán ho v roce 1995 na přání papeže Jana Pavla II. zařadil do kategorie filmů, které jsou významné svou morální hodnotou, už v době jeho premiéry panovaly pochyby, zda si zasloužil vyhrát v konkurenci titulů Rudí, Na zlatém jezeře či Dobyvatelé ztracené archy.

Pro Brity šlo ovšem o velkou událost, byl to ostatně první neamerický, domácí film od dob Olivera (1968), který dostal Oscara v hlavní kategorii. Producent David Putnam z celkového rozpočtu ve výši 5,5 milionu dolarů vyhradil celých 3,25 milionu pouze na kopie a reklamní akce, aby titulu získal náležitou proslulost. V reklamní kampani po oscarovém vítězství pak používal slogan „The British Are Coming!“, což byla parafráze na slavnou reklamní kampaň „The Beatles Are Coming“ před první návštěvou Beatles na americkém kontinentu. Když pak v následujícím roce vyhrál devět Oscarů další britský snímek, Gándhí, vypadalo to na návrat „kulturního imperialismu“, přestože oba tituly jsou jistým způsobem k britské společnosti kritické. Ostatně Putnam, coby přesvědčený socialista, například změnil některé reálie ve scénáři tak, aby to vypadalo, že zástupci obyčejných lidí či marginalizovaných skupin vždy vítězí nad majiteli aristokratických titulů.

Ohnivé vozy skutečně započaly krátké období, kdy se britská kinematografie jevila konkurenceschopná vůči americké – Putnam v dalších letech vyprodukoval ještě oscarové hity Vražedná pole (1984) a Mise (1986). Ohnivé vozy se dokonce staly sedmým globálně nejvýdělečnějším filmem roku, což nám dnes může připadat až nepochopitelné, neboť z dnešního pohledu jim chybí okázalejší atraktivnost. Režíroval je přitom celovečerně debutující, tehdy 45letý Hugh Hudson, jenž do té doby dělal hlavně reklamy. O tři roky později slavil úspěch ještě s modernizovanou verzí Tarzana s Christopherem Lambertem v hlavní roli (získala tři nominace na Oscara), nicméně jeho pozdější kariéra po propadáku Revolution (1985) s Alem Pacinem už moc slavná není.

Dosti faktografie. Proč se nám dnes Ohnivé vozy jeví jako slabý film, respektive je takový názor oprávněný? Toto biografické drama odehrávající se převážně v roce 1924 na olympiádě v Paříži líčí osudy dvou skutečných běžců: Erica Liddella, zbožného křesťana, který věří, že jeho atletický talent je dar od Boha, a žida Harolda Abrahamse, který studuje v Cambridge a sní o slávě, jež mu pomůže překonat předsudky antisemitů.

Problém spočívá v tom, že nám dnes zápletka přijde extrémně slušňácká a postavy až naivně čisté. Film navíc neukazuje ani to, že oba atleti měli v různých závodech horší výsledky, ale soustředí se jen na jejich vítězství, čímž z nich dělá jednorozměrné nadlidi. Ohnivým vozům z dnešního pohledu chybí i silný milostný příběh, ona druhá, „povinná“ dějová linka, kdy hrdinové musí splnit dva úkoly: „zachránit svět“ (vyhrát závod, zlomit předsudky, získat si respekt) a dojít k naplnění harmonického heterosexuálního svazku. Ohnivé vozy jsou milostný příběh jenom s ohledem na to, že hrdinové milují běh, případně Boha. To, jakým způsobem film zobrazuje milostný vztah Harolda Abrahamse, nám může připadat až necitelné, když nechá svou vyvolenou čekat nekonečně dlouho, dokud nepotvrdí svou běžeckou formu. (Ve vykreslení jejich vztahu najdeme také nejméně autentickou a trochu legrační scénu filmu, kdy zdrcený poražený Abrahams pateticky vlepí své milence polibek, jako by mu mohl jakkoli pomoci nebo jím snad něco dokázal vyjádřit.)

Sledujeme příběh neuvěřitelné zarputilosti, která nikdy nesmí vykročit z pravidel fair play. Zarputilí jsou oba protagonisté, v jejich souboji nejde favorizovat žádného z nich a vyprávění nakonec moudře nechá každému z nich prostor, aby vyhrál svůj závod, a nekonfrontuje je ve finálním střetu.

Jedná se o určitý antiklimax, kdy očekáváme atletickou bitvu, k níž nikdy nedojde, a přitom si neodnášíme pocit zklamání, protože každý byl odměněn po svém. Něco takového ve sportovních filmech nebývá obvyklé. Zde se sice utkávají rovněž lidé z různých společenských tříd, ale oba se nakonec stávají rovnocennými ve svém gentlemanství. Je to tak britské, až to bolí, a jde to zcela proti pravidlům „amerického dramatického bijáku“, na něž jsme naučeni nejvíce. Jestliže byl v roce 1976 oscarovým vítězem Rocky, kde se prostý nádeník z ulice může stát superhvězdou, v Ohnivých vozech zůstávají oba protivníci na svém – ničím lepším než gentlemany být nemůžou.

Další odchylkou Ohnivých vozů od konvencí většiny sportovních filmů je, jak se vyrovnávají s tíhou téměř nevyhnutelné „fašistické estetiky“. Kdokoli někdy točil olympiádu, přebírá víceméně automaticky obraznost od Leni Riefenstahlové – Hudson s Putnamem však vsadili na to, že ani jeden z hlavních hrdinů nevypadá jako atletický ideál nebo výjimečný fešák, dokonce ani ženy okolo nich (Liddellova sestra a Abrahamova známost, operní zpěvačka) nejsou výrazně krásné, dokonce by se dalo říct, že jsou spíš „britsky nezajímavé“.

Oba protagonisty, jimž bylo v reálu kolem 25 let, také hrají herci, jimž bylo 31 a 33, čímž ani nevyzařují mladistvý pel, ale působí spíše jako dětinsky umanutí dospělí muži, jimž chybí rozumný odstup od sebe samých. Pořád v nich však přetrvává lidskost, působí zranitelně a vypadá to, že jim běh způsobuje nejen uvolnění, ale i fyzické utrpení – čímž stojí v kontrastu proti americkému sprinterskému týmu představenému v montáži jako jakási sestava strojově přesných nezničitelných robotů (připomínajících spíše východoevropské sportovce éry 80. let).

Nejvíce však překvapí, jak film není téměř o běhání, ale mnohem víc o vysokoškolských, rodinných a církevních rituálech, získávání statusu a udržování statu quo. Jenomže právě tímto získává dílo své kouzlo. Běhání je tu tak vzácné, že se stává skutečným únikem před konvencemi, rozletem mimo společenskou sféru, jediným momentem, kdy je člověk sám (se) sebou. Vážíme si toho, když někdo konečně může běžet, a s úlevou takové okamžiky oceňujeme.

V tomto ohledu dodnes zůstává působivá Vangelisova hudba (která v pozdějších filmech jako 1492: Dobytí ráje sklouzla k pompéznímu kýči). Elektronické klávesy tu v kontrastu s dobovou výpravou a kostýmy vytvářejí dojem nadčasové atmosféry, transcendence historického kontextu, možnost povznést se nad jakýkoli determinismus, a poskytují chvíle absolutního vytržení a soustředění, odhlučnění či odstínění okolí. Na hudbu v tomto navazuje i celkové ztišení či absence zvuku a obrazové odtělesnění a odhmotnění pohybů. V 80. letech se jednalo o téměř avantgardní postup, možná už ale také šlo o pozůstatek reklamní estetiky, s níž měl režisér Hudson své zkušenosti. Nicméně, více než opojné a povznášející pocity Vangelisova hudba v tomto případě rozeznívá v srdcích diváků nedefinovatelný smutek nad něčím neopakovatelným a prchavým.

Pokud bychom se zaměřili na samotné téma atletických výkonů, musí nás fascinovat, že tehdejší sprinteři Abrahams a Liddell dávali 100 metrů za 10,6 sekundy. Všechna moderní tréninková metodika, nové povrchy, tretry, startovní bloky (a ne pouhé díry vyhloubené lopatkami), pokročilá výživa, doplňky stravy, doping i lepší genetický výběr závodníků přispěly na této trati ke zlepšení jenom o jednu sekundu. Když pak vidíme ve filmu, že sprinteři tu často trénují vytrvalostní běh po kopcích a silnicích, překvapuje nás, že se jim bílá svalová vlákna nepřeměnila v červená a že vůbec měli nějakou dynamiku.

Ohnivé vozy dodnes patří k filmům, v nichž šťouralové rádi objevují chyby; největší seznamy mívají až šedesát položek. Málokterá z nich ale zásadně ovlivňuje celkový zážitek. Je třeba zajímavé vědět, že Harold Abrahams by nikdy neobíhal za poledních úderů věžních hodin nádvoří na universitě v Cambridge, protože by coby sprinter neriskoval běh do pravoúhlých zatáček, ale věrohodnosti a tempu děje to neškodí. Je stejně tak zajímavé vědět, že vdova po Ericu Liddellovi byla nadšená, jak věrně film vystihl povahu jejího manžela, ale překvapivě ne eleganci jeho běhu. Filmaři přitom o Liddellově charakteru tolik nevěděli, zato běh měli nastudovaný z dobových záznamů.

Největší záhadu na konec: proč se to celé jmenuje Ohnivé vozy? V samotném ději vysvětlení nikde nezazní, ani se toto slovní spojení nepoužije. Podle všeho jde o verš z biblického Starého zákona, který čtou jak křesťané, tak židé, a jenž tak spojuje a rozděluje (tak jako náhle zjevivší se zběsile uhánějící ohnivé vozy ve verši) oba hrdiny. O „ohnivých vozech“ básnil i William Blake a autorovi scénáře, původně herci Colinu Wellandovi přišel tento metaforický titul lepší než prosté pojmenování „Běžci“.

Dlužíme si ještě odpověď na otázku: jedná se o přeceňovaný, nebo naopak nedoceňovaný film? A nejsprávněji bychom asi měli říct, že se především proměnila optika toho, jak posuzujeme seriózní dramata a přehlížíme jistou záměrnou jemnost tohoto díla, které nevypráví tolik o souboji dvou lidí, jako spíš o tom, jak si dovolili před společností obhájit právo na svobodný pohyb.

–––

Ohnivé vozy (Chariots of Fire)
Velká Británie 1981

Režie: Hugh Hudson
Producent: David Puttnam
Scénář: Colin Welland
Kamera: David Watkin
Střih: Terry Rawlings
Hudba: Vangelis
Hrají: Ben Cross, Ian Charleson, Nigel Havers, Cheryl Campbell, Alice Krige, Lindsay Anderson, Denis Christopher, Nigel Davenport, Brad Davis, Peter Egan, Sir John Gielgud, Ian Holm, Patrick Magee
Délka: 124 minut

–––

Text Kamila Fily věnovaný filmu Ohnivé vozy vyšel poprvé v třetím čísle časopisu B (podzim 2016). Zde jej publikujeme v návaznosti na zveřejnění českého překladu článku Richarda Askwitha o historii běhu na britských univerzitách.

Kamil Fila – @kamfila

Kamil Fila je filmový kritik a teoretik. O filmech píše na webu Ještě větší kritik, než jsme doufali a zároveň se na stránkách Body-Test.cz věnuje posilování a doplňkům sportovní výživy.