Hledání, které nekončí
Alex Hutchinson: Vytrvalost. Mysl, tělo a pozoruhodně pružné limity lidské výkonnosti (Praha: Mladá fronta, 2021). Přeložila Anna Kudrnová.
–––
Během nepravidelného hospodského tlachání s mými kamarády se k tomu často dostáváme. Stačí zmínit spojení běžecký trénink (pro jistotu ještě vypíchnout, že ranní) a téma je na stole mezi půllitry. Zvlášť běhání je pro ně (říkejme jim Petr a Pavel) nesmyslná a jaksi sisyfovská práce – a navíc, na rozdíl od většiny jiných sportů, nevyžaduje „skill“.
Běžec nevymyslí pronikavou přihrávku, jako to dělá fotbalový záložník, mezi jeho dovednosti nepatří ucházející kousky jako Forsbergova klička, Cruyffova otočka či – to je můj favorit – nájezd Roberta Kysely. Vystačí si s pokládáním jedné nohy za druhou. Zkrátka, Petr s Pavlem by stěží našli něco nudnějšího. Jsem rád, že jsme i přesto stále kamarádi.
Představu, že běhání a některé další sporty jako cyklistika či běžecké lyžování jsou jen tupými aktivitami bez dovednosti, ve své knize Endure (česky Vytrvalost) systematicky vyvrací kanadský novinář Alex Hutchinson. Po jejím přečtení by se naopak skoro mohlo zdát, že neexistuje nic složitějšího a rozmanitějšího, než je vytrvalostní výkon a všechny faktory, které se v něm propisují.
Samotná Hutchinsonova záliba ve „všech věcech vytrvalostních“ se datuje několik dekád do minulosti, kdy sám úspěšně závodil a dokonce se zúčastnil coby mílař i olympijské kvalifikace. Pro prolomení slavné hranice na této distanci (tedy čtyř minut, pod něž se poprvé v roce 1954 vmáčkl britský běžec Roger Bannister) potřebuje závodník dokonale znát své tělo a běžet na hraně svých možností. Kde přesně se ona „hrana“ nachází, se Hutchinson ve své knize snaží zjistit.
Vzhledem k tomu, že Vytrvalost nabobtnala na 328 stran (čtenáři se dá doporučit také autorův pravidelný sloupek v magazínu Outside), je zřejmé, že odpověď jednoduchá nebude. Výše zmíněné Petra s Pavlem by možná překvapilo, kolik výzkumu na téma vytrvalostního výkonu už vědci vyplodili od doby, kdy se jím na začátku minulého století začal zabývat pozdější laureát Nobelovy ceny A. V. Hill, který přišel s teorií „lidského těla-stroje“.
Postupné zpřesňování Hillových myšlenek mapuje první část Hutchinsonovy knihy, kde zejména „příbuzné“ teorie tzv. Centrálního správce a Vědomého vypínače reprezentují představu, že sportovní výkon zdaleka není jen výsadou těla – zásadní roli hraje i mozek coby jakási ruční brzda, která chrání tělo před sebezničením. A jak každý vytrvalec tuší, jde o to, jak ještě trochu přitopit pod kotlem a oddálit brždění. Hutchinson se tu dotýká podobných témat jako před ním v poněkud jednostrannějším provedení Američan Matt Fitzgerald v knize Vítězství je v hlavě.
Vítězství je možná v hlavě, ale nachází se také v trénovaných svalech a našem umu s nimi nakládat. Jak bude tělo reagovat na nedostatek tekutin? Jak se liší stav dehydratace a náš vlastní zakoušený pocit žízně? A dokáže sportovec opravdu „zavřít pusu nohám“, čímž se holedbal cyklista Jens Voigt, který před sedmi lety překonal rekord v dráhařské hodinovce? Hutchinson dokonce neváhá a vydá se i po zmrzlých stopách dávných polárních expedic Roberta Falcona Scotta a Ernesta Shackletona.
Celou knihou se prolíná také příběh Eliuda Kipchogeho, tedy člověka, který možnosti lidského vytrvalostního výkonu poznal jako málokdo jiný. Hutchinson byl v roce 2017 přizván na automotodrom v severoitalské Monze, kde se Kipchoge poprvé pokoušel o překonání maratonské mety dvou hodin. Tehdy mu to o pětadvacet vteřin nevyšlo, o dva roky později, tentokrát na speciální trati v centru Vídně, už slavnou distanci zvládl v úžasném čase 1:59:40.
Sedí, když v doslovu Hutchinson připouští, že místo aby výkon keňského maratonce debatu o lidských možnostech ukončil, je pouze jejím nejnovějším pokračováním. „Nic není nevyhnutelné; nic není prostá matematika,“ píše Hutchinson, zatímco v běžeckém světě pokračují debaty o botách se speciální pěnou a karbonovými pláty. Některému čtenáři se absence jednoznačné odpovědi může jevit jako zklamání, nachází se v ní ale také spousta krásy. Neexistuje jedna „hrana“, každý si hledá pružnost té své. Stačí jen nazout tenisky a vyjít ze dveří.