Mimo cesty
Boff Whalley: Run Wild (London: Simon & Schuster, 2012)
–––
Obří městské maratony nenávidí. Hnusí se mu. Vidí za nimi posedlost čísly, růstem, konzumem i orientaci naší společnosti na výkon a spektákl. Ale to je jen jedna z mnoha silných emocí, které pohání knihu proplétajících se postřehů, zamyšlení, vzpomínek a vyznání Run Wild od Boffa Whalleyho. A nutno taky dodat, že ta nejvíce negativní. Všechny ostatní totiž oslavují běh divočinou a neznámým terénem. Spojují ho s nadšením, nepředvídatelností, dětskou radostí i dětinskou hravostí, ale také ho vidí jako akt vzpoury vůči autoritám, vydobytí svobody i nalezení sebe sama.
Městský maraton běžel jen jednou v roce 1981, v mizerných botách a bez velkého uspokojení. V tom samém roce totiž uskutečnil něco daleko důležitějšího: založil Chumbawambu. Politicky vyhraněnou anarcho-punkovu kapelu, která svoje tvrdší a později vyloženě popové i folkové písně zasvětila antifašismu, antirasismu, feminismu, kritice konzumní kultury i propagování práv zvířat. Od koncertování ve squatech po megahit „Tubthumping“ – Chumbawamba po třicet let své existence neztratila zvláštně neopakovatelnou schopnost kombinovat jízlivost s líbivostí, kulturní rozhled s atakem na emoce.
Už z těchto důvodů je jasné, že Run Wild nejsou typické běžecké memoáry, nejsou to ani typické rokenrolové memoáry, byť je tu běh popsaný vlastně úplně přesně jako rokenrol. Whalley vidí fell running jako politikum, dosazuje do něj všechny hodnoty, které jsou vlastní punkové scéně a DIY komunitě – a stejně jako ta odmítá předem nalajnované schémata daná trhem i Whalley odmítá běžet trasou, kterou mu určil někdo jiný.
Fell runningu propadl v roce 1986, kdy jej otec poprvé vytáhl na běh po kopcích, v severní Anglii, kde na dvě stovky běžců v euforii zdolávalo bahnité svahy a kamenité stezky. Od té doby byl chycený a začal svůj život přesně dělit na část, kterou tráví zkroucený v dodávce při přejezdech mezi zakouřenými kluby a koncertními sály, vyčkává na letištích nebo přespává po hotelích, a část, kdy opouští vše, co zavání městem, a vybíhá na lesní pěšiny i mimo ně.
Místo, aby trávil hodiny v backstagi pitím alkoholu a čekáním na koncert, běhal. Když se během cesty na turné objevil vhodný terén, nechal se vysadit z dodávky kilometry před městem a na místo konání akce doběhl.
Postřehy ze života s Chumbawambou tu hrají okrajovou roli, byť Whalleymu jde v kapele i při běhu o to samé. O hledání autonomie, smyslu a prožitku v kontrastu ke komerci a prefabrikovaným zážitkům. Tak jako si Chumbawamba vždycky utahovala z velikášských hvězd jako U2 nebo Bob Geldof, které se domnívaly, že několika stadionovými koncerty pomáhají zlepšit svět, nachází Whalley nové vyjádření odcizení se realitě v městských maratonech.
Newyorský maraton se tu navrací trochu jako refrén a Whalley si všímá celé jeho nesmyslnosti. Od toho, že tu 45 tisíc účastníků běží po rovných dlouhých ulicích a silnicích, po asfaltu a betonu, v místech, která drtivou většinu roku patří autům a ne chodcům, až po sponzorský cirkus. Pečlivě vypočítává čísla – 90 tisíc vydaných plastových lahví vody a neskutečných 2,25 milionů spotřebovaných kelímků nápoje Gatorade. Tohle není běh, který by mohl Whalley mít rád, nebo snad pro něj najít pochopení. Kritérium úspěchu pro něj nikdy nebyla velikost.
Imaginace, nepředvídatelnost, svoboda. To jsou hlavní hodnoty, které s během spojuje a objevil je už v dětství, když při delších přestávkách s kamarádem zdrhal ve volných hodinách daleko od školy. Že může být běh výrazem revolty proti autoritám, mu došlo po přečtení povídky „Osamělost přespolního běžce“ od Alan Sillitoea. Osamělý běh tu je metaforou čehosi ryzího, anti-systémového, zatímco samotný fakt, že se člověk zapojí do závodu – a tím může být myšlená jakákoli třeba i tržní soutěž, už čistotu poskvrňuje.
Stejně jako běh lesem i Whalleyho psaní je částečně dezorientované, někdy se vrací v kruzích, někdy příliš lamentuje a pohoršuje se nad komercionalizací sportu, nejsilnější je ale v postřezích, kdy se běh divočinou stává obrazným vyjádřením jeho širšího světonázoru. V okamžicích, kdy třeba jen začne mluvit o vzniku slavné mapy A-Z London a postupně se dopracuje k městskému plánování, které svazuje, a urbanisté shůry diktují mantinely, v nichž se má odehrávat život. To je něco, od čeho se chce v přírodě oprostit.
A také tu třeba jen za mrazivého počasí a při úplném vyčerpání spatřit mezi stromy vycházející úplněk a vědět, že nikomu jinému na celém světě v tuto danou chvíli není podobný pohled dopřán. Whalleyho podmanivost spočívá v tom, že v běhu v divočině nachází další a další vrstvy, má pro něj sociální, duchovní i politický a kritický rozměr, ale také je pro něj výrazem životní vůle a odhodlání, protože tady možná víc než kde jinde platí refrén hitu „Tubthumping“: „Spadnul jsem, ale zase se zvednu.“
–––
Recenze na knihu Boffa Whalleyho Run Wild byla poprvé publikována ve čtvrtém čísle časopisu B (jaro 2017).