Samorost

Běhal v době, kdy bylo snadné zakufrovat. On, původně orientační běžec, sám říká, že měl velké kufry jen dva. Jeden hned na prvním soustředění s mapou, kdy si myslel, že už to umí, a na ten druhý si nevzpomíná. Nebloudil málokdo. Málo se o tom píše a málo toho víme. Co zůstává, jsou tabulky a v nich je už přes 35 let u distance 5000 m napsáno jméno Jiřího Sýkory s časem 13:24,99. Časem, který zaběhl na olympiádě v Moskvě, v závodě, kdy jsme naposledy mohli vidět našeho vytrvalce ve finále olympijské pětky. Ale ani to nestačilo, aby mohl předvést vše, na co měl natrénováno. Z některých míst na mapě je to vždy daleko a z Opavy to i pro tak dobrého běžce byla pořádná dálka, a nebyla to jen ona, co rozhodovalo. Při závodě v orientačním běhu má závodník na mapě vyznačené kontroly a je jen na něm, jakou trasu zvolí. Důležité však je umět mapu číst, nezabloudit a běžet rychleji než ostatní, a to Jiří Sýkora uměl.

Jaké bylo Vaše dětství? 

Naše zábava byla rychle domů, zahodit aktovku a utíkat ven. Hrálo se na vojáky, na indiány, na schovku, vlastně pořád se běhalo. Do 14 let jsme bydleli v Ostravě a potom v Opavě. Doma jsem se skoro nezdržoval. Bylo nás pět dětí a já nejstarší. Maminka byla pořád na mateřské dovolené, peněz bylo málo, a tak jsme žili velmi skromně. V tom období to byla taková divočina. 

Takže jste byl divoké děcko?

No od 11 do 14 jsem i hodně kouřil, takový barabčici jsme byli. A potom v roce 1968 jsme se přestěhovali sem do Opavy. Rodiče měli strach, co se bude dít. Můj otec byl krajský školní inspektor a měl informace, že to může být během invaze v Ostravě nepříjemné, a tak jsme se ještě v září přestěhovali do Opavy. A tady jsem už přestal kouřit a začal jsem hledat jiné zdroje zábavy.

Ale do 14 let jsem nesportoval vůbec, teda jako každý jsem měl na základní škole tělocvik a tam jsem vynikal v bězích, byl jsem ve třídě vždy nejrychlejší, byť jsem byl menší. Takže to, co bylo od 300 metrů nahoru, tak to jsem vždycky vyhrával. Ale závody, ty jsem vůbec neabsolvoval. Až když jsem v roce 1969 odešel do učení do Bruntálu.

Tam jsem byl na pokoji s Vencou Svakem, který v té době byl už několikanásobný mistr republiky v běhu na lyžích a v krosech, a tak jsem si říkal, vždyť on je ještě menší než já. A jak se na nástěnce objevil leták s náborem do atletického oddílu, tak jsem se přihlásil. Jako test jsem měl běžet 200 m, což mě nakrklo, jak to bylo málo. Pak přišla zima a Tonda Petroš, můj první trenér, tam vyvěsil na nástěnku leták s náborem na běh na lyžích, tak jsem si říkal, je tam napsaný Svak, tak já taky. 

A to jsem třeba v té době vůbec nevěděl, že něco jako běžky existuje, já jsem znal maximálně sjezdovky. Nemám to tedy nikde zaznamenané, ale chodili jsme běhat tak třikrát týdně, do toho už byly nějaké ty závody. Ve třetím ročníku už jsem začal Svaka porážet a taky jsem přešel zpět do Opavy na průmyslovku.

Co Vás na běhu začalo tak bavit, že jste u toho zůstal?

To já nevím, mně třeba po dvou letech na běžkách trenér řekl: „Juro, vykašli se na to, ty jsi dříč, ale ty se to nikdy nenaučíš!“

Já jsem jezdil jak velbloud, než jsem se do toho srovnal, ale něco to ve mně vzbudilo. A když jsem přešel do Opavy, tak mě zlanařili do oddílu orientačního běhu, který měl v zimě taky běžky. Měl jsem už hodně naběháno z učiliště a na mapu jsem byl asi nějaký přirozený talent. Za celou éru, co běhám orienťáky, jsem měl dva větší kufry. Tou dobou tu byl suverénně nejlepší junior Kačmarčík, porážel i muže, a já jsem se mu během dubna až června velice rychle přiblížil, tak mě vzali do juniorské reprezentace a v červenci jsem reprezentoval na OZ Pokalu. Skončil jsem tam třetí, jako jediný Středoevropan mezi Seveřany. To dokonce přišli Fini, že mě chtějí na kemp a vše mě pořádně naučit, jenže tehdy to nešlo. A tím jsem vplul do světa orientačního běhu a až po vojně mě vyhodili, že už se nezlepším ani s mapou, ani v běhu.

A jak vypadaly tréninky?

V podstatě jsme vyběhli do lesa a co nejrychleji posbírali tréninkové kontroly. Taky jsme běhali vzadu na Hoštických loukách dvoukilometrový okruh třikrát až šestkrát. Celkově jsme hodně běhali dlouhé běhy. Vzpomínám si, že někdy před vojnou jsme běželi Opava – Jánské koupele a zpět. To bylo nějakých 45 km. Veškeré běhy byly spíš vytrvalostního charakteru. Ale nesystémové. Až na vojně v Jičíně jsem o tom začal víc přemýšlet, tam už byl prostor. Tam jsem taky potom naběhal okolo 6000 km ročně a k tomu ještě hodně na lyžích. 

Na vojně v Jičíně to byla taková orienťácká Dukla?

Jičín byl v té době nejsilnější oddíl orientačního běhu a pan Havlík chodil hrát fotbálek s velitelem dělostřeleckého útvaru a domluvili se, že by tam vzal několik orientačních běžců, takže to nebyla Dukla, ale měli jsme privilegia, mohli jsme chodit trénovat od tří až do desíti do večera. Byl tam bazén, tělocvična, ideální podmínky, a tím, že jsem byl v reprezentaci, tak jsem měl ještě výjimku, že jsem chodil na trénink taky dopoledne od desíti do dvanácti. Takže na vojně z těch 730 dní, co oficiálně trvala, jsem byl mimo kasárna celkově asi 570 dní.

Jak byl v Jičíně strukturovaný trénink a co závody?

Já jsem tam trenéra vlastně neměl. Měl jsem sice reprezentačního trenéra, ale v Bruntále nás vedl můj první trenér Tonda Petroš, a ten mě naučil základní věci, jako intervalové tréninky, abecedu a přípravu a jak běhat úseky. Takže když jsem potom přišel na vojnu do Jičína, tak jsem byl takový, skoro by se dalo říct, „samorost“, který se tím bavil. Za Jičín jsem potom objel všechny možné vojenské závody, takže já jsem byl třeba přeborník české armády v přespolním běhu a porážel jsem běžce z pražské Dukly či z Banské Bystrice.

A po vojně, jaké byly možnosti rozvoje?

Měl jsem nabídku zůstat v Jičíně dál. Teda ne na vojně, ale ve Valticích v kriminále, kde jsem měl dělat tělovýchovného náčelníka, takže bych plynule přešel dál do toho jakože profi systému. Jenže jsem měl příbuzné v Západním Německu, můj strýc si vzal sudetskou Němku a byl s ní vystěhovaný. Takže jsem se na tenhle post nemohl dostat. A na svazu usoudili, že v Opavě nejsou terény vhodné pro další rozvoj při práci s mapou, což mají pravdu, a že se už ani nezlepším běžecky. Tak mě vyřadili z orienťácké reprezentace. Ale já jsem tou dobou už běhal pětku pod 15 minut.

Jaký byl návrat do Opavy?

Byl jsem takový zahořklý, do Vánoc jsem si říkal, že už nebudu sportovat, bylo mi 24 let, ženatý s malým klukem, tak jsem si říkal, dlabu na to.

Jenže po měsíci takového nicnedělání mi to nedalo a navštívil jsem trenéra Stanislava Mikesku. On mi sice říkal, že ženaté netrénuje, ale že jestli chci, tak můžu chodit s nimi na tréninky. Byli tam tehdy dobří kluci, Stanislav Duda, ten uměl maraton za 2:25, a Pavel Stuchlík, ten běhal 1500 m okolo 3:52.

Ale Vy jste se na dráze objevoval už před vojnou?

Pomáhal jsem atletům Opavy s postupem do první ligy. Pamatuji si, že jsem první den běžel 3000 m překážek, v životě jsem to neběžel, takže těsně před odjezdem autobusu mě učili přeskakovat překážky, a to jsem skočil do prázdného vodního příkopu na obě nohy někam doprostřed, to se tedy všichni chytali za hlavu, a já jim říkal, že až tam bude voda, tak to přeskočím, v orienťáku mám taky potok a ten musím přeskočit, a pak jsme tam přijeli, já to skákal úplně hladce a porazil jsem Šmída, to byl tehdy juniorský reprezentant, no zas byl z toho trošku humbuk. No a potom druhý den jsem běžel pětku myslím za 14:52, a to jsem byl třetí. On mě Standa už tenkrát lanařil do atletiky, jenže mně byl orienťák bližší. Takový hezčí mi přišel. Na dráze mi to připadalo fádní.

Pod Standou Mikeskou jste nakonec vydržel celou kariéru, jak vypadala vaše spolupráce?

On Standa byl původně mílař, který běžel 1500 m pod čtyři minuty. Když studoval v Praze, tak trénoval pod vedením Miloně Millera, a když se potom vrátil do Ostravy, tak šel k Tondovi Procházkovi, který trénoval Gábu a Františka Bartoše. Když skončil s běháním, tak začal tady v Opavě trénovat středotraťaře. Po vojně jsem začal trénovat se skupinou, kterou tehdy vedl, a když viděl po dvou měsících, že chodím na všechny tréninky a makám, tak mi začal psát tréninkový plán. 

Naše další spolupráce probíhala tak, že já jsem vždy tak dvakrát třikrát týdně k němu večer zajel a ten tréninkový plán jsme vždycky probrali, on si to poznačil a pak to vše napsal načisto. Potom, když jsem se seznámil se svojí současnou ženou a v roce 1983 jsem se nastěhoval tady k nim do domu, tak Standa bydlel ve stejné ulici kousek od nás, takže jsem tam potom chodil každý večer na návštěvu a u kávy jsme probrali, jak se běhalo, závody a tak. Mikeskovi byli pro mě druzí rodiče. 

Čím byl pro Vás důležitý?

Myslím si, že jeho tréninková metoda, kterou na mě aplikoval, mi perfektně sedla, to byla jedna věc. Každý člověk má určitou anatomickou stavbu, nejsem odborník, ale tento typ tréninku, tempově vytrvalostní, mi prostě sedl. Druhá věc byla, že jsem od roku 1972 do roku 1982 udělal obrovský kus běžecké práce v terénu a tam jsem získal běžeckou odolnost, i když jsem měl vyvrtnuté kotníky a tak, ale to k tomu patří. Tak to si myslím, že byl takový základ, a Standa na tom uměl postavit trénink. A taky je pravda, že trenér musí mít štěstí na svěřence.

Během prvního roku tréninku jste se už dostal do reprezentace. Čím to, že se to povedlo tak rychle? 

Šlo to poměrně ráz na ráz. Z vojny jsem přišel na podzim 1978 a měl jsem naběhané velké objemy, takže po krátkém speciálním tréninku, který trval asi půl roku, jsem se dostal na úroveň 14 minut na pětku a pak na Zlaté tretře jsem běžel desítku za 30:11 a tím jsem se dostal do reprezentace. Ale já měl v sobě potenciál už z toho orienťáku na vojně, tam jsem třeba běžel jeden den desítku za 31, něco potom 1500 m okolo 4:05 a večer jsem ještě běžel noční orienťák.

Byly atletické tréninky něčím jiné než ty na vojně?

Největší změna byla hlavně v tom, že jsem začal mít speciální běžecké tréninky na dráze. Jinak moc ne.

Další rok, 1980, byl rokem olympiády, směřovali jste k tomu trénink?

Musím říct, že jsem nad tím vůbec nepřemýšlel. Protože limity tehdy znamenaly překonání československého rekordu a mně se to podařilo až na mítinku v Moskvě, a to bylo měsíc a půl před olympiádou. U mě zlom v kvalitě nastal asi v dubnu toho roku. Jel jsem přímo z Tater ze soustředění na pětku do Portugalska do Lisabonu. Nikdo tam nechtěl jet, jen já a Vlastík, a nikdy tam nikdo neběžel pod 15 minut. Takhle se mnou různě lepili díry, a to se se mnou táhlo celou dobu. Trenér mi tehdy řekl, že se s tím nemám srát, naběhané jsem měl trochu z haly, tak jsem běžel s čelem a zaběhl jsem 13:42. Vyhrál Carlos Lopez a já byl pátý. Přijel jsem z letiště zpět do Tater, bylo to v 8 hodin ráno, a trenér Liška, tak co, a já říkám, 13:42, a jemu vypadla cigareta. A tady možná začaly jít ty myšlenky víc dopředu.

To jste už byl členem vrcholového střediska? Jaká skupina s Vámi tehdy na soustředění jezdila?

To tenkrát bylo tak, a to dnes zase už není, my jsme přijeli na soustředění a bylo nás pět, co běhali od 3000 m do 10 000 m, pak tam bylo pět šest lidí, co běhalo maratony, a zase pět šest, co běhalo od trojky dolů. Běhali jsme většinou všichni dohromady. Trenéři se sesedli a u kafe vymysleli trénink, z toho vybočovali takoví jedinci jako Tesáček nebo Vedra a ze Slováků Lenčéš. Zbytek běhal společně, takže když se běhaly kiláky, tak se to běhalo společně, když se běhalo 400 m, tak jsme běhali rychleji než maratonci, ale trenéři u toho byli společně a zapisovali si časy, doktor nám měřil laktáty, a to vše byl obrovský stimul. Když člověk zrovna neměl den, tak se vyvezl a pak se to obrátilo a pořád se trénovalo na optimální hraně. 

Taková perlička byla, když jsme běželi ze Štrbského plesa na Podbanské a zpět, Tesáček běhal pod křižovatkou pod kopcem kiláky, uviděl nás, a tak vyběhl ten poslední s tím, že pak dokluše do hotelu, a my jsme ho předběhli. A on pak nešel dva dny trénovat, jak byl z toho zdrcený, že my jsme běželi nějakých 32 km a vystupňovali jsme to na nějakých 2:50 do kopce a on nestačil.

Limit jste zaběhl na mítinku v Moskvě. Jel jste tam s ambicí překonat ho?

Ne, to byl jeden z dalších závodů. Já jsem ten rok dobře běžel jak Zlatou tretru, tak Pravda–Televízia–Slovnaft a na základě toho jsem byl nominovaný na ten mítink do Moskvy. Se mnou tam jel myslím ještě jeden dálkař a Ivan Uvizl, který měl ambice na rekord, ale na pětce. Jenže on Ivan byl něco jako Josef Vedra teď, ve stylu drž se někde, nesmíš to přepálit. Jenže takhle se běhat nedá. Když chci něco zaběhnout, tak musím držet čelo. No a v Moskvě na něj po třech kolech zařvali, je to rychlé, tak Ivan zvolnil a vytvořila se tam díra a už ji nestáhl.

Ten můj závod, on to ve své podstatě rekord ani nebyl, protože mi omylem přiřkli čas běžce, co běžel asi 40 metrů přede mnou a byl o kolo zpět, jenže oni zmáčkli časomíru a už mi ten čas nechali. Takže já jsem běžel okolo 28:24, někde na hraně toho rekordu. A Jurák tehdy říkal, vůbec se o to nezajímej, máš rekord a jedeš do Moskvy. A tak mým dalším cílem bylo ten rekord opravdu překonat, což se pak za rok podařilo na Rošičáku.

Vy jste ale nakonec na olympiádě běžel i pětku?

Do Moskvy jsem byl nominovaný na desítku, a byť jsem neměl splněný limit na pětku, tak mě na ni přihlásili. Limit tam byl zase překonat rekord, ten držel Hoffman za 13:28, ale i tak mě tam postavili, ať si to zaběhnu. Měl jsem časy tehdy okolo 13:35. Takže jsem to běžel asi lehce z protekce. I když já jsem tehdy v Lisabonu na konci dubna běžel 13:42, tak to byl takový první signál, že je to dobře nastartované. 

Pak jsme to už jen ladili v Tatrách, a to jsme sjížděli do Svitu na dráhu a tam, když mě viděl Miloň Miller, tak říkal, že mám formu jak bič. Tam jsem měl tu rozloženou patnáctistovku za 3:56, tak to už je mazec.

Okolo bojkotu toho bylo napsáno hodně, ale chyběl tam někdo z absolutní špičky?

Na pětce a desítce z té špičky paradoxně ani ne, možná někdo z Tanzanie, vím, že na Tretře jsem s jedním běžel, ale tam jsem ho porazil. Z Američanů v tu dobu nikdo nebyl takový dominantní a zbytek tam byl, Británie, Belgie, oni závodili pod olympijskou vlajkou. Keňa tam nebyla, jenže ona v tu dobu taky nebyla tak na špici, jak je teď. Takže tam ta konkurence nebyla nějak ochuzená.

Jak probíhal samotný závod?

Ta desítka, to byl pro mě jeden z takových extrémních závodů. První rozběh se běžel někdy v 16:00 a ty další šly po hodině, takže my jsme šli někdy okolo půl sedmé v tom třetím rozběhu. Ten den zrovna foukal vítr od Leninských hor a stadion byl najednou jako pod střechou a do toho 100 tisíc diváků a postupně se tam vydýchával vzduch, takže já jsem tak od pátého šestého kilometru přestal vnímat a chtěl jsem to vzdát a vždy, jak jsem chtěl odbočit do toho podchodu, byly čtyři, tak tam byl vždy někdo známý a říkal jsem si, vzdám v tom dalším, tam zas na mě někdo hulákal, takže jsem to nakonec doběhl a až z videozáznamu jsem potom zjistil, že jsem asi kolo a půl před cílem překračoval běžce, který zkolaboval a tak. Běžel jsem tam 29:18 a byl jsem druhý nepostupující. S časem postupovali všichni z toho prvního běhu. V tom našem běhu tam myslím lehli čtyři a na nosítkách nás pak odnášeli z cíle. A tím, že jsem nepostoupil do finále, tak jsem byl víc odpočatý. Hned druhý den po finále desítky se běžel první rozběh na pětku.

Takže jsem šel na start té pětky, a vrátím se v čase o pár dní, tak jako Čech z pěti děcek, kdy jsme měli maso jen v neděli, a v olympijské jídelně bylo všechno, tak jsem jedl maso a dostal jsem zácpu. Takže na ten rozběh jsem šel se zácpou, a ještě tam za mnou přišel nějaký funkcionář, že má pro mě na večer v 20:20 letenku. To mě tak nadzvedlo, že jsem postoupil. Ten první rozběh jsem měl 13:41, potom jsem běžel semifinále za 13:35, to už bylo na hraně mého osobního rekordu, a pak v tom finále, tam už to byl rekord. A před tím semifinále zase za mnou přišel funkcionář s letenkou, tak jsem mu ji potom vrátil a pak, když jsem šel do finále, tak to za mnou přišli a chtěli, abych druhý den při zakončení her šel jako vlajkonoš, že všichni už chtěli odletět, a já jsem řekl ne, teď tu letenku opravdu chci. Takže jsem letěl ráno v šest a zakončení jsem viděl doma v televizi.

Jaký byl den, kdy se běželo finále?

V podstatě všechny dny před závody, co jsem kdy absolvoval, tak to bylo stejný. Den před závodem jsem se šel rozklusat, a pak jsem podle toho, jak jsem se cítil, běžel v maratonkách od 1600 m do 2000 m s tím, že jsem ten poslední kilometr vystupňoval na 2:40 až 2:35. Pak jsem si obul tretry a dal jsem si 200 m či 400 m na rozběhnutí v tempu závodu. A v den závodu jsem se šel vždycky ráno trochu rozklusat, tři až čtyři kilometry, potom abecedu a rovinky. A před samotným závodem vlastně to samé, dva kilometry rozklus, tři rovinky, abeceda a protahování. V Moskvě to bylo ještě specifické tím, že nás už 45 minut před startem odvedli do předstartovní místnosti v útrobách stadionu a vyvedli nás až těsně před závodem. To už jsme měli tretry, stihli jsme si dát jednu dvě rovinky a už se šlo na start. Takže to bylo skoro jako bychom se nerozcvičovali.

Jaké to je, sedět zavřený před startem?

Před tou desítkou, když jsem opravdu hodně chtěl, byla to moje hlavní disciplína, tak jsem nebyl úplně přemotivovaný, ale byl jsem hodně nervózní, on to byl taky můj první extrémně velký start, a navíc ty místnosti byly tmavé, celé to tam bylo hodně nepříjemné.

Jít z toho rovnou do závodu, to není asi úplně příjemné?

Ale taky se projevilo to, co jsem uměl z orienťáku, tady pomohla ta moje běžecká odolnost, že jsem se pak nemusel vymlouvat, že jsem nebyl rozcvičený. Prostě jsem do toho vlítl a běžel jsem. U pětky jsem dostal taktiku, že se pokusím běžet tak, abych postoupil, a to jsem měl taky štěstí, že jsem běžel v posledním rozběhu a potom v tom druhém semifinále, takže jsem znal časy předchozích běhů, a navíc jsem měl štěstí, že ti zkušení běžci za to vzali a já jsem postoupil v obou případech jako postupující na čas, ale ten jsem si vyloženě hlídal. Snažil jsem se neunavovat. A potom to finále, to jsem si prožil, jak jsme tam seděli, tak jsem si vzal startovní číslo a vytáhl tužku a nechal jsem si je všechny podepsat a ti na mě hleděli, jako bych spadl z Měsíce.

A samotné finále?

Tam to probíhalo tak, že se o mě staral Miloň Miller, jako šéftrenér běhu, a on mi říkal, teď už se ničeho neboj a drž se čela. Ten závod byl, co jsem četl, nejvyrovnanější z olympijských pětek za celou tu éru, do posledního kola nás vbíhalo všech 12 pohromadě a tam odpadli akorát Kedir a Vainio a ještě jeden. Kedir odpadl z toho důvodu, že postrčil dopředu Yiftra a tím ztratil energii a propadl se. Vainiovi došlo a já jsem doběhl osmý z toho balíku, který se jen natáhl. Tak čelo mělo 21 a já jsem měl 25. Je pravda, že když jsme probíhali třetím kilometrem, tak jsem viděl mezičas okolo 8:08, to jsme běhali tady na lize, tak jsem si říkal, že z toho asi nic nebude, ale pak těch posledních 1500 m bylo vybušených neskutečným způsobem.

Čím si vysvětlujete, že Vám ta pětka v Moskvě takhle sedla?

Já jsem byl takový klasický závodní typ, jakmile jsem měl číslo a padl výstřel, tak jsem byl závoďák a uměl jsem se do toho opřít, v podstatě jsem během toho závodu nic neřešil. Jen jednou jedinkrát jsem v Portugalsku řešil, že je to moc rychlé. Pak už jsem se poučil, kdybych tenkrát těm myšlenkám odolal, já jsem tehdy běžel 13:41 a vítěz běžel 13:17 a myslím si, že kdybych tehdy s ním šel do posledního kola, tak třeba by už tenkrát byl ten rekord někde jinde.

Nastala po olympiádě ve Vaší kariéře konečně nějaká změna k lepšímu?

No, jak bych to řekl správně, vždycky jsem byl za rýpala. Já jsem dospěl až někdy ve 40 letech, kdy jsem přestal do všeho rýt. Takže já jsem třeba po olympiádě v říjnu, když byla valná hromada střediska vrcholového sportu, do té doby jsem nebyl členem střediska, byl jsem tam jen pozvaný, stále jsem běhal za Slezan Opava, a tam zaznělo, že naši atleti díky vrcholovému středisku Vítkovice úspěšně bojovali, byli to Fibingerová, Sýkora a tak. No, takže jsem se přihlásil k diskuzi s tím, že stále nejsem členem vrcholového střediska. Což byla potupa, a tak jsem dostal první kartáč a to se se mnou táhlo pořád, měl jsem asi sedm osm tichých distanců, mnohokrát jsem byl nominovaný na prestižní mítinky, třeba do Curychu, a vždycky mi přišel telegram, že za tři hodiny mi letí letadlo a už přitom stál na letišti nachystaný někdo z Rudé hvězdy nebo z Dukly. Jinak ty rekordy by byly daleko lepší. Chyběly mi velké závody, běhal jsem ligu a pak jsem jezdil na ty závody, kterým se ostatní vyhýbali. Třeba tu desítku mohl běžet Tábor nebo kdokoliv jiný, ale nikdo se tam nehlásil, tak jsem desítku běžel já. Pětku běhal většinou Ivan, nebo jsme se střídali. Takže ostatní kluci se z toho vyvlíkali a jezdili po lukrativních závodech, kde byly peníze.

A byl cítit poté, co jste se dostal do reprezentace, nějaký skok v péči, třeba materiálně?

V podstatě ne, dostávali jsme tretry, repre teplákovky a tím to končilo. A na soustředění dovezl doktor B komplex a vitamíny. Finančně tam nebylo žádné ohodnocení, leda na Běhu Rudého práva, tam jsme dostávali poukázky na nákup. Za rekordy jsem dostal, za ten první nic, to řekli, že to nemá evropskou úroveň, za olympiádu jsem dostal 2000 Kčs, a když jsem běžel ten rekord na 10 000 m, tak jsem dostal 800 Kčs. No bylo to symbolické, ale i tak: 2000 Kčs, to byla výplata.

V září po olympiádě jste se pokusil o rekord v hodinovce? Co Vás k tomu vedlo?

To začalo vše trošku jako taková recese, po nějakých závodech, teď nevím, jestli to nebylo po Zlaté tretře, tam byla vždy dobrá atmosféra, to byl jeden z takových hodně pěkných závodů, když tam celý vítkovický stadion během poslední čtyřstovky skandoval moje jméno, tak mi narostla křídla. A dobíhali jsme Yifter, Kedir, Malinowski a já. A bylo to tak těsné, že jsem si na ně mohl šáhnout. To Malinowski šel tehdy za Františkem Bartošem a ptal se, kde že mě to vyhrabali, a on říkal: „Však to je orientační běžec.“ A tam jsem někde novinářům řekl, že se mi nelíbí, že Zátopek bude už 30 let držet rekord v hodinovce, a to jsem netušil, že potom Ivan ho bude držet ještě déle, stejně jak já tu pětku. A tak jsem tam zahlásil, že to tak nejde a až bude hodinovka vypsána na posledním mítinku atletických čtvrtků ve Vítkovicích, tak že ho překonáme. Já jsem pak na to zapomněl a pak najednou za mnou přišli v září novináři, kdy že to bude. Tak jsem řekl, jo, to bude tehdy a tehdy. A tak pak přijela televize, stadion byl skoro plný, ono to bylo tedy zadarmo na ty čtvrtky, takže tam bylo hodně známých. Pár běžců se obětovalo a běželo s námi, aby ten závod mohl být považován za regulérní. A to byl hodně pěkný běh. Jen se během posledních 15 minut změnilo počasí a spadl ten ostravský smog. Vrábel už začal odpadat a já jsem se tím zahltil, a tak jsem to nějak doběhl a mrzí mě, že to nebylo přes 20 km. Chybělo asi 12 metrů. Ale Ivan, ten to za mohutného povzbuzování stadionu udržel a dal to.

Stále jste ale běhal i závody v orientačním běhu. Jak se to dalo zvládnout?

Orienťáky tou dobou, to byly spíš štafety. V sobotu byly většinou atletické závody a v neděli jsem běhal orienťáky. Tam byly v sobotu vždy závody jednotlivců a v neděli štafety, takže jsem běhal za Slezan většinou první úseky štafet, ať tam nemusím moc čekat, a pak jsem jel domů.

Před další olympiádou jste ale uvažoval o maratonu, jen se nikam nejelo. Jaká to byla sezóna?

Tam to rozhodnutí, že se nejede, padlo poměrně brzy, to byla chyba. Celé to bylo takové složité. Po olympiádě v Moskvě jsem byl takový nabuzený a chtěl jsem tam moc jet, nemůžu říct, že bych chtěl medaili, to u nás v těch dlouhých bězích ani moc nešlo. Olympiáda byla až v srpnu, takže jsme ladili nejvyšší kvalitu až na červen, červenec, kdy jsem se měl pokusit o limit. Ale rozhodnutí padlo už někdy koncem dubna. Potom přišlo rozčarování, člověk sice šel na trénink, ale bylo to takové laxní, chyběl impuls, a když řekli, že bude pseudoolympiáda v Moskvě a v Praze, tak jsem řekl trenérovi, že se na to můžu vysrat, a dali jsme si takový volnější rok, kdy jsem běhal spíš krosy.

Vy jste byl ještě k tomu v roce 1883 vyřazený ze střediska vrcholového sportu, jak k tomu došlo?

V roce 1983 byly Helsinky, ale zároveň byl sport zařazený přímo pod nějaké ministerstvo, teď nevím, jestli školství, či zdravotnictví. A ti, co byli ve středisku vrcholového sportu, podepisovali pamflet, já jsem tomu říkal desatero. A bod číslo sedm byl o používání podpůrných prostředků. Já jsem to odmítl podepsat, řekl jsem, že když bude vyškrtnutý ten sedmý bod, tak s tím nemám problém. Dále tam bylo to, jak máme reprezentovat a připravovat se svědomitě a takové ty bláboly. Ještě jsem se ptal, jestli to znamená zakázané prostředky. Bylo mi řečeno, že ano, ale že teď spadáme pod zdravotnictví a že to bude tak, aby nikdo neumřel atd., že budeme otestováni. Někdy v roce 1981 jsem byl podobně testován a byl jsem zařazený do tohoto výběru, zašel jsem za doktorem a ptal jsem se, co to všechno obnáší. On mi vysvětlil, že u vytrvalců to nemá vliv na výkon, jen snesu větší zátěž v tréninku. A říkal mi, pokud vidíš, že můžeš být dobrý i bez toho, tak bych to nebral. Tak jsem to nebral. A v tom roce 1983 to najednou bylo na papíru a musel jsem to podepsat, tak jsem to odmítnul.

Byl rozdíl být či nebýt ve vrcholovém středisku?

No, když jsem se teď díval zpětně na ty grafy z Etiopie, viděl jsem, že už bych se dál asi moc nepohnul, tak to byl možná taky jeden z důvodů, proč jsem se tehdy v roce 1987 rozloučil s reprezentací. Čili já jsem tehdy nebyl ve středisku, ale byl jsem v reprezentaci. A i když jsem tehdy měl drobné výhody, že jsem mohl dvakrát třikrát týdně mít dvoufázové tréninky, i před tou olympiádou to bylo podobně, do dubna jsem do práce chodil víceméně pořád. Jen jsem jezdil na soustředění, protože jsem začal být zvaný. 

To, že mě vyřadili, jsem bral jako realitu. Díky příbuzenstvu v Západním Německu jsem chápal politiku v plném rozsahu, takže jsem věděl, že bezpráví existuje. Byl jsem nominovaný jako rekordman na závody do Lutychu, Curychu nebo Osla, ale jel tam někdo jiný. Oni splnili to, že mě nominovali, ale pak jsem nemohl stihnout letadlo. 

A to vše bylo taky v tom roce 1986. Sice jsem odjel na kvalitní závod do Holandska, ale další šance nebyla. Když v dnešní době něco nezaběhnu, tak mám šanci kdekoliv jinde. Já jsem v té době běhal Tretru a PTS (Pravda–Televízia–Slovnaft), což byly mezinárodní závody, pak ty čtyři závody, co jsem běžel v Portugalsku (dvakrát 5 km a dvakrát 15 km). Pak v Moskvě před olympiádou a to bylo všechno, kdy jsem byl na mítinku, kde se dal zaběhnout čas.

To byl Standa vždycky nasraný, protože jsem byl nejlepší, nominovaný jsem byl, ale už tam čekal někdo jiný. To bylo tím, že jsem byl z Opavy, a taky že jsem byl trošku takový ten rýpala do všeho, že jsem se vždycky ozval, když bylo něco nespravedlivého, a pak tu byla ta vzdálenost. Proto jsme říkali: „Talent je násobek vzdálenosti od Prahy.“

Myslíte, že byste zaběhl desítku pod 28 minut, kdyby byl dobrý závod?

My jsme měli vždy před vrcholovými závody typu Tretra takový testovací model a z toho modelu, který byl odzkoušený, tak to vycházelo, že bych mohl dát pětku těsně pod 13 minut, desítka vycházela na 27:10–27:15. Pod těch 27 by to myslím už asi nešlo, to už by musel být člověk fakt excelentně přichystaný a dlouhodobě být třeba v horách, a v maratonu si myslím, že jsem byl schopný běžet někde na úrovni 2:10. V Holandsku, když jsem běžel po těch třech týdnech v Etiopii, tak jsem běžel do 28 km na čas 2:08–2:09. Jenže pak přišel mrznoucí déšť, teplota klesla pod nulu a já jsem ztuhnul, měl jsem křeče a doplazil jsem se za nějakých 2:35.

Jaký byl ten testovací model, podle kterého jste to počítali?

Já jsem v tréninku běžel třeba 10× až 12× 400 m, sečetl jsem si ty nejpomalejší čtyřstovky dohromady a přičetl jsem si k tomu 20 až 25 vteřin, což bylo zpomalení z tréninku do závodu a podle toho mi vycházelo, co jsem byl zhruba v závodě schopný zaběhnout. A taky to většinou vycházelo.

Proč jste se začal věnovat maratonu?

Tak už orienťák mě formoval spíš směrem k vytrvalostnímu tréninku, tam se ty delší tratě i ve štafetách pohybovaly mezi 10–15 km a v kopcovitém terénu, což odpovídá takové dvacítce na silnici. Já to dnes vidím třeba na Kubovi Holušovi, on má dostatečný objem a má dostatečný potenciál v rychlosti, tak pak je schopný z toho běžet hodně kvalitně. A já jsem byl asi něco podobného. Měl jsem slušný objem ve slušné rychlosti, ne nějak extrémní, ale já jsem tu rychlost z tréninků uměl využít i v závodě a v tom konci, když se začalo trošku přitvrzovat, tak jsem nezdechal, ale vydržel jsem to.

Myslíte, že je to celé dané objemem kilometráže v tréninku?

To určitě. A pak ještě ta věc, proč jsem nikdy nebyl přetrénovaný, a to je teď u té nové generace trošku problém, je, že jsem všechny ty klusy a výklusy, když trenér řekl volně, tak já jsem to běžel s ním, a on byl něco jako já teď, když se potácím někde okolo 5 minut na kilometr, a já jsem tak vlastně tím výklusem s ním uměl regenerovat. Ti dnešní kluci neumí klusat pomalu.

A když má potom člověk ten vysoký objem a umí ve vysoké tempové rychlosti čtyřky, šestky, desítky, ty jsem uměl při rozběhání, když jsme běhali čtyřstovky, tak jsem běžel rozklus, pak rovinky a abecedu a pak jsem si dal v maratonkách třeba trojku a výsledný čas byl 8:50, kdy jsem to běžel 3:15, 3:00 a poslední kilometr 2:45 (podobně jsem uměl i pětku v časech 15:20, 15:10 na rozběhnutí v rovnoměrném tempu), a potom jsem šel čtyřstovky. A to si myslím, že byl ten základ, který vedl k tomu, že jsem uměl i patnáctistovky. 

A když se ještě vrátím, rozhodnutí běhat maratony bylo Vaše nebo trenérovo?

V podstatě mě k tomu lehce naváděl trenér, ale je pravda, že mně se maratony líbily. Někdy v roce 1974 jsme byli na závodech v Německu, a to jsem si už vedl tréninkový deník a jeli jsme autobusem na start a za mnou seděl někdo anglicky mluvící, tak jsem se otočil, někdo říkal, že je to bývalý atlet, tak jsem se ho lámanou angličtinou zeptal, co běhal, a on to byl Derek Clayton, Australan, který jako první zaběhl maraton pod 2:10 a měl osobák někde okolo 2:08:30. Tak se mi podepsal do tréninkového deníku s tím časem. Od té doby jsem začal maraton víc sledovat a první maraton jsem běžel tady v Ostravě, to jsem byl na vojně, někde okolo 2:32.

V jakém tempu jste tehdy běhával?

Tak třeba v Chuchelné se běhala dvacítka, ale tam byla půlka v kopcovitém terénu, tak tam jsem to běhal tak 1:08 až 1:10. Ten běh byl moc pěkný, to se mi líbilo. Začátkem května se běhalo Hrabyně–Ostrava, 15 km, ale zas taky se neví, jestli to bylo přesně změřené. Ale ty přesně změřené patnáctky, třeba v Portugalsku, jsem běžel dvakrát pod 45 minut. 

Jak Vám potom šly maratony v závodech?

Když to vezmu v Budapešti, to bylo super, tam jsem vyhrál, jen kdyby se zase místní pořadatelé nevěnovali druhému, Sabo se jmenoval, a jela motorka přede mnou, tak by to byl lepší čas, měl jsem to rozběhnuté na 2:14. Ještě, že jsem byl ten orientační běžec, takže jsem nezabloudil, běžel jsem za plného provozu, dvakrát jsem přepadl přes kapotou auta, které mělo zelenou, já se moc nedíval a jen běžel. Měsíc před tím jsem měl dobře připravený maraton ve Vídni, ale tam jsem měl střevní potíže, to je taková historka, tam jsem mohl běžet opravdu těch 2:13, tam to čelo tak běželo. Potom jsem běžel trošku nešťastný závod v Koreji, kde Ondra Němec zaběhl svůj osobák 2:17 a já jsem tam běžel nějakých 2:23–2:25, to bylo zase extrémní horko a nesedlo mi to. Pak jsem dvakrát běžel Košice, ale ty mi taky nesedly úplně nejlíp.

V roce 1987, již na sklonku kariéry, jste tři týdny trénoval v Etiopii, jak k tomu došlo?

To stále patří do kategorie vymetání závodů, kam nikdo nechtěl, já jsem takhle byl třeba na závodě v Severní Koreji nebo ty závody v Portugalsku, tam nikdo nechtěl, protože věděli, že tam nezaběhnou. My jsme tam jeli na kros s tím, že tam budeme nějakých deset dní a zpáteční let měl být přes Káhiru, jenomže tam vznikly nepokoje (vojenský puč), z toho se pak vyklubalo to dlouhodobé soustředění, kde jsem potom běhal v trénincích s Keňany, kteří tam trénovali na mistrovství světa v krosu, protože tehdy ještě neměli doma tak dobré podmínky, v Etiopii tehdy byl aspoň antukový stadion, a když jsme běhali kopce někde ve 3000 m, tak se mnou tehdy dobíhal na vrchol jen jeden Keňan, jinak ostatní přecházeli do chůze. A i když jsme pro ně byli konkurence, tak jejich trenér se mě potom snažil dostat na to mistrovství ve Švýcarsku.

Jaký byl důvod ukončení Vaší kariéry?

Byl jsem z toho všeho rozčarovaný, všechny výjezdy do zahraničí jsem si musel zajišťovat sám, shánět devizáky a vše okolo. Tak jsem se potom věnoval s trenérem mladým atletům v Opavě. 

Po revoluci se už vrátit nešlo?

Já jsem stále měl naběháno, netrénoval jsem tak intenzivně, ale kdybych tušil, že se dá běháním taky vydělat, tak bych asi dál trénoval a jezdil po světě jako Ivan Uvizl nebo Tesáček a vydělával bych si běháním. Já jsem byl ideální vodič, tenkrát se už začali objevovat a mně nedělalo problém držet vysoké tempo. Jenomže po revoluci mě hned v lednu v Minervě zvolili předsedou odborů a to mě časově úplně vytížilo. Byl to čas, kdy se vše rychle měnilo, podávali jsme privatizační projekt. Odbory proti soukromníkům, protože privatizaci jsem považoval za neskutečný podvod, jak kupónovou, tak přímou. Pak se nám v roce 1992 narodil syn, tak jsem stál před rozhodnutím, jestli budu chodit ve dvě v noci z práce, nebo se věnovat rodině, tak jsem s tím sekl a šel jsem do soukromého sektoru dělat mapy.

Vytváření orienťáckých map, to přišlo až po revoluci?

Ne, první mapu mám z roku 1972. Hned jak jsem začal běhat, tak jsem je začal vytvářet, a možná i díky tomu jsem se rychle dostal do systému a pochopil to, neboť tam je důležitý, aby ten, kdo tu mapu dostane, uměl ten terén z mapy přečíst. Tam jsou dvoje převody, jeden z terénu do mapy a ten druhý, aby to z mapy bylo možné vidět i v terénu. Pro to jsem měl asi cit a jsem spíš technicky nadaný, jsem strojař, takže jsem začal v roce 1972 a teď mám map v Čechách oficiálně asi 140 a v zahraničí jich mám taky okolo 140, protože jsem se tomu věnoval deset let profesionálně.

Jak se taková mapa vůbec vytváří?

Nejjednodušší je, že si člověk vezme základní zeměpisnou mapu, tam jsou vrstevnice udělané relativně přesně, ale oni to dělali tak, že se dívali na letecký snímek přes takovou optiku, kde to viděli plasticky, a tak ten pracovník, co to kreslil, jel po vrstevnici. Když tam bylo pole, tak to bylo přesné, ale když vjel do lesa a tam nebylo vidět, tak se to kreslilo podle zkušenosti. Tak to je zaklad. Pak tam byly cesty a vždycky na křižovatkách bylo kolečko nebo výšková kóta, tak to sedělo přesně, to bylo geodeticky změřené. To byl podklad, který si vzal člověk do lesa. Kdysi dávno se kreslilo přímo do mapy, ale my jsme už přes podklad dávali folii. A pak buzola, směr a krokovaní. Ruda Bartošek, ten chodil s krokoměrem. Já jsem od začátku radši krokoval. Třeba když jsem dělal polygon – 400 m cesta, pak další cesta, průsek a vrátil jsem se –, tak jsem se strefoval tak do 10 metrů. V dnešní době už máme dálkoměr, vyhodnocené mapy, vrstevnice máme naprosto přesně, zpracované laserem z letadla. 

Když jste běhal, měl jste rozdílnou taktiku na dráze, silnici a v orienťáku?

V roce 1990, když jsem už skončil a běhal jsem jenom amatérsky, tak jsem nad tím přemýšlel a zjistil jsem, že jsem byl takový typický běžec na vzdálenosti mezi 5 a 20 km. Tehdy se půlmaratony moc neběhaly, ale to by mi asi nejvíc sedlo. Ještě tak 25 km jsem uměl dobře běžet, ale u maratonu, tam jsem se už trošku trápil, a to jsem měl naběhané objemy. Ale nikdy to nebylo to pravé ořechové. 

U toho orienťáku to, co bylo do roku 1980, tak to byly takové specifické závody. Tam nešlo běžet úplně nadoraz, ale i tak to byl takový fartlek ve vysoké intenzitě. Ty běhy byly okolo 15 km, např. rekord na orienťáku v rovinatém terénu na Hodonínsku jsem běžel 4:20 na kilometr. Tam ta taktika byla daná tím, že člověk běžel sám podle mapy, taky se muselo umět pracovat s hlavou. Co se týče dráhy a silnice, tak tam bych řekl, že vždy záleželo na typu závodu. Byl jsem schopen si každý závod odtáhnout sám, nasadil jsem a běžel, čehož taky dost často ostatní využívali, když jsme se domlouvali s Ivanem nebo s ostatními kluky, tak to bylo většinou na mně, že jsem to rozbíhal. Takže to byl jeden typ závodu, když jsme si řekli, že poběžíme na nějaký čas, což bylo v letech 1980 až 1982 poměrně časté, že jsme se takhle motivovali a pomáhali si navzájem. A na silnici jsem běžel start–cíl, moc jsem se na nikoho neohlížel a mazal jsem. Ne vždycky se to dařilo. 

Vy jste běhal zátopkovské distance, byl to Váš hlavní hrdina?

Já jsem neměl nikdy takový vyhraněný vzor, ale taky jsem si vystřihoval všechny články o běžcích, vedl jsem si statistiky světových rekordů, měl jsem vypsaných prvních 50 maratonců, tak těch vzorů bylo asi víc. A Zátopek vždy patřil k těm, které jsem obdivoval, protože to, co on předvedl, je neskutečné, podobně neskutečná byla Kratochvílová, i když běhala jiné tratě, ten výkon tam byl extrémní. Já jsem obdivoval Coea, Ovetta, Mårtenssona, Švéda, který byl mistrem světa v orientačním běhu a pětku měl pod čtrnáct. Takže těch běžců, které jsem sledoval a zajímaly mě i jejich tréninky, bylo víc, třeba Lasse Virén, Martti Vainio… S Lasse Virénem jsem se párkrát picnul a pokecali jsme. Dozvěděl jsem se řadu věcí o jeho tréninku. Ten jeho trénink se ale nadal napodobit, to samé byl i Zátopek, ani on se nedá kopírovat. Virén, ten byl ale specifický, naběhal tak 10 000 km za rok, což je myslím takový spíš extrém, běhal ve vysokých objemech a svižném tempu, ale pouze v olympijském roce. Jinak zapadl a běhal pětku okolo 14:15–14:30, takže si tři roky odpočinul. Taky jako jeden z prvních jezdil do Keni. A pak, a to jsem taky zkoušel, jeho odpichy do kopce, to jsem opravdu nepochopil, on začal rovinku asi 50 m, potom měl stoupání 800 m odpichy a potom 100 m rovinku rychle. Já jsem se nikdy nedostal dál než na 200 m.

Jak moc velký byl vliv orienťáku na Vaši kariéru?

Já si osobně myslím, a to jsem aplikoval na svém synovi, že nejlepší cesta, jak být dobrý atlet, je jít přes orientační běh. Kuba Holuša, ten začal ve 12 letech už dělat jen atletiku a v 19 byl juniorský mistr Evropy, ale to jsou jedinci. V orienťáku je princip, že člověk běží, a když nemůže, tak zpomalí a nikdo na něho neřve, je zde přirozený běžecký rozvoj. Neustále se mění terén, stoupání, klesání, čili tam se rozvíjí běžecká všestrannost a koordinovanost pohybu, protože v tom lese člověk musí reagovat na nerovnosti, větve, kameny, a pokud je dostatečně zdatný, tak mu zesílí kotníky. Takže potom ti kluci na dráze, když je nějaká kolize, když se tam požďuchají, tak to pak snáze vybalancují, a to dělá ten orienťák. Můj syn Honza dělá chybu, že orienťák běhá jen dvakrát do roka. Na jaře a na podzim, ale chtělo by to běhat orienťák častěji.

Co byl, či je pro Vás běh?

Běh celkově, to je dřina, dřina, dřina, ale ta dřina musí mít systém, logiku a návaznost. O mně se říkalo, že jsem vylétl z ničeho nic, to není pravda, čtyři roky jsem běhal orientační běh, měl jsem perfektní běžecký základ, a pak to opravdu byla půlroční speciální atletická práce a najednou jsem běhal to, co je dnes v nedohlednu. My bohužel nejsme země, která by měla přehršel talentů, proto je potřeba s každým pracovat velice citlivě. Běh je pořád moje radost z pohybu. Pořádáme řadu běžeckých závodů a největším je Opavská míle v září. Tímto závodem uctíváme i památku mého trenéra Stanislava Mikesky. V loňském roce se ho zúčastnilo na 600 běžců všech věkových kategorií a měl kvalitní mezinárodní účast.

Co má nejvíc Váš syn po Vás?

Má talent, má podobný běžecký styl. Je podstatně rychlejší, než jsem byl já, ale chybí mu asi ta extrémní bojovnost. Ta zarputilost. Teď je otázka, jestli se to dá vypěstovat, nebo ne. Já myslím, že to jde, ale to musí přijít série úspěchů a chytnout se. Možná je pro něj správná trať víc než 1500 m. A jsme zase u Kuby Holuši, ten má tah a chuť po vítězství. To je k talentu to nejdůležitěší

–––

Rozhovor s Jiřím Sýkorou vyšel v druhém čísle časopisu B (jaro 2016).

Foto © Dušan Tománek