Sám ve stěně
Alex Honnold, David Roberts: Sám ve stěně (Praha: Mladá fronta, 2016). Přeložil Martin Pokorný. Doslov napsal Adam Ondra.
–––
„You Fall, You Die“ neboli „Spadneš, zabiješ se“. Toto kruté, avšak pravdivé tvrzení je nelítostnou podstatou lezeckého sólování – typu lezení, jehož synonymem se v posledních letech stal americký lezecký vizionář Alex Honnold. Ten o svých vertikálních pocitech bez jištění, zato s pořádnou dávkou adrenalinu, vypráví společně se spoluautorem Davidem Robertsem v autobiografické knize Sám ve stěně.
Jednatřicetiletý Honnold, původem z kalifornského Sacramenta, již pár let posouvá dosavadní hranice lezení bez jištění neboli „free-soloing“ (v češtině zjednodušeno na „sólování“). Zatímco při konvenčním lezení jsou dva lezci přivázáni na lano, které je společně s dalším lezeckým materiálem poutá ke skále a bezpečně zachytí případný smrtelný pád, lezecké sólování toto pojítko mezi životem a smrtí postrádá. Žádné lano, žádné jištění, žádný prostor pro chyby. Pouze lezečky, pytlík s magnéziem a notná dávka odvahy a sebejistoty jsou jedinou výbavou tohoto lezeckého nadšence, která mu umožňuje být sám ve stěně, avšak jediné pochybení či uklouznutí dávají příležitost k tahu všemocné gravitační síle, a pakliže „spadne, zemře“.
Dalo by se říct, že Alex Honnold je nezodpovědný adrenalinový blázen pokoušející gravitační tíhové zrychlení a smrtku s kosou. To on však popírá. Honnold ve své literární prvotině popisuje nejen sedm nejúžasnějších horolezeckých výstupů své raketové kariéry, ale především nabízí čtenářům náhled do vlastní vyrovnané lezecké mysli. Právě ta je Honnoldovou předností a důvodem, proč se mu přezdívá Alex „No Big Deal“ neboli Alex „Žádný problém“.
V momentech, kdy se jiným do mysli vplíží strach paralyzující jak racionální uvažování, tak jakýkoliv tělesný pohyb, Honnold tuto ochromující lidskou emoci jednoduše ztiší jako hlasitost rádia a pokračuje dál ve svém osamoceném extrémním dobrodružství. A právě tato schopnost zůstat klidným v obtížných situacích dovoluje Honnoldovi uskutečňovat dechberoucí lezecké výstupy na různých kontinentech.
Pro nezainteresované se horolezectví mnohdy může jevit jako nebezpečný a namáhavý sport, a Honnoldova záliba v sólovém lezení pak přímo jako sebevražedná aktivita. Zkušení lezci nicméně praví opak. Ti přirovnávají svůj koníček, vyžadující totální psychickou, fyzickou a emocionální koncentraci, k překrásné uvolňující meditaci, kdy mysl, tělo i duch jsou v rovnováze a kolem neexistuje nic, jen tady a teď. Je to určitý druh vertikální nirvány, extáze či lezeckého orgasmu, kdy lezec či lezkyně po okamžicích strachu a zápasu se svými fyzickými schopnostmi a psychickými pochybami určitý lezecký úsek překonají a právě tehdy nastává absolutní klid. Lezec dosahuje pocitu štěstí, jenž je umocněn úchvatným prostředím prostým lidské přítomnosti a každodenních strastí betonové civilizace.
Způsob života, který si Honnold od mládí osvojil, mu dovoluje zažívat tyto momenty pravidelně. Po dobrovolném předčasném ukončení inženýrského programu na prestižní Kalifornské univerzitě v Berkeley se Alex přestěhoval do rodinné dodávky, kterou postupně přetvořil v obydlí na kolečkách a vydal se na nikdy nekončící lezecký výlet skrz americké skalní oblasti. Tyto lokality se mnohdy nacházejí v překrásných národních parcích Spojených států a Honnold si tedy na svoji předzahrádku dozajista nemůže stěžovat.
Do širšího lezeckého povědomí se Honnold dostal sólo výstupem z roku 2008, kdy jako první člověk v historii překonal bez jištění impozantní Moonlight Buttress, čtyři sta metrů dlouhý pískovcový spárový pilíř v národním parku Zion v Utahu. Vzápětí následovala neuvěřitelná sóla v majestátním žulovém Yosemitském údolí, Mekce vícedélkového lezení. Na tamějších kvalitních a obtížných cestách Astroman a Rostrum, jež jsou prověrkou i pro jakéhokoliv lezce s jištěním, se Honnold „rozcvičil“ a posléze vyzval sám sebe ke zdolání ikonického Half Dome, mohutné dominanty Údolí, jak se mezi lezci této oblasti zkráceně přezdívá. Zatímco jiným vylezení severozápadní stěny Half Dome trvá pár dní a lezci jsou nuceni brát si s sebou dostatek jištění, jídla, vody a materiálu (včetně závěsných sítí a spacáků na přespání ve stěně), Honnold k úpatí tohoto žulového gigantu přišel, jak je pro něj charakteristické, nalehko – vybaven pouze lezečkami, maglajz-pytlíkem, müsli tyčinkou a lahví s vodou se osamocen vydal ohromnou kolmou stěnou k vrcholu. Výstup zdolal za neskutečné necelé tři hodiny.
Yosemitské údolí se pro nespočet velkých žulových stěn stalo Alexovým skalním hřištěm. Jen pár kilometrů od Half Dome se nachází další symbol této oblasti, slavný El Capitan. Tento vznešený žulový útes představuje významný historický milník lezení velkých stěn. Ačkoli je lezení převážně mužskou doménou, nejznámější lezeckou cestu na El Capitan, The Nose, poprvé volně přelezla žena, a to v roce 1993 americká lezkyně Lynn Hillová. Cesta The Nose je rovněž známa díky dlouhodobému souboji lezců přetahujících se o rychlostní rekord. Ten nyní drží právě Alex Honnold společně s Hansem Florinem – cestu dokázali vylézt za neuvěřitelných 2:23:51. Další prolézačku na svém oblíbeném hřišti Honnold našel v podobě sólové trojkombinace, Yosemitské trojkoruny: Mt. Watkins, Half Dome a El Capitan. Tyto tři skalní velikány Honnold zvládl opět bez jištění za pouhých 19 hodin včetně přesunů mezi jednotlivými stěnami.
Ačkoliv Honnoldovu lezeckému portfoliu dominují yosemitské výstupy a jeho tamější průlomová sóla, Alex cestuje za lezením po celém světě. Do své sbírky sólových výstupů si v roce 2014 přidal také impozantní projekt Sendero Luminoso, pět set metrů dlouhou cestu v Mexiku. Nicméně Honnold ne vždy cestuje pouze „nalehko“. Do batohu si krom lezeček s maglajzem mnohdy, ne-li pokaždé, přibere i lano a lezecký jistící materiál.
Mimo skalní lezení v Čadu, Jižní Africe, Ománu, Austrálii, Asii, Evropě a dokonce i v České republice (kde navštívil velmi respektovanou a obtížnou pískovcovou oblast Adršpach) okusil i ryzí alpinismus, tedy lezení v horách. Poté, co mu lezecký parťák, špičkový a všestranný lezec Tommy Caldwell, nabídl spolupráci na novém projektu v argentinské Patagonii, odjeli oba borci do Jižní Ameriky. V nevypočitatelné a větrné Patagonii zvládli do té doby nezlezený Fitzův travers. Tento bezprecedentní alpinistický výkon, čítající sedm zubatých vrcholů a celkových 4000 vertikálních metrů, vynesl americkým lezcům i celosvětově uznávanou horolezeckou cenu Piolet dʼOr.
Tyto a další nebojácné výkony udělaly z Alexe Honnolda přes noc mezinárodní lezeckou legendu, mediální senzaci a tvář mnoha outdoorových značek. Mnoho z jeho vertikálního úsilí bylo vyfoceno, natočeno, zfilmováno, sestříháno, popsáno a donekonečna rozebíráno na sociálních sítích či nad regeneračním pivem po lezeckém tréninku. Honnold se objevil ve známém americkém televizním pořadu 60 Minutes či v reportážích v The New York Times a National Geographic. Účinkoval v mezinárodních televizních reklamách a hrál v mnoha dobrodružných lezeckých dokumentech, včetně snímku, jenž nese stejné jméno jako jeho kniha, Sám ve stěně, a který byl nominován na televizní cenu Emmy.
Přestože se Honnoldovo počínání zdá být skrz objektivy kamer, foťáků a reportáží v časopisech širší veřejnosti neskutečné a velmi riskantní, on toto tvrzení nonšalantně popírá. Když je na přednáškách často tázán na všudypřítomné nebezpečí a možnost smrtelného pádu, stále dokola trpělivě a s klidným úsměvem na tváři odpovídá, že pokud spadne, budou to nejhorší čtyři vteřiny jeho života. Alex strach popisuje jako důležitý prožitkový aspekt vědomí, jenž lidi chrání, aby se nezapletli se do případného nebezpečí. Když mysl řekne ne, tělo preventivně rezignuje. Navíc dodává, že většina lezení, které provádí, je běžné lezení s lanem a jsou to hlavně média, která se ho snaží vměstnat do škatulky „extrémního lezce“.
Právě tuto ustálenou představu „extrémního lezce“ servírovanou médii se Alex Honnold snaží svou knihou Sám ve stěně vyvrátit. 200 stran textu doplněných tematickými fotografiemi dává Honnoldovi příležitost otevřít dveře své obytné dodávky a nechat čtenáře nahlédnout do soukromí – přiblížit mu svůj lezecký životní styl a objasnit osobní motivaci, která se za ním skrývá.
Honnoldova autobiografie je nejen dobrodružná lezecká a cestovatelská reportáž, ale také intimní zpověď této současné outdoorové legendy. Alex „Žádný problém“, otevřeně mluví o svých pocitech a pochybách. Dovídáme se o Honnoldově plachém dětství, nešťastném manželství jeho rodičů, apatické reakci na zprávu o úmrtí otce, rozhodnutí předčasně ukončit vysokoškolské studium a vydat se na nekonečně dlouhý lezecký výlet. Ten, jenž údajně nemá strach, vysvětluje, jak tuto paralyzující emoci kontroluje, a líčí, jak se nejvíce bál na sněhovém svahu v Kalifornii. Honnold hovoří i o své první velké lásce, běžecké vytrvalkyni Stacy. Dodává ale, že jeho osobní neschopnost žít konvenčním životem ho nakonec stála tento první vážný romantický vztah.
Přestože Honnold díky výkonnostnímu lezení a s ním spojeným sponzorským smlouvám dosáhl značné ekonomické jistoty, ve svých jednatřiceti letech žije velmi skromným životem. Od roku 2007 obývá rozměrnou dodávku, kterou uzpůsobil své nomádské existenci a která mu dovoluje žít svobodný nezávislý život plný dobrodružství v blízkosti lezeckých oblastí. V jeho Fordu Econoline se nachází postel, kuchyňská linka, hromady lezeckého materiálu a lezeckých průvodců, ale také plno knih převážně s ekologicky laděnou tématikou.
Honnoldův zájem o ekologii a ochranu životního prostředí se zrodil během jeho prvních expedic do vzdálených zemí s nepříznivými životními a hospodářskými podmínkami. V africké poušti si Honnold uvědomil existenční štěstí západní civilizace a také to, do jak privilegovaného prostředí se on, společně s celou západní společností, narodil. Fakt, že dvoudenní reklamní natáčení mu vynese víc peněz, než domorodí lidé v Čadu vydělají za celý život, Alexe přiměl k založení vlastní neziskové organizace Honnold Foundation a osobně prostřednictvím projektů této nadace přispívá ke zlepšení ekologické krize.
Zatímco americký outdoorový čtenář je pravděpodobně lépe informován o Honnoldových lezeckých výkonech a může mu tedy připadat, že kniha pouze opakuje známé skutečnosti, věřím, že pro českého čtenáře bude tento náhled do vertikálního světa Alexe Honnolda inspirující. Český čtenář bude navíc potěšen doslovem Adama Ondry, domácího lezce světového (až vesmírného) formátu, který na konci knížky přemítá o lezeckých hodnotách a pocitech, jež s Alexem Honnoldem sdílí. Ačkoliv je Adam Ondra, jakožto dvojnásobný světový šampion v lezení na umělé stěně a přemožitel nejtěžších lezeckých cest na světě, považován za jednoho z nejlepších lezců planety, vzdává tento český supertalent hold Alexovi za jeho neskutečná sóla a sám dodává, že na podobné nejištěné dobrodružství se momentálně nechystá.
Když jsem poprvé měla tu příležitost lézt (s lanem!) v Yosemitech a zažít opojný pocit velkých stěn, s obdivem a úctou jsem přemýšlela o Honnoldových bláznivých sólech. Ačkoliv se mi z výšek nikdy nemotá hlava, jen pouhé pomyšlení na „Honnoldoviny“, tedy že bych byla nahoře bez jištění, mi najednou nedělalo dobře.
Krátce po návratu domů se mi zdál sen. Byla to tedy spíš noční můra, protože se mi zdálo, že můj oblíbený Alex při jednom ze svých sól „spadl a zabil se“. Ve snu jsem běžela na Wikipedii, kde vedle hvězdičky, značící datum jeho narození, byl i křížek. S úlekem a s obavami z nejhoršího jsem se probudila a rozespalá otevřela počítač. Nervózně jsem do vyhledávače naťukala www.wikipedia.com a jméno Alex Honnold, abych rozeznala snění od bdění. K mému oddychu vedle jména Alex Honnold byla stále jen hvězdička a křížek chyběl. S pocitem úlevy, že Alex „nespadnul a nezabil se“, jsem se vrátila zpátky do postele a s klidem opět usnula. Nevzpomínám si, co se mi zdálo, ale líbí se mi myšlenka, že jsem snila o tom být také „sama ve stěně“.
–––
Recenze Evy Krchové na knihu Alexe Honnolda a Davida Robertse Sám ve stěně byla poprvé publikována ve třetím čísle časopisu B (podzim 2016).