Knihy roku 2019

Obdobně jako v loňském roce jsme poprosili naše autory, spolupracovníky a přátele, aby ze své letošní četby vybrali jednu knihu, která je nejvíc zaujala. Jejich volba nemusela, a většinou ani nebyla, běžecká nebo sportovní. Podstatný byl pouze význam, který knize přikládají, nakolik v nich zůstala a jak je ovlivnila. Nejedná se o žádný žebříček, ale o osobní čtenářské ohlédnutí za uplynulým rokem.

Alena Dvořáková
Lucy Ellmann: Ducks, Newburyport (Norwich: Galley Beggar Press, 2019)

Nejlepší knihou, jakou jsem letos četla, je rozsáhlý román Ducks, Newburyport Lucy Ellmannové (1956), americko-britské spisovatelky žijící ve skotském Edinburku. Vnitřní monolog jediné ženské hrdinky – matky čtyř dětí, která se v duchu vyrovnává se šílenou realitou života na americkém Středozápadě, v srdci trumpovské Ameriky – se v něm prolíná s vyprávěním o toulkách jedné americké pumy ohijskou krajinou. Nezadržitelný proud hrdinčina vědomí, plný slovních hříček, důvtipných narážek a odkazů, připomíná mimo jiné monolog Molly Bloomové z Joyceova Odyssea. Román vyniká jazykovou hravostí a vynalézavostí, myšlenkovou hloubkou i širokým literárně-kulturním záběrem.

Jan Havlíček
Nan Shepherd: The Living Mountain (Edinburgh: Canongate, 2011)

Pokud si myslíme, že hory jsou tu proto, abychom zdolávali jejich vrcholy, a že se na ně leze především kvůli krásným výhledům, pak nám Nan Shepherdová v útlé knize o skotských Cairngorms napsané ke konci druhé světové války ukazuje, nakolik se mýlíme. Pobyt v horách pro ni představuje příležitost k radikální proměně vnímání a myšlení. Procházíme horami, noříme se do jejich nitra a ony nás naplňují – stáváme se jimi samotnými. Naše smysly se pročišťují a vnímání je natolik intenzivní, „že lze říct, že tělo myslí“. Vnímáme a myslíme jako hory, neboť naše tělo je jen jednou z jejich součástí, a jen prostřednictvím takovéhoto vnímání a myšlení se stáváme skutečnými a přivádíme k bytí svět kolem nás.

Jindřich Janíček
W. D. Wetherell: Vermont River (New York: Lyon Press, 1989)
Frank Santoro: Pittsburgh (New York: New York Review of Books, 2019)

Zmíním dvě knihy. Obě jsou autobiografické a odehrávající se na poměry Spojených států amerických vlastně poměrně blízko sebe (600 mil), ale tím asi podobnost končí. První jsem četl přes půl roku, i když je vlastně krátká. Dávkoval jsem ji po kapitolách, podle nálady. Druhou jsem měl za hodinu a půl přečtenou a teď se k ní několik měsíců vracím.

Wetherellova Vermont River jsou eseje lokálního spisovatele a samozřejmě nadšeného rybáře. Jeden rok u jedné nejmenované řeky ve Vermontu. Jak to u dobrých esejí bývá (nebo jak to mám já rád), téma je jen záminkou pro odbočky a osobnější příběhy. Jedna esej je například jen vyznání lásky ke geograficky přesným mapám blízkého okolí, které slouží k utlumení nedočkavosti, když řeka v zimě ještě neumožňuje rybaření. Pátrání po prameni řeky, hledání rybářského vybavení na bleších trzích, snění o perfektním domě s novou rodinou u břehu řeky nebo přiznání si nesmyslné snahy o protáhnutí rybářské sezóny, i když poslední výlet nestojí za nic… Přestože jsem rybařil pouze párkrát s dědou a nikdy mě to vlastně nebavilo, je to kniha, u které mě zamrzelo, že jsem tomu nedal víc šancí, když děda ještě měl energii brodit se prostředkem řeky v takových těch ultra vysokých gumácích, která drží díky kšandám. Vlastně podobný pocit, jako když člověk neběhá a pak čte časopis o běhání a říká si: „Jo… něco na tom bude…“

Tou rychlou knihou je Pittsburgh Franka Santora – hlavně proto, že je to komiks, a ten jde vždycky přečíst rychle. Taky to vysvětluje to neustálé vracení. Frank Santoro jej vytvořil minulý rok, nejprve vyšel ve francouzštině a až letos na podzim v anglickém překladu. Frank žije v Pittsburghu, stejně jako jeho rodiče, kteří oba pracují ve stejné budově, ale už mnoho let spolu nemluví. Kniha je Frankův pokus zjistit z vyprávění příbuzných a svých vlastních dětských vzpomínek, proč se manželství rodičů rozpadlo a proč tak fatálně, že doteď slouží jako posel zpráv mezi rodiči, i když jsou oba v jedné místnosti. Zároveň se jedná o vzpomínání na Pittsburgh a studii jeho přeměny, přičemž brzy začne být jasné, že Frank opravdu rád kreslí ocelové mosty a dřevěné domy v dělnické čtvrti, kde vyrůstal.

Milan Janoušek
Scott Fauble, Ben Rosario: Inside a Marathon (vlastním nákladem, 2018)

Tréninkový deník býval věcí intimního charakteru. Každý si ho vedl sám, ať už na papíře či v Excelu. Někdo pečlivěji, někdo méně, každopádně málokdo ho dával z ruky; maximálně trenérovi ke kontrole a rychle zase uložit zpět na bezpečné místo. Byla to přece kronika běžecké kariéry, tisíce kilometrů vepsaných mezi řádky, faktografie o naší posedlosti. A pak přišla Strava a starý svět skončil. Za miliony běžců tak dnes zapisují stroje a vše se sdílí online a prakticky ihned po doběhu. Je to vývoj a je to pohodlné, ale fanouškem jsem se nestal.

O to více mě potěšila kniha, která je společným dílem trenéra Bena Rosaria a maratonce Scotta Faubla z amerického týmu HOKA NAZ Elite. Inside a Marathon obsahuje nejen detailní několikaměsíční tréninkový plán, který vyvrcholí Faublovým sedmým místem na Newyorském maratonu, ale každý odtrénovaný týden je zde barvitě popsán v (nezávisle na sobě psaných) komentářích obou protagonistů. Čtenář tak dostává pozoruhodné svědectví o vztahu atlet–trenér a o rozdílném vnímání situací, do kterých se v jednotlivých fázích přípravy dostávají. Na povrch vyplave i pár Faublových démonů, ale nebudu prozrazovat… Inside a Marathon je na poli běžeckých knih naprosto unikátním počinem, který stojí za to číst.

Františka Jirousová
Alexandr Flek: Parabible (Praha: Biblion, 2018)

Docela podařený „překlad“ biblického příběhu Ježíše a jeho učedníků do současného jazyka a dobového kontextu 21. století. Trochu jsem se bála, že to bude hloupé, primitivní a nepodařené, rádoby vtipné a podobně. Ale kniha mě často překvapovala hloubkou, skutečným vtipem, pronikavostí některých přirovnání a vysvětlením dobových reálií jejich přesunem do současné doby. Pro spoustu lidí, kteří křesťanství nechápou kvůli způsobu, jakým je občas předáváno, může být kniha cestou, jak Ježíšovu příběhu porozumět. A ti, kdo evangelia znají, si tam také hodně najdou.

Vojtěch Jírovec
Chris Lear: Running with the Buffaloes (New York: Lyon Press, 2000)

V příštím roce uplyne dvacet let od vydání knížky, která se v seznamech běžecké četby často řadí mezi ty zásadní a kanonické. Chtěl jsem se přesvědčit, zda oprávněně. Spolu s autorem Chrisem Learem, koučem Markem Wetmorem a asi dvěma desítkami „Bizonů“ jsem se přenesl do Boulderu na Coloradskou univerzitu. Čekala mě podzimní krosová sezona.

Running with the Buffaloes má především úžasnou schopnost vtáhnout do děje. Stránku za stránkou sledujeme Adama Gouchera, jak si neochvějně jde za chybějícím titulem, který mu předtím třikrát unikl. Fantastické jsou ale i dlouhé pasáže z tréninků na zaprášené Magnolia Road, všechny Wetmorovy promluvy a vůbec báječná chemie, která v týmu panuje.

Později jsem poslouchal rozhovor s Goucherem, který vzpomínal na to, jak ušmudlané měli na CU podmínky pro běhání („V první dráze doslova byla díra.“). Přesto tehdy se svými kamarády prožíval dost možná nejlepší období života. Jedním z hlavních pocitů pro mě při čtení vlastně byla lítost, že jsem před lety do podobného týmu nepatřil taky.

Záznam závodu nejvyšší divize NCAA v krosu z roku 1998 je k vidění na Youtube.

Eva Krchová
Sakyong Mipham Rinpoche: Running with the Mind of Meditation (Harmony Books: New York, 2012)

„Zatímco tělo benefituje z pohybu, mysl nalézá štěstí v nehybnosti,“ říká ve své knize Běhání s meditující myslí přední tibetský učitel meditace Sakyog Miphan. Miphan v této spirituální tělovýchovné příručce poukazuje na kladný vztah mezi běžeckým pohybem a meditujícím vědomím, který může pozitivně ovlivnit naši každodenní pěnu dní. Běhání je tréninkem pro naše fyzické já a meditace naopak cvičením pro naši duši.

Všichni víme, nebo si aspoň dokážeme představit, co je to běhání. Ale co je to meditace? Pozice lotosového květu, odříkávání pradávných posvátných védských slabik, vůně santalového dřeva z doutnající vonné tyčinky? Psychedelická transformace duševna a splynutí lidského vědomí s vesmírnými mlhovinami? Nikoliv. Dle Miphana meditace dokonce není ani o zastavení nepřetržitého proudu myšlenek, zbavení se nežádoucích emocí a dosáhnutí extatické nirvány. Meditace je pravým opakem. Meditace je umění nesnažit se a nechat plynout. Jen pozorovat vše, co se odehrává v naší hlavě – poodstoupit od shluku vnitřních myšlenek, vidět jasně a zřetelně. Nechat myšlenku přijít a zase odejít. Pojmenovat ji, ale nesoudit ji. Nevztahovat se k ní.

Miphan nahlíží na lidské já jako na spojení těla a duše a vybízí k holistickému přístupu, k celostní rovnováze vyúsťující v životní harmonii, v dokonalý běh. Pakliže opomeneme pohyb, tělo ochabuje. Pokud vytěsníme duševní hygienu, mysl se propadá do úzkostlivých pocitů.

Principy meditace se snaží Sakyog Miphan uplatnit i během své oblíbené činnosti, při běhání. Miphan podněcuje čtenáře k aplikaci techniky „mindfulness“ při jejich pravidelných výbězích a k neustálé snaze upínat pozornost na probíhající pohyb. V momentě, kdy se ona přirozeně těkavá mysl vzdálí mimo přítomnost, opět se vrátit zpět k pohybu – ke švihu paží, dopadu nohou na cestu a v neposlední řadě k pravidelnému dechu.

Miphan dále nabádá běžce, aby ocenili přítomný okamžik a byli za něj vděčni. Vděk probouzí vnitřní radost, která je podle autora bezpodmínečně a univerzálně daná každému člověku. Miphan také doporučuje nalezení smyslu a záměru našeho snažení. Zde se může jednat jak o skromné cíle a nadšení z pohybu na čerstvém vzduchu, tak o soutěživé touhy na závodním poli.

Pro kompletní synchronizmus duše a těla autor nakonec pobízí běžecké čtenáře k bezvýhradnému ocenění jejich úsilí, které vyúsťuje v důležité ocenění sebe sama.

Pokud je člověk-běžec schopen zahrnout tuto mentální sestavu nejen do svého tréninku, ale také do svého života, zjistí, že pocitu štěstí lze častokrát dosáhnout i v bolesti či v nepohodlí, v klusu či v laktátových intervalech a nemusí při tom ani zapalovat žádné vonné tyčinky.

Anna Kudrnová
Marie Iljašenko: Sv. Outdoor (Brno: Host, 2019)

Poezii moc nerozumím, ale na jaře jsem četla novou sbírku Marie Iljašenko, v létě šla na dlouhou pomalou pěší túru a v zimě mě napadlo, že obojí uplynulý rok nějak charakterizovalo. Sv. Outdoor je patron všech, kteří chtějí vyrazit do neznáma, i když už nejsou žádné neobjevené kontinenty, a vidět dálky; třeba i v polárních krajích lednice nebo výparech kávovaru. Taky fandí těm, co pouštějí ven kočky na ulici, „žehná všem Kristovou větou určenou prostitutce / Jdi a nehřeš už / ale druhou část považuje za méně podstatnou / a proto ji pokaždé vynechává“; a leckomu neříká vůbec nic.

Tomáš Luňák
Leanne Shapton: Guestbook (London: Particular Books, 2019)

Je to kniha, o které nedokážu říct, jestli jsem ji vlastně celou přečetl a vše pochopil, ale i tak je pro mne v letošním roce výjimečná nejen tím, že jsem se k ní neustále vracel. Podobně jako u straších knih od Leanne Shaptonové i tady jde spíš o vizuální čtení, jen je vše ještě koncentrovanější a ve větší míře vyniká autorčina výjimečnost a pozorovací talent, kdy jednoduchým souvětím dokáže vytvořit pocit či atmosféru, které se klenou přes více stran a zůstanou ve vás několik dalších dní. Snad i proto budu v knize jednou tím, kdo navštěvuje, a podruhé navštíveným.

Alena Machoninová
Varlam Šalamov: Vzkříšení modřínu (Praha: G plus G, 2017)

V knížkách, které poslední dobou čtu, je běh, stejně jako každý jiný sport, nanejvýš nesmyslný luxus. Jsou to různé vzpomínky na dlouhé roky strávené ve stalinských lágrech – i na útěku se jejich hrdinové spíš plouží, než že by běželi. Bezkonkurenčně nejlepší četba letošního roku je taky odsud. Nebyla to jedna knížka, ale hned šest naráz zhltnutých svazků sebraných spisů prozaika a básníka Varlama Šalamova, které v letech 2004–2005 vyšly v Moskvě. A víc než dávno čtené Kolymské povídky, co jsou od podzimu kompletně k mání i v češtině, mi uhranuly Šalamovovy vzpomínky na dětství v severoruské Vologdě a na energickou Moskvu dvacátých let. Společně s upřímně zapálenými statěmi o poezii, se samotnou poezií, s přemýšlivou korespondencí i jedovatými deníkovými zápisky to všechno tvoří nerozborný celek a přečíst ty tisíce stran vkuse dává smysl. Ostatně trval na tom i autor – teprve pak se z dotěrného opakování motivů stanou libozvučná echa.

Mezi šalamovovskými obrazy, co se mi navždy vryly do paměti, je přece jen i jeden „běžecký“ – z povídky Bezejmenná kočka. Štěně tam zmateně běhá kolem kmene, na kterém sedí veverka. Scénu rozčísne kočka, která vyskočí na kmen a veverku shodí do tlamy uhnanému štěněti.

Alena Skálová
Viktorie Hanišová: Houbařka (Brno: Host, 2018)

Je těžké rozhodnout se mezi Houbařkou Viktorie Hanišové a Teorií podivnosti Pavly Horákové. Obě prózy jsou skvělé – každá pro něco jiného, ale Houbařka je pro mě ten typ knihy, která se po přečtení navždy zabydlí ve vašem těle. Hlavní hrdinku Sáru potkáváme samotnou na její pravidelné trase šumavskými lesy. Každé ráno si nazuje letité, o tři čísla větší pohorky a obejde svá spolehlivá houbová místa, aby odpoledne za koš plný hub nejrůznějších tvarů a barev dostala v sušické restauraci pár stovek. Pravidelné tiché lesní výpravy prokládá autorka úryvky ze Sářina dětství, které nám postupně odhalí pozadí a důvod hrdinčiny současné situace. Nejprve bychom na Sáru z našeho vyhřátého obýváku skoro křičeli, aby už odešla z té polorozpadlé chaty na Šumavě, aby zavolala domů, aby udělala cokoliv. Později už ji chápeme.

Viktorie Hanišová píše obyčejně a syrově o světě, který je drsný jako smrková kůra – poezii bychom v něm hledali jen těžko.

Barbora Sojková
Ursula Le Guinová: Levá ruka tmy (Praha: Argo, 1995)

Určit knihu roku je pro mě nadlidský úkol: knih mi rukama projdou stovky, ale můžu snad někomu s klidným srdcem doporučit akademickou bichli o vzniku mýtů u paleolitického člověka nebo dějiny slonů ve starověké Indii? Nemůžu. V žánrech beletrie a naučná literatura se toho u mě moc neudálo, protože počet neakademických knih, k nimž jsem se dostala, můžu spočítat na prstech obou rukou. Tak tady je alespoň shortlist: Vypíchla bych The Invention of Nature Andrey Wulfové, která popisuje život Alexandra von Humboldta, po němž je sice pojmenováno nejvíc přírodních památek na světě a který naprosto redefinoval naše pojetí přírody, ale dnes po něm moc psů neštěkne. Hodně se mi líbilo i Cyclogeography od Jona Daye, což je esejistická snaha vypořádat se nejen s parazitickou zkušeností bike messengera v Londýně, ale i s přemírou literatury a umění o chůzi a nedostatkem jejího cyklistického protějšku. Taky jsem, abych byla v obraze, přečetla obě knížky od Sally Rooneyové, totiž Rozhovory s přáteli a Normal People, a jakožto levicová intelektuálka bych je samozřejmě doporučila všem (nejen OK boomerům). Na piedestal tohohle roku ale stavím Ursulu Le Guinovou a její Levou ruku tmy, a to přestože není ani o běhání, ani o lezení, ani o žádném jiném sportu, který mě a vás zajímá, a ani to není nějaká novinka na trhu. Je to ale zaručeně nejlepší literární dílo, co se mi dostalo za dlouho dobu do ruky. Le Guinová v něm dokazuje, že psát znamená zkoumat, a hraje si s představou světa, v němž nežijí ženy a muži, ale androgynní bytosti, které sdílí biologické a emocionální charakteristiky obou pohlaví. Le Guinová má neskutečný smysl pro jazyk, narativ i téma a ukazuje, že jiné světy jsou možné, a to nejen v literatuře.

Daniela Šterbáková
Juliana Sokolová: My house will have a roof / Môj dom bude mať strechu (Praha: Fra, 2013)

Ak musím vybrať len jednu knihu, tak by to bola Juliana Sokolová, My house will have a roof / Môj dom bude mať strechu. Mylne som si myslela, že som tú zbierku prečítala minulý rok a keď som zistila, že vyšla už v roku 2013, a že som ju tým pádom musela čítať strašne dávno, trochu ma zamrazilo, ako dlho so mnou zostáva nablízko. Ide o básne vždy v anglickej a slovenskej verzii autorky. Namiesto popisu snáď viac napovie ukážka, báseň December (Botanic garden) v anglickej verzii (s. 32).

Walking in dark landscapes
with people I barely know

trying to need
as if I didn’t need

Petra Tajovský Pospěchová
Pavel Kopřiva, Jana Nováčková, Dobromila Nevolová, Tatjana Kopřivová: Respektovat a být respektován (Kroměříž: Spirála, 2008)

Tahle knížka je primárně myšlená jako návod na budování partnerského vztahu s dětmi. Ve skutečnosti je skvělá i k pochopení mechanismů a kořenů komunikačních faulů, které děláme my sami, když něco řešíme s jinými dospělými, i těch, jimiž nás častují ostatní. Důvody, příklady, nápovědy… V rámci možností knížky o tak komplexním fenoménu Kopřiva a ostatní autoři vytvořili přehlednou rukověť k cestě respektu.

Petr Vizina
Jan Němec: Možnosti milostného románu (Brno: Host, 2019)

Běžci rádi opakují, že „je to o hlavě“, čímž myslí, že výkon na trati v posledku ovlivní hlavně vůle člověka a to, jak o bolesti a nepohodlí smýšlí. Obdobně se o dnešní době dá říct „je to o vztazích“. Sociální sítě nám dávají možnost představit se světu tak, jak se sami chceme vidět, tedy zajímaví, pohlední a úspěšní. Jenomže virtualita se má ke skutečnosti asi jako porno k lásce. Na twitteru nebo instagramu nežijí lidé a nepěstují se tu skutečné vztahy. Po ceněném životopisném románu Dějiny světla o fotografu Františku Drtikolovi přichází spisovatel Jan Němec s románem-esejí, jehož tématem je vlastní, nakonec neúspěšný partnerský vztah. Hrůza, řeknete si, další narcis, který si plete psaní s reality show. Jenomže to nebude tak docela pravda. Domácnost bez záclon popisoval i chartista Ludvík Vaculík v Českém snáři zkraje 80. let, kdy bylo přirozenou reakcí na fízlování a donášení žít co nejskrytěji. Možnosti milostného románu, jak název napovídá, jsou experimentem, co vlastně rozumíme partnerským vztahem, co láskou v době virtuality a také, jak do ní zasahuje porno. Němcův text je zároveň literárním experimentem – jestli se dá situace člověka virtuální, interaktivní doby, nejlépe vystihnout tím „zneuznaným dědictvím Cervantesovým“, jak nazval román Milan Kundera.

Jaroslav Vlček
Chad Robertson: Tartine Bread (San Francisco: Chronicle Books, 2010)
Casper André Lugg, Martin Fjeld: Sourdough (London: Modern Books, 2017)

Největší objevem letošního roku jsou pro mě Tartine Bread (I a III) Chada Robertsona a novější Sourdough Caspera André Lugga a Martina Fjelda. Mouka, voda, sůl, to je, oč tu běží.

Určitě něco podstatného zapomenu, ale pokud mám vybrat něco, o co bych se rád rozdělil, tak za letošek asi: Paolo Cognetti: Osm hor a Nikdy nevystoupat na vrchol, Asaf Gavron: Osada na pahorku a Smrt v zádech, Ning Kchen: Nebe nad Lhasou a Jü Chua: Bratři. Zima je dlouhá ale tohle by mohlo do jara vydržet.